Dagmar Ruščáková: Umění prohrávat

Nejsem extra sportovní fanda, ale olympijské příběhy mě zajímaly, takže jsem četla tento typ článků podstatně častěji, než je mým zvykem. A jako obvykle netrvalo dlouho, než jsem se naštvala.
Tak jsem například četla rozhovor se sportovcem, který obsadil druhé místo a získal stříbrnou olympijskou medaili. Novinář sice formálně úspěch pochválil, ale jinak se úplně rochnil v rozebírání „neúspěchu“, a zklamání – vždyť ten člověk prohrál, ne?
Když jsem to četla, měla jsem chuť zasyčet: Jak se jen opovažuješ? Kolik jsi toho nadřel a nabojoval ty? Jsi snad v něčem druhý, ale co – klidně i čtrnáctý nejlepší na světě? Odvážil ses poměřit se se soupeři před statisícovým davem? Houby, jen sedíš a mluvíš!
Dál mě rozčiluje, když se v případě něčího vítězství používá termín, že „pokořil“ soupeře. Vždyť je to sport! Vždy je jen jeden vítěz a nějací poražení. Tady přece nemůže být o pokoření ani řeč! Že by právě v tomto stylu uvažování, měla základ ta bohužel tak rozšířená česká snaha nikdy nepřiznat chybu, zatloukat, všemožně se vymlouvat nebo radši do žádné soutěže nejít? Protože kdo prohraje, kdo udělá chybu, je před ostatními pokořen?
Na rozdíl od čestné prohry, vzteku či lítosti nad udělanými chybami, pokoření se dotýká samotného jádra naší osobnosti. Bolí a nedá se jen tak zapomenout. Ubíjí, zatímco prohra je jen start k novému pokusu o vítězství. Zamyslete se nad tím. Vysvětlujte svým dětem, že za prohru se nemusejí stydět. Stačí bojovat ze všech sil a být fér. Protože kdo se naučí bojovat a nebojí se svých chyb, dojde daleko. A pokoření? To nechme novinářům.