Zmizelé židovské příběhy. Holokaust nesmazatelně zasáhl i do života hradecké rodiny Kleinerovy

Jejich příběhy, a především příběh jejich dětí, které měly to štěstí, že byly mezi posledními, na jejichž záchraně se podílel sir Nicolas Winton, zpracovaly studentky Gymnázia Josefa Kajetána Tyla - Thuong Tran Thi Nguyen a Gabriela Kubečková ve spolupráci se Zdeňkou Kulhavou z Muzea Východních Čech v Hradci Králové a dokumentaristkou Šárkou Kuchtovou.

Čtěte také

„Wintonovo dítě“ Hana Kleinerová oslavila v Hradci Králové 90. narozeniny se svou nalezenou rodinou

Kleinerovi se v Hradci Králové usadili v 19. století. Již dědeček Alois Kleiner a jeho bratr Josef provozovali řeznickou a uzenářskou živnost a jejich obchod patřil mezi známé a respektované podniky. Rodinnou živnost převzal po Aloisovi jeho syn Arnošt, který se oženil s Markétou Beckovou. Žili v bytě nad obchodem na tehdejší Husově třídě čp. 19 (dnes Dukelská ulice) a v obchodě i provozovně zaměstnávali několik pracovníků a v domácnosti kuchařku.

Řeznické řemeslo se u Kleinerových spojilo z obou stran. I tatínek Markéty byl řezník, jejich rodina byla ale více ortodoxní a dědeček Richard Beck z Dolní Bělé u Plzně, dokonce provozoval košer řeznictví. Kleinerovo řeznictví v Hradci Králové už košer nebylo. Vyráběli obyčejné šunky a párky, na které se ale vzpomínalo ještě dlouho po válce.

Manželům Kleinerovým se v roce 1925 narodila dcera Soňa a o dva roky později ještě dcera Hana. Obě děvčata chodila do české školy a postoupila na gymnázium v Zieglerově ulici, Hanka ale stihla absolvovat pouze první ročník.

Cesta vlakem do Anglie

Rodina se znepokojením sledovala rychle se měnící situaci v sousedním Německu. Zvažovali emigraci do Jižní Ameriky, ale nakonec od ní upustili, neboť nechtěli opustit staré rodiče. Do bezpečí ale chtěli dostat svoje dcery a tak, když se dozvěděli o akci Nicolase Wintona, který vypravoval z protektorátu vlaky s židovskými dětmi, obě dcery přihlásili.

Čtěte také

Po jednom z dětí Sira Nicholase Wintona se bude jmenovat ulice v Hradci Králové

„Rodiče nám řekli, že pojedeme do Anglie, abychom mohly dál chodit do školy. Že budeme v bezpečí a že to nebude na dlouho.“ Odjely jsme 31. července 1939. Obě jsme měly doklady, moje číslo bylo 658 a Soni 659. Náš vlak byl poslední, který ještě mohl odjet,“ vzpomínala v roce 2015 Hana Kleinerová.

Když už seděly se sestrou ve vlaku, přišel k nim na poslední chvíli nějaký pán s paní a strčil jim na klín asi tříletého chlapečka.

„ Rodiče nám řekli, že se o toho malého musíme postarat. Ale on začal hned plakat a plakal celou dobu, než usnul, a když se vzbudil, zase plakal. Takže naše vzpomínky na cestu jsou spojené s tím chlapečkem a jeho pláčem. My samy jsme neměly čas plakat,“ dodává.

Rodiče zůstali v protektorátu

Kleinerovým sebrali obchod a později celý dům. Museli se vystěhovat do Lochenic a v prosinci 1942 s ostatními hradeckými židy odjet transportem do Terezína. Než odjeli, napsali dcerám dopis a nechali ho u sousedů v Lochenicích pro případ, že by se po válce nesetkali.

Čtěte také

Budování Hitlerovy říše. Příběh 3 mužů z Hradce Králové, kteří museli za války pracovat pro Německo

Moje drahé zlaté milované děti,
Je tomu již přes rok, kdy nemáme žádné právy od Vás moje drahé. Doufáme v Boha, že jste a zůstanete zdravé a že jste ty tři a půl roku žily jako lidé a jsme rádi, že žijete v jiném prostředí než zde. Život zde u nás bylo jen utrpení a stálé ponižování. Tento dopis budete čísti, pakliže s Vaší drahou mámou již nevrátíme….

Markéta ani Arnošt válku nepřežili, zahynuli za ostnatým drátem koncentračního tábora Osvětim. Dcery dostávaly dopisy do roku 1941, poté jen pár krátkých zpráv přes Červený kříž a pak přestaly chodit úplně. Že jsou rodiče po smrti, to se dozvěděly ještě v Anglii, doufaly ale, že snad přežil někdo z příbuzných.

Po návratu do osvobozeného Československa ale našly jen jedinou známou rodinu, kterou chránilo smíšené manželství. Jinak nepřežil nikdo!

Soňa se vrátila do Československa

Starší z dcer, Soňa, v Hradci Králové po válce zůstala. Studovala filosofii a psychologii, a první léta žila z jejich zavedeného obchodu. Ale po osmačtyřicátém roce komunisté masnu znárodnili a Soňa zůstala bez příjmu. Hana studovala ve Velké Británii a později se tam i vdala. Sestry si psaly a navštěvovaly se, ale po komunistickém puči už to nešlo.

8 fotografií

Úřady začaly znovu udělovat víza až v roce 1955, Hana nemocnou sestru několikrát navštívila (Soňa měla vrozenou srdeční vadu), naposledy v létě 1957 a v listopadu toho roku Soňa zemřela. Bylo jí 31 let.

Hana Kleinerová hledala uplakaného chlapce

Hana v Anglii vystudovala, našla práci v chemickém oboru a vdala se. Po mnoha letech si vzpomněla na malého chlapce, kterého jim na poslední chvíli strčili do vlaku a on celou cestu probrečel. V Londýně ho tenkrát viděla naposledy a víc o něm neslyšela.

Čtěte také

Nejdůležitější je život, až potom pohodlí. Procházka po židovských památkách v Hořicích

Vrtalo jí hlavou, co se s ním asi stalo a kdo to vlastně byl? Nakonec dala inzerát do jednoho časopisu a Rudolf Kovanic se ozval. Žil tou dobou v Kanadě a za Hanou do Londýna přijel - po 75 letech.

Bylo mu skutečně tři a půl roku, když ho maminka s tatínkem, hradeckým lékařem Karlem Kovanicem, posadili do Wintonova vlaku. Rodiče válku nepřežili a malý Rudy musel zůstat u pěstounů v Anglii. V dospělosti se přestěhoval do Kanady a živil se jako dokumentární fotograf. Po setkání s Hanou Kleinerovou společně navštívili svého zachránce sira Nicolase Wintona. Rudolf Kovanic v květnu 2025 zemřel.

Příjemný poslech!

(Další díl projektu Českého rozhlasu Hradec Králové s názvem: Neobyčejné příběhy obyčejných lidí - o ženství, odvaze a sesterském poutu)