Druhé nejznámější panenky na světě po Barbie máte možnost vidět jen v zakázané zóně u Černobylu
Všude dobře, tak co doma, to je heslo dvou dnešních hostů Českého rozhlasu Hradec Králové. A vy je moc dobře znáte, protože už jsme si s nimi povídali několikrát. Poprvé to bylo o cestě na Balkán. Před rokem to byla cesta do Moskvy, tam a zpátky. A to vše podnikli na starých pionýrech. Kam se vypravíme dnes? To nám poví Michal Franc a Martin Gregor z Chocně.
Rád vás zase vidím, jaké bylo léto? Jak jste si ho užili?
Bylo cestovatelsky náročné.
Možná ale nejdřív trošku připomeňme, jak to všechno začalo. A jak to vlastně máte s těmi motorkami. Jsou to staré Jawy.
Je to Jawa 50 verze mustang a Jawa 21. Takže jsou to obyčejné padesátky, co všichni znají, klasický pionýr tři a půl koně, jeden válec a prakticky nic jiného tam není.
Takže motorka, co se porouchá hned za vesnicí, když vyjedeme.
No, čím déle a víc se na ní jezdí, tím lépe funguje. To jsme si docela ověřili. Takže už je máme celkem vychytané a spolehlivě nás vozí po celé Evropě.
Stojíte v zarostlé džungli a ani vám nepřijde, že jste ve městě. Za těch 30 let si Černobyl vzala příroda zpátky.
Michal Franz a Martin Gregor, na pionýrech do Černobylu a zpátky
Máte spočítáno, kolik je to už dnes ujetých kilometrům a kolik navštívených zemí?
Najeli jsme už 35 tisíc km a přes 25 zemí Evropy. A stále mámě ty stejné motorky.
Těm je tedy hodně přes 40 let, ne?
Už jim táhne na 50.
Čtěte také
Když jste byli minule u nás be studiu, to bylo před rokem, slibovali jste tuším, že chcete jet podívat do Mexika.
To jsme si slibovali, akorát Mexiko byl moc velký oříšek. A nějak se nám prostě v tomto projektu nedařilo. Vybrali jsme si špatnou destinaci i špatnou firmu na přepravu motorek, takže Mexiko nakonec nedopadlo.
Ale vy jste tam přeci jen byli, ovšem bez motorek.
Odletěli jsme tam, bez motorek, protože jsme si řekli, že ve finále je to krásná země, takže bychom ji chtěli vidět. Odletěli jsme tedy bez motorek a strávili něco přes týden v Mexiko City. Procestovali jsme celé Mexiko City, protože to je jedno z největších měst na světě a je tam opravdu co k vidění. Týden jsme cestovali po městě a navštěvovali různé památky, ale bez motorek.
Ale bez motorek to asi není ono, ne?
Není to ono a proto jsme si řekli, když jsme letěli z Mexiko City, že když už jsme byli v jednom z nejnebezpečnějších měst světa, že se podíváme do druhého nejnebezpečnějšího města světa a tím je Černobyl. Už jsme ho chtěli navštívit minulý rok.
Proč to tenkrát nedopadlo?
Už jsme byli ubytovaní v Kyjevě a den před vstupem do zóny nám volali z agentury, že tam vedle elektrárny vypukl požár a zónu na týden uzavřeli. Takže jsme sedli na motorky a pokračovali dál do Moskvy.
To bylo před rokem. A teď jste si tedy ten svůj sen splnili.
Letos jsme si to vynahradili. Nejdřív jsme jeli do Kyjeva, tam jsme byli ubytovaní. Většinou spíme ve stanech nadivoko v přírodě, ale občas se potřebujeme i trošku umýt a zkulturnit. Nebo dobít nějakou techniku. Kyjev jsme si vybrali hlavně kvůli tomu, že se tam nastupuje k cestě do Černobylu. Vybrali jsme si penzion, kde jsme si mohli uskladnit motorky na dva dny, co budeme v Černobylu.
Martin je právě přes onu technickou stránku věci, přes motorky. Jak dlouho se chystají na takovou cestu?
Připravovali jsme si věci do Mexika a jiné motorky, který tedy potom neodletěly. A najednou jsme si řekli, že ještě letos zkusíme ten Černobyl. Takže jsem narychlo vytáhl motorky, které už byly v Rusku, z garáže. Asi za dva měsíce se dají připravit dvě motorky, které už mají něco nacestováno, na další cestu. Ta sice nebyla úplně z nejdelších, ale musely nás vozit po ukrajinských cestách a přivést zase zpátky domů.
Než se podíváme do Černobylu, tak jen zhodnoťte, jaká byla cesta? Motorky vydržely, vy také, žádné karamboly nebyly?
Motorky nás trošku trápily, ale nic dramatického. Cesta to byla pěkná, viděli jsme spoustu zajímavých míst.
A jak vás trápily motorky?
Kdybych měl zabíhat do nějakých technických detailů, seřízení karburátoru. I letos jsme s sebou vezli raději celý náhradní motor, ale nepotřebovali jsme ho.
A teď tedy Pripjať, Ukrajina, Černobyl, místo jaderné katastrofy z roku 1986. Váš sen se tam podívat. Jaký jste z toho měli pocit, Michale?
Černobyl je strašně zajímavé místo, nás to vždy lákalo. O té katastrofě jsme četli, viděli spoustu dokumentů a chtěli jsme to vidět na vlastní oči, prostě to zažít. Tady se vypráví hrůzné historky o tom, jak je to tam zamořené radioakvitou, jak je to tam strašně nebezpečné. A my jsme byli překvapení, že ta zóna zase relativně tak nebezpečná není. A dozimetrem, který dostanete při vstupu do zóny, si můžete měřit a kontrolovat záření a zjistíte, že naměříte podobné hodnoty jako třeba tady v Hradci na náměstí nebo kdekoliv jinde v České republice.
