Nejdůležitější je život, až potom pohodlí. Procházka po židovských památkách v Hořicích
V prosinci to bude 75 let, co odjel z Hořic transport s místími židy. Hořické muzeum se sice opravuje, ale přesto zve na výstavu. Ta se jmenuje Anne Franková, nechte mě být, jaká jsem. Putovní výstava o životě židovské dívky, která si v úkrytu v nizozemském Amsterdamu za druhé světové války psala deník, je určená je hlavně školám, ale od úterý do čtvrtka na ni může přijít úplně každý.
PhDr. Oldřiška Tomíčková z hořického muzea a Bc. Michaela Bělinová z městského informačního centra nás dnes mimo jiné vezmou na historickou procházku po židovských památkách v Hořicích. Co se to odehrálo před 75 lety u vás v Hořicích?
Před 75 lety, konkrétně 14. prosince roku 1942 odešli hořičtí Židé do transportu. Mnoho významných lidí, lékaři, právníci, obchodníci. Příslušníci židovského národa žili v Hořicích po staletí. První zmínka se v písemných pramenech objevuje už na počátku 16. století. V 17. století vzniká židovská obec s vlastní samosprávou, počátkem 18. století, v roce 1729, si Židé staví první synagogu, tenkrát ještě dřevěnou. Bylo to severně od náměstí. Tam se soustřeďovalo židovské osídlení v takzvané Židovské ulici, dnes je to ulice Karlova. A protože se židovská obec rozrůstala, synagoga přestala záhy dostačovat. Proto byla na konci 18. století nahrazena barokní kamennou stavbou.
Můžeme vzpomenout na někoho z těch významných židovských osobností žijících v Hořicích? Byli ti jistě také podnikatelé.
Přesně tak. Bylo to několik židovských podnikatelských rodin, které tam vybudovaly textilní průmysl. Hořice byly až do poloviny 19. století takovým malým venkovským městečkem. A ve druhé polovině 19. století právě těch několik židovských podnikatelských rodin, jmenovala bych třeba Hirsche, Feuersteiny, Goldschmidty a další, vybudovalo celkem pět mechanických tkalcoven. Tím nabídli práci a dostatek pracovních míst. A když nestačily pracovní síly přímo z města, přicházejí obyvatelé z venkova. Pro ně je potřeba postavit nové domy, nové ulice. Staví se také nové školy, rozvíjí se kulturní život, zdravotnictví. Tedy o tom se dnes málo ví, že těch několik židovských podnikatelských rodin vlastně odstartovalo přeměnu Hořic v moderní průmyslové centrum.
Vrátil se pak někdo z nich zpátky po válce?
Po válce se vrátilo jen několik jednotlivců. Největší rozkvět židovské obce nastává kolem poloviny 19. století, když v Hořicích žilo až 400 Židů. Hořice měly v té době 4 tisíce obyvatel, čili 10 procent tvořili Židé. Později jich začíná ubývat, ne snad proto, že by vymírali, ale proto, že ti bohatší odcházejí do větších měst, kde měli přece jen luxusnější podmínky k životu. Takže před druhou světovou válkou tam žilo už pouhých 70 Židů. Pokud mám připomenout někoho z těch, kdo se vrátili, tak bych připomněla doktora Kaufmana. Byl to významný hořický lékař, zatčen byl už 1. září roku 1939 a dostal se jako lékař do penězokazecké dílny v Saschenhausenu. To je velice zajímavý příběh. Ta postava se objevuje i v onom známém filmu Ďáblova dílna. On válku přežil a vrátil se do Hořic. Bohužel válku nepřežila jeho žena Emílie ani obě jeho děti.
Vy si tohle smutné výročí v Hořicích, tedy těch 75 let od transportu židů, připomínáte nejrůznějšími vzpomínkovými akcemi. A jednou z nich jsou i prohlídky hořické synagogy.
Ano. My jsme v letošním roce rozšířili nabídku informačního centra právě o možnost prohlídek synagogy v doprovodu průvodce. Dohodli jsme se se správci synagogy, kteří nám zapůjčili klíče a nabízíme tohle jako novinku. Stejně tak prohlídky židovského hřbitova.
A další takovou zajímavou věcí je Hledačka. Tak se to jmenuje?
Správně Quest. Česky říkáme pátračka. Je to velice oblíbená zábava pro nejširší vrstvu veřejnosti. Je to vhodné jak pro děti, tak i pro dospělé. Je to zajímavá kratochvíle třeba při letních vycházkách městem. Hledačka vznikla ve spolupráci městského muzea a městské knihovny. Je to trasa dlouhá asi kilometr a půl a začíná u hořického muzea, vede kolem synagogy, kolem takzvané Hirschovy vily k židovskému hřbitovu a zpátky kolem Goldschmidtovy vily zase na náměstí. A zájemci se cestou nejenže něco zajímavého dozví, ale plní i různé úkoly a získávají písmena do tajenky. A ta tajenka jim na konci prozradí, kde je ukrytý poklad.
Myslím si, že každý, kdo v Hořicích žije, by si možná měl tuhle procházku udělat. Aby zjistil kus z historie vašeho města.
Určitě. Přednostně to bylo připraveno i pro hořické školy. Počítali jsme, že ta procházka zabere asi tak dvě vyučovací hodiny. A jak máme zpětné ohlasy, tak ta hledačka má úspěch. Nedávno jí prošly i dvě třídy z Hradce Králové, které přijely do Hořic. Tedy, máme to odzkoušeno i na lidech odjinud. Funguje to.
