Vladimír Burjánek: Psaní
Jeden kamarád tvrdí, že lidé se neumějí skoro ani podepsat. Soudě podle sebe, dal bych mu docela zapravdu. Ač se snažím sebevíc, velice těžko zvládnu dva stejné podpisy, což mi dělá problémy třeba v bance. Prostě psaní rukou se vytratilo a vytrácí z našeho života a pohled na přenádherné kaligrafické písmo našich babiček a dědečků, méně už rodičů, tedy pohled na krásně vykroužená písmena, člověk udivuje a rozesmutní zároveń.
Jestliže psací stroje byly pouze moderním doplňkem k ručnímu písmu, potom počítače a třeba i elektronický podpis jsou přímo hrobařem psaní rukou. Však se také podívejte na písmo dnešních středo a vysokoškoláků. Jejich učitelé a profesoři mají co dělat, aby ty čmáranice někdy rozluštili. Jaká to byla nádhera, když jsme opatrovali jako oko v hlavě kovová pérka, která jsme opatrně zasunovali do násadky a namáčeli v kalamáři plném inkoustu. Těch kaněk v sešitech a děs, když se pero rozeskřípalo. To skleněná pera do násadek byl už větší pokrok, ovšem při ulomení špičky ryla do linek sešitu tlusté čáry. První plnící pera byl zázrak techniky a riziko kaněk se eliminovalo jen na moment plnění. Když přišly propisky, stal se další div. A dnes se naše psaní smrsklo jen na ten občasný podpis. Ovšem jak jsem zjistil, pořád platí poznámka, kterou jsem dostal ve třetí třídě - Piš lépe! Opakuji si to pokaždé, když musím doložit občanský průkaz, protože můj podpis je zase jiný.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
