Vladimír Burjánek: Houbaření

6. říjen 2019

Nedělní káva

Když byla letos na podzim vyřešena každoroční záhada, jestli a kdy porostou, vyrazil početný houbařský národ do lesů. Dnes rostou houby nějak později a hlavně především tam, kde jim příroda poskytla dostatek potřebné vláhy.

Na místech trpících suchem se objevují až v pozdním podzimu. To obrážíme svá zaručená místa s kozáky, křemenáči, podborováky, hřiby a dalšími poklady. Mám také svůj les a svá místa. Pečlivě kontroluji stav, kdy vykouknou první malé hlavičky odvážlivců a třesu se, aby houbařské opojení trvalo co nejdéle. Ve svém lese už vím, kam zajít nejdříve, aby směsice plodin v košíku byla co nejpestřejší.

Houby si můžeme vypěstovat i doma na zahrádce. Ale jednoduché to rozhodně není (ilustrační foto)|foto: Fotobanka Pixabay

Zažil jsem tu ovšem při houbaření už dvakrát krušné chvíle, když jsem vytrousil klíčky od auta. Obojí naštěstí s dobrým koncem V prvém případě ležely klíče u silnice na příkopu. Podruhé to byl naprostý zázrak, když jsem je nechal v hustém porostu, kde jsem čistil první várku podborováků.

Letos jsem nedávno ale zažil úplně jinou situaci

Pro změnu jsem našel, co někdo ztratil. O sobotním odpoledni, kdy les už byl dávno prometený nájezdem houbařů, jsme se šli jen tak projít s košíčky. Lezu do stráňky s přehledným jehličím a vidím podhříbka. Kousek od něho někdo čistil a zírám - mobil.

Když jsme se s rodinou sešli, ukazuji, co jsem našel. Dcera ho zapnula, našla v adresáři spojení na „mamku" té nešťastnice, která přístoj postrádala a ještě v lese na parkovišti jsme jim poklad vrátili. Měly dámy větší radost nežli z hub, které našly.

autoři: Vladimír Burjánek , baj