Ale jsou tam místa, kde je to asi trošku nebezpečnější, ne?
Jsou tam místa, říkají tomu hotspoty, která jsou označená, kde je velká dávka radioaktivity. A jsou tam i místa, která jsou opravdu životu nebezpečná, kde se nesmí ani zastavit, jako je třeba Červený les vedle elektrárny nebo nemocniční suterén. Tam jsou dodnes ještě oděvy prvních zasahujících hasičů.
Jak je vůbec velká ona uzavřená bezpečnostní zóna, kam nikdo nesmí nebo kam se dostanete na základě nějakých razítek a povolení? Protože tam dnes turisté už tedy jezdí?
Celá zóna je rozdělená ještě do několika dalších zón. Je to plus mínus 30kilometrový okruh, který je rozdělen ještě do dvou zón. A pak je ještě 10kilometrová zóna, kde jsou ještě přísnější pravidla pro vstup. Tam je právě město Pripjať a samotná jaderná elektrárna.
Pojďme se u Pripjati trošičku zastavit, protože to je město duchů. Tenkrát tam žilo asi 50 tisíc lidí. Docela velké město uprostřed lesa. Tenkrát museli lidé odtud ze dne na den odejít, vše nechat. A od té doby tam nikdo nic neudržoval, vyrostly stromy. Je ten obrázek přesný?
Je to přesně tak. Jste ve velikánském městě, kde byly obchody, školy, paneláky, prostě velké moderní město. Ale přitom stojíte v zarostlé džungli a kolikrát vám ani nepřijde, že jste ve městě, protože prostě stojíte uprostřed hustého lesa. Až když někde kousek popojde, tak vidíte třeba dům nebo školku. Takže je to strašně zajímavé, jakou má příroda velkou sílu a za těch 30 let si to město vzala zpátky.
Každý také známe fotografie právě asi z oné mateřské školky, postýlky a v nich panenky, jak to tam děti tenkrát nechaly.
Školka je jedna z nejemotivnějších budov v zóně. A jak říkáte, ta panenka, já k tomu mám takovou zajímavost. Vždycky říkám, že to je druhá nejznámější panenka na světě. První je panenka Barbie a druhá je tato ze školky z vesnice Kopači u Černobylu, protože je to strašně emotivní. Každý turista, který přijede a je v té školce, tak si tuhle panenku vyfotí. Ta panenka je teď v albech tisíců lidí doma po celém světě.
Měli jsme speciální platidlo a povolení. Láhev moravské slivovice nás dostala do zakázané černobylské zóny i s našimi motorkami.
Michal Franz a Martin Gregor, na pionýrech do Černobylu a zpátky
Nejsilnější zážitek, Martine, z celé cesty?
Já jsem spíš technického založení, takže mne tam ohromil radar Duga, dnes už jen velice známá konstrukce. A díky tomu, že jsme měli i českého průvodce, tak jsem se dozvěděli spoustu informací. A také pomohlo to, že jsme tam byli na dvoudenní prohlídce, přespávali jsme v černobylském hotelu, což je další velký zážitek. Opravdu jsme tam strávili hodně času a mohli jsme si vše detailně prohlédnout.
Čtěte také
A jaký nejsilnější zážitek měl Michal?
Pro mě byl nejsilnější zážitek ještě předtím, než jsme do zóny vstoupili. Protože my jsme tam loni chtěli vstoupit i s motorkami a zjistili jsme, že motorky mají přísný zákaz vstupu do zóny, pro ně neexistuje žádné povolení. Letos, když jsme jeli do Kyjeva, tak jsme projížděli podél běloruských hranic, abychom nejeli po úplně perfektních cestách, vybrali jsme si horší cesty. A najednou byla před námi závora a vstup do černobylské zóny. Jeli jsme podle papírové mapy a ta zóna na žádných mapách není zakreslená. Najednou jsme byli na vstupu do zóny a věděli jsme, že prostě bude problém, protože tam byli vojáci a ti nám vysvětlovali, že se tam prostě nesmí, že nás tam nepustí. Ale já jsem si uvědomil, že u sebe máme speciální platidlo a speciální povolení, které by nám mohlo vstup do zóny umožnit, čímž byla láhev moravské slivovice. Když jsme lahev vytáhli, vojákům se rozzářily oči a najednou jsme měli vstup do zóny povolen. Takže jsme se dostali i s těmi našimi pionýry přímo do zakázané zóny.
Michal Franz a Martin Gregor byli našimi hosty. Moc děkuji za dnešní dobrodružné povídání. A zase se samozřejmě těším na další. Díky, pánové.
My děkujeme, na shledanou.
Související
-
Motorkou přes Kavkaz do ruského Novosibirsku. Na východě je větší divočina. To mě baví
Dnes vás čeká velké dobrodružství, protože spoustu zážitků při svém putování na motorce zažil náš host, Radovan Vápeník z Hradce Králové. Celkem ujel 20 000 kilometrů.
-
Utrhli se z řetězu a za rok a půl objeli svět. Brambora dala 90 000 km a řekla, hele, už to stačí
Český rozhlas Hradec Králové i dnes přivítal ve studiu velmi milého hosta. Přijela za námi cestovatelka Kateřina Kadlusová. Jinak polovina cestovatelského páru dobrodruhů.
-
4 400 kilometrů v sedlech Pionýrů přes Balkán. To je nocleh v...
V sobotu 22. července usedli dva motocykloví nadšenci Michal Franc a Martin Gregor na choceňském náměstí do sedel svých Pionýrů a vyrazili na balkánskou expedici. S...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
