Znalost křesťanství dává životu řád, říká Jan Luštinec. Díky historii si člověk uvědomuje, kam patří

8 fotografií

PhDr. Jan Luštinec, bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici dál přednáší, bádá a píše knihy. Už záhy by mu měla vyjít publikace ke 120 letům železnice z Martinic v Krkonoších do Rokytnice nad Jizerou. Ve své milované Jilemnici působí jako zastupitel, předseda městské komise pro kulturu a školství a řídí městský zpravodaj.

Vědec, historik, spisovatel a krkonošský patriot PhDr. Jan Luštinec (*1953 v Jilemnici) studoval češtinu a historii na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, pak muzeologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V letech 1977 až 2019 působil jako ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici. Pod jeho vedením se uskutečnila oprava jilemnického zámku, dnes sídla muzea. Částem zámku se díky němu vrátila podoba z časů, kdy ho vlastnila poslední hrabata z rodu Harrachů.

Má rád turistiku, cestování, čtení, nenechá si ujít pěknou výstavu, koncert nebo kvalitní divadelní představení. Obdivuje parní lokomotivy, zajímá ho historie železnic. Hrdý je na jilemnickou zámeckou expozici hraběte Jana Harracha, ale i na dějiny českého lyžování nebo Kavánovu galerii.

A jeho velkou láskou zůstává Metelkův mechanický betlém, který emeritní ředitel jilemnického muzea rád představuje i v naší rozhlasové Návštěvě.

Krkonoše a Podkrkonoší jsou krajinou mého srdce

„Díky historii si člověk uvědomuje, kam patří," říká Jan Luštinec, když stojí u paty půvabné Zvědavé uličky v Jilemnici. V jedné z chalup vystrčených „bradou" k centru města se dva roky psala i novomanželská kapitola jeho života.

Čtěte také

30 let bádání a na světě je kniha o životě českého kavalíra, Jana Nepomuka hraběte Harracha

V penzi si dnes užívá domu z roku 1832, v němž kdysi bydlel hraběcí lesmistr. Mají tam dnes sice ústřední topení, ale zatápění a praskání v kachlových kamnech dělá Janovi radost i dnes. Oheň tak symbolicky odkazuje i k někdejší výstavě Pochváleno budiž světlo, kterou v roce 2010 připravil pro Regionální muzeum a galerii v Jičíně.

„Název hezky vystihoval, co světlo člověku přináší. Tedy nejen radost a prosvětlení jeho vlastní duše, ale i jeho mysli. Spousta lidí se vyhýbá tmě, spousta lidí ve tmě trpí. A světlo je potřeba, abychom se nechali prozářit světlem fyzickým, i duchovním," přibližuje Jan Luštinec v čase Vánoc, k nimž světlo patří nejen jako symbol slunovratu.

Troubením na ponocenský roh zahajuje Jan Luštinec půlnoční mše v jilemnickém kostele sv. Vavřince|foto:Vladislava Wildová, Český rozhlas

Zatroubením na ponocenský roh pod klenbou velebného barokního kostela sv. Vavřince v Jilemnici v sousedství skvostných varhan připomíná zdejší tradici půlnočních mší.

Čtěte také

Kouzlo Vánoc u Harrachů v 19. století a hraběcí vanilkové rohlíčky z jilemnického zámku

Dodává, že znalost křesťanství mu pomáhala a pomáhá v práci. „K adventu a k Vánocům kostel vždycky nějak patří. Spousta koled vznikala právě pro církevní prostředí," doplňuje Jan Luštinec a vzpomíná, že jeho prarodiče byli hluboce věřící, protože v životě hodně zkusili. Měli zdravou víru: věřili, že všechno se jednou v dobré obrátí.

Na Masarykově náměstí v Jilemnici se s ním vracíme do doby, kdy na vánočním jarmarku, obchodní a společenské události té doby, jeho prarodiče nakupovali kralické betlémové figurky. Chodila donášková služba, mohli jste si nakoupit věci, které už si dnes běžně koupit nemůžete. A v kašně se prý po válce o Vánocích proháněli kapři.

Vlastenec? To raději neříkejte

V rozhlasové Návštěvě chci svého hostitele představit i jako vlastence. Mám přitom na mysli „zapadlého" vlastence, soudobý prototyp z Raisových románů. Když natáčíme vánoční pořad, několikrát na jeho vlastenectví upozorňuji.

Čtěte také

Šlapáci v Krkonoších. Výročí počátků horské turistiky i železnice. Za vším hledej hraběte Harracha

Pan Luštinec mi pak nesměle oponuje, že se vlastencem raději nazývat nechce. „Dnes spousta lidí spojuje toto slovo spíš s extrémními nacionalistickými stranami. Já to sice moc nechápu, ale žel je to tak. Pokud to tedy můžete utlumit, budu rád."

Loučíme se pak spolu v Krkonošském muzeu v Jilemnici u Metelkova betlému, v němž odbíjejí hodiny, troubí ponocný a hvízdá požární hlásič. Když z palmy zakuká kukačka a andělé vánoční ukolébavkou všechno uspí, Jan Luštinec vinšuje, aby ve vašem životě v novém roce bylo tolik radosti, krásy a optimismu jako je právě v úžasném Metelkově betlému.