Dagmar Ruščáková: Umění prohrávat

18. srpen 2012

Olympijské hry byly nejen ohromnou a koncentrovanou příležitostí ke sportovním zápolením, ale taktéž výzvou pro sportovní novináře. Jak popsat – co možná nejzajímavěji – ten nekonečný proud výsledků, utkání či klání?

Nejsem extra sportovní fanda, ale olympijské příběhy mě zajímaly, takže jsem četla tento typ článků podstatně častěji, než je mým zvykem. A jako obvykle netrvalo dlouho, než jsem se naštvala.
Tak jsem například četla rozhovor se sportovcem, který obsadil druhé místo a získal stříbrnou olympijskou medaili. Novinář sice formálně úspěch pochválil, ale jinak se úplně rochnil v rozebírání „neúspěchu“, a zklamání – vždyť ten člověk prohrál, ne?
Když jsem to četla, měla jsem chuť zasyčet: Jak se jen opovažuješ? Kolik jsi toho nadřel a nabojoval ty? Jsi snad v něčem druhý, ale co – klidně i čtrnáctý nejlepší na světě? Odvážil ses poměřit se se soupeři před statisícovým davem? Houby, jen sedíš a mluvíš!
Dál mě rozčiluje, když se v případě něčího vítězství používá termín, že „pokořil“ soupeře. Vždyť je to sport! Vždy je jen jeden vítěz a nějací poražení. Tady přece nemůže být o pokoření ani řeč! Že by právě v tomto stylu uvažování, měla základ ta bohužel tak rozšířená česká snaha nikdy nepřiznat chybu, zatloukat, všemožně se vymlouvat nebo radši do žádné soutěže nejít? Protože kdo prohraje, kdo udělá chybu, je před ostatními pokořen?
Na rozdíl od čestné prohry, vzteku či lítosti nad udělanými chybami, pokoření se dotýká samotného jádra naší osobnosti. Bolí a nedá se jen tak zapomenout. Ubíjí, zatímco prohra je jen start k novému pokusu o vítězství. Zamyslete se nad tím. Vysvětlujte svým dětem, že za prohru se nemusejí stydět. Stačí bojovat ze všech sil a být fér. Protože kdo se naučí bojovat a nebojí se svých chyb, dojde daleko. A pokoření? To nechme novinářům.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.