Václav Souček: Za Jiří Stránským

Měl jsem svrchované štěstí, že mi osud dopřál osobní přízně Jana Petránka a čerpání z jeho studnice vědomostí.

Opovážil jsem se tedy - před drahnými lety - poprosit i Jiřího Stránského o dílek spolupráce, v zájmu našeho královéhradeckého vysílání. Lákala mne představa, že tenhle člověk, ukovaný jako z ocele těžkými životními zkouškami, napoví našemu posluchačskému okruhu alespoň jednou za čas, co všechno si můžeme o aktuálních svízelích myslet. Krátký čas poznámky ke dni je výhodou, pamatujete si kromě konce i začátek.

Jiří Stránský - zkušený novinářský pardál, pracující na několika stavech najednou - mou neumělou žádost ani nenechal doznít, a okamžitě se vyslovil: ano, ale bylo by to pouze jednou týdně, po telefonu, do pěti minut, a zásadně jen foneticky, bez předem připraveného písemného materiálu. Vykoktal jsem tedy lítostivou omluvu, že jeho podmínky musím konzultovat, neboť nejsem v tomto ohledu svrchovaným pánem - a už jsem věděl, že ze spolupráce sejde.

Jiří Stránský

Včera se Jiří Stránský loučil ve Strašnicích s pozemským bytím, se svými blízkými i vzdálenými. Tak jako nedlouho před ním Jan Petránek, a ještě předtím Ludvík Vaculík.

Náhrobek pana Vaculíka prý nese epitaf „Byl jsem tu - a možná zase budu". Moc bych si přál, aby to bylo v takových případech možné.

autoři: Václav Souček , baj
Spustit audio

Související