Historička Eva Bílková, držitelka Ceny města Jičína, spojila život se záchranou zámku Staré Hrady

Moc blahopřejeme, protože takovou cenu nedostává člověk každý den, viďte?
Děkuji mnohokrát. Ocenění jsem přijímala s potěšením, ale i s rozpaky, protože když jsem si připomněla osobnosti, které cenu již získaly, tak jsem si říkala, že je veliká čest patřit mezi ně. A jestli si to vůbec zasloužím.

PhDr. Eva Bílková se narodila v Jičíně, vystudovala zdejší gymnázium a poté Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština-dějepis. Již od gymnaziálních let se jako dobrovolná brigádnice účastnila záchrany zámku ve Starých Hradech u Libáně. Začala pracovat v Literárním archivu PNP, od roku 2001 byla vedoucí starohradského pracoviště LA PNP. Velký smysl vidí Eva Bílková v popularizaci vědecké práce a v kontaktu s lidmi. Je laureátkou prestižní Ceny města Jičína za rok 2020.

Určitě si to zasloužíte. Vy pocházíte přímo z Jičína?
Já jsem se v Jičíně narodila, ale přes 50 let jsem žila v malé vesničce Libáň nedaleko Starých Hradů. Ale vystudovala jsem v Jičíně gymnázium a teď tam už 14 let také bydlím.

Vladimír Komárek říkal: jet na Staré Hrady, to stojí benzín. Protože to bylo odlehlé a směřovalo se tam skutečně jen za uměním a setkáváním.
PhDr. Eva Bílková, regionální historička, archivářka a kronikářka města Jičína

Kde se vzala vaše ohromná láska k dějinám a historii?
Myslím si, že je to zásluha maminky, která mne vedla k tomu zájmu. Ona byla obyčejná prodavačka, ale měla veliký zájem o historii. Pamatuji si, že maminka jednou přišla, to bylo krátce po úmrtí tatínka, z třídní schůzky ze základní školy v Libáni, kam jsem chodila, a říkala: paní učitelka Škodová, to byla naše třídní, doporučuje, že by ses měla věnovat historii a literatuře. Potom se ten zájem na gymnáziu prohloubil získáváním dalších znalostí. A velký zlom nastal v roce 1973 o prázdninách, to jsem byla po třetím ročníku gymnázia, když jsem přišla na brigádu do zámku ve Starých Hradech. A pan učitel Holman, vedoucí rekonstrukce, mě uvedl do depozitáře literárního archivu, který se tam teprve budoval. Začínala jsem mytím oken.

8 fotografií

Vy jste prý tenkrát zachraňovali zámek ve Starých Hradech před odstřelem?
Ano, to byla taková doba, kdy asi 7 až 8 let už probíhala rekonstrukce zámku. Opravdu jsem to teď hledala zase znovu v jičínském archivu, kde to je uloženo, že z rozhodnutí rady ONV v Jičíně měla být v roce 1960 část zámku odstřelena pro špatný stav, protože hrozilo sesutí. Ovšem památkáři se postavili proti. Tady musím hlavně jmenovat dr. Jaroslava Wagnera, Jičíňáka, který napsal studii ochraňující zámek. Ale byla nutná realita. A ta nastala v roce 1964, když se spojily místní národní výbory těch malých obcí, Sedliště a Staré Hrady, a předsedou se stal pan učitel Holman. Ten dal dohromady partu důchodců, kteří začali zámek opravovat. A chodila tam i libáňská základní škola a kdo se přidal. To byly počátky, lidi lákala myšlenka, že se podílí na záchraně zámku. A velkou práci tam udělali trampové. Byli ze severních Čech, přijížděli tak čtyřikrát do roka a pracovali zcela zadarmo.

Čtěte také

Lidé a andělé se potkávají ve Snovém světě mistra Vladimíra Komárka v jičínské galerii

Na zámku Staré Hrady u Jičína tenkrát sídlil literární archiv Památníku národního písemnictví. Vy jste tam pracovala a ze zámku se stalo nepřehlédnutelné kulturní a společenské centrum. Konaly se tam výstavy, besedy, literární pořady, spousta zajímavých lidí přijížděla.
Určitě. Měla jsem to štěstí, že právě Staré Hrady přitahovaly i osobnosti našeho kulturního života. To mělo samozřejmě vliv na nás i na naši práci. Pracovala jsem odborně v literárním archivu Památníku národního písemnictví, ale pak to přesahovalo do té kulturní činnosti. Za materiály literárního archivu tam jezdili vědci, vysokoškolští pedagogové, studenti a zájemci o kulturu a historii. A k tomu ona kulturní činnost a setkávání s kulturními pracovníky na Jičínsku. Spolupráce s regionálními, jak se dnes říká, paměťovými institucemi, památkáři a vůbec lidmi, kteří projevovali zájem o kulturní dědictví. To všechno byla taková řetězová reakce vycházející z tohoto centra.

Čtěte také

Ve Starých Hradech u Jičína se můžete vypravit do pohádky a udělat si řidičák na létající koště

Jezdila k vám Hana Kofránková nebo Vladimír Komárek.
Malíř Vladimír Komárek patřil k našim dlouholetým spolupracovníkům. Nejen že sám vystavoval svá díla, ale doporučoval výstavy, mnohé z nich i zahajoval. A když si představíte, že na vernisáže jezdili zase jeho kolegové, kteří tam přijeli za ním nebo za dílem toho výtvarníka, přestože to bylo odlehlé centrum. Vladimír Komárek říkal: jet na Staré Hrady, to stojí benzín. Protože když se jelo na výstavu do galerie třeba v Hradci Králové, tak si člověk mohl ještě něco zařídit, někam dojít. Ale do Starých Hradů se jelo skutečně za uměním a za tím setkáním. Hana Kofránková tam léta připravovala prvomájové pořady, kdy přivedla řadu významných kolegů a herců. Například Alfred Strejček a Štěpán Rak byli získáni pro ducha onoho zámku.

Co děláte dnes?
Ze Starých Hradů jsem odešla poté, co zámek změnil majitele a má dnes jinou náplň. Pracuji v Okresním archivu v Jičíně, takže jsem zůstala u historie. Je to jakési pokračování na jiném místě, ale samozřejmě jinak.

Eva Bílková, laureátka prestižní Ceny města Jičína za rok 2020|foto:Vladislava Wildová, Český rozhlas

PhDr. Eva Bílková, regionální historička, archivářka a kronikářka, byla naším dnešním hostem.