Dagmar Ruščáková: Ve vodě

Je to skoro rituál, byť z větší části daný mojí zimomřivostí. Když lezu poprvé do venkovní vody, ať už je to koupadlo, jezero, řeka nebo moře, vždy si dám načas. Pomaloučku postupuju do hloubky a nezřízeně se těším na ten správný okamžik, kdy začnu plavat. Chladná voda mě obejme, já překonám poslední mimovolné zadrkotání zubů a vklouznu do důvěrně známého světa beztíže, kde je všechno najednou jinak a aspoň prvních deset minut si připadám ohebná a neúnavná jako delfín.
Jako dítě jsem ukrutně záviděla svojí mamce, která uměla ležet na vodě na zádech, prsty na nohách se jí mírumilovně pohupovaly nad hladinou a ona se kochala svým okolím stejně, jako by ležela na gauči. Pro dítě, nucené skutečně plavat, aby se udrželo nad vodou, to hraničilo s kouzlem.
Muselo uběhnout pár let, než jsem dospěla do stejného stavu vodní nirvány. Jak už jednou do vody vlezu, vydržím tam velmi dlouho. Buď plavu pro čistou radost z pohybu, nebo si ležím na hladině, obdivuju vodu, čichám její vůni a usilovně zaháním podezření, že by někde kolem mě mohly být ryby. Když se mě totiž nějaká mimovolně dotkne, mám tendenci ječet. Jak vidíte, rozhodně nejsem stvořena pro potápění.
Jak miluju naši krajinu, pořád ještě nejraději plavu v moři. Je živé, proměnlivé, hýří barvami a voní. Jak říká můj syn, moře má opravdu úžasné charisma! Vždyť kdy jindy by člověk považoval pach soli, tlejících řas a ryb za vůni? Odjakživa jsem toužila aspoň nějaký čas u moře žít. Přání se mi nakonec splnilo a já si užila tří let života v bezprostřední blízkosti norského fjordu. Jen občas mě napadlo, že osud má opravdu smysl pro humor - proč to muselo být zrovna moře, které každoročně na několik měsíců zamrzá?