Václav Souček: Jako šálek čaje
Můžete, nebo nemusíte nalézt zalíbení v programových prohlášeních, heslech, ideologii, formách a představitelích. Na to máme každý svoje gusto, a v hluboké samotě si můžeme dovolit ten přepych pocitu na první signální, pocitu nekorigovaného okolím.
Pokud jde o lidi - tedy o představitele - máme na vybranou; buď se chovat podle floskule „nevěř nikomu, komu je přes třicet“, nebo naslouchat, uvažovat, a třikrát měřit. Vydávat unáhlené úsudky, natož pak soudy se nedoporučuje.
Náhlé úmrtí Jaroslava Kubery jako by všechny halasné nesváry, půtky, nesnášenlivosti a výhrady zalilo všeobecnou lítostí nad odchodem člověka autentického do morku kostí.
Všechny někdejší uštěpačné poznámky o volbě reprezentativního předsedy Senátu jsou rázem zapomenuty. A není nejmenší důvod té lítosti nevěřit, když ji člověk osobně silně sdílí.
Jaroslav Kubera byl nadán a obdařen souborem charizmatických osobních vlastností, které jej vynesly a kvalifikovaly do práce pro společnost. Zasloužil se o názornou typologickou podobu, nazývanou „homo politikum“, ruku si mohl podávat s protivníky i spolustranickými rivaly, na pivo, nebo na skleničku by s ním šel i zavilý nekuřák.
Stal se příkladem, aniž o to usiloval. Jeho jméno možná do učebnic politologie hlavními dveřmi nevejde, ale