Letošní turistická sezóna už skončila, jaká byla u vás v Hořicích? Za čím k vám do Hořic turisté a lidé nejvíc jezdí? Za hořickými trubičkami?
Tak to je určitě první a nejčastější dotaz, kde si v Hořicích mohou lidé zakoupit hořické trubičky. A možná i právě proto, aby se vydali s chroupajícími dětmi potom na sochařský park a podívat se na krásnou sochařskou výzdobu, kterou v Hořicích máme. To je asi to nej, co můžeme nabídnout. To lidem především doporučujeme k návštěvě.
A zajímá je i ta historie města? Ptají se?
Ptají se hodně. Zejména ta rozšířená nabídka o možnost prohlídky synagogy a židovského hřbitova je velice dobře kvitovaná veřejností a jsme za to rádi. A ačkoliv jsme si na sebe ušili takový menší bič, tak to prostě děláme rádi a děláme to pro lidi.
Do Hořic také dorazila výstava o Anně Frankové, která tedy bude přístupná na hořickém zámku jen do středy 25. října.
Je to putovní výstava, kterou připravilo Muzeum Anne Frankové v nizozemském Amsterodamu. Ta výstava existuje v řadě jazykových mutací a putuje celou Evropou.
To amsterodamské muzeum Anny Frankové sídlí přímo v tom domě, kde se Anna Franková s rodinou skrývala. Můžeme ten její osud trošku připomenout? I když já myslím, že Deník Anny Frankové asi mnoho lidí zná a četlo.
Je to velmi známý příběh. Týká se původně německé židovské dívky, která v roce 1933 přesídlila se svou rodinou do Amsterodamu. Bylo to v době, kdy v Německu začínají sílit útoky proti Židům, k moci se dostává Hitler. Otto Frank, otec Anne Frankové, se rozhodl emigrovat do Holandska, protože rodina doufala, že stejně jako za první světové války zůstane Holandsko neutrální zemí. A navíc tam měli i řadu příbuzenských a přátelských kontaktů.
To se ale nestalo.
To se bohužel nestalo. Sice tam Otto Frank rozjel podnikání ve dvou firmách, ale nakonec bylo v květnu 1940 Holandsko, stejně jako řada dalších evropských zemí, obsazeno německou armádou. A začínají tam platit stejná omezení pro Židy jako v dalších zemích.
A Otto Frank, tatínek Anny Frankové, byl prozíravý a zbudoval v tom domě, kde podnikal, kde měl sídlo své firmy, úkryt.
Ano. V zadním traktu toho objektu vybudoval takový malý byt, který kompletně vybavil, aby tam rodina mohla třeba řadu měsíců přežívat.
Oni tam byli asi dva roky, ne?
Přesně tak, byli tam dva roky. A nebyla tam jen rodina Frankova, která byla čtyřčlenná, Anne měla ještě starší sestru Margot, ale skrývali se tam i jejich přátelé van Pelsovi, to byli tři lidé. Ti měli syna Petera. A asi o půl roku později tam pak přichází ještě rodinný přítel, zubní lékař Fritz Pfeffer.
Dívka Anne Franková tam psala ten svůj deník během těch dvou let?
Ona ten deník dostala k třináctým narozeninám, které slavila 12. června roku 1942. A krátce nato se rodina stahuje do toho úkrytu. Bylo to poté, kdy její sestra Margot dostala předvolání do transportu. A protože se rodina o ni bála a nechtěla ji pustit, stáhli se do toho úkrytu, o kterém nikdo neměl ani tušení. Ten úkryt byl připraven ve vší tajnosti.
Ale pak byl vyzrazen po těch dvou letech.
Po těch dvou letech byl vyzrazen. Ještě bych připomněla, že rodina by tam nemohla přežívat, kdyby neměla věrné přátele, kteří se tam o ně starali. Byli to zaměstnanci Ottovy firmy, kteří je zásobovali jak potravinami, tak i dalšími potřebnými věcmi. Přinášeli i novinky, zásobovali je i knihami, časopisy, aby si tam čas mohli nějak ukrátit.
A jediný, kdo přežil, byl otec Anny, Otto Frank.
Ano, jedině Otto Frank přežil. Dočkal se osvobození v Osvětimi a pak se po několika měsících oklikou vrátil zpět do Amsterodamu. Tam bohužel zjistil, že z rodiny nikdo nepřežil.
Co se všechno dozvíme o Anně Frankové a její rodině, o tom jejím osudu, na výstavě v Hořicích na zámku?
Výstava mapuje celý Annin život od roku 1929 až do její smrti, nebo do konce války. Ten příběh je zasazen do světových dějin. Každý panel má v horní části fotografii buď Anne nebo příslušníků její rodiny, v dolní části je potom nějaká historická fotografie, která se právě týká celosvětových dějin, například Křišťálové noci, různých útoků na Židy třeba v Amsterodamu a podobně. Jsou tam i poměrně vzácné snímky z Osvětimi.
Co vás napadá, když se tou výstavou procházíte? Jsou to asi všechno věci, které bychom neměli zapomínat.
Je to velice smutný příběh. A je o to smutnější, že není ojedinělý. Takových příběhů se odehrávaly statisíce až miliony. Na jednom z panelů si přečteme, že židovských obětí během druhé světové války bylo 6 milionů.
Tak všechny zájemce k vám do Hořic ještě jednou zveme. Na výstavu a také na historickou procházku po židovských památkách.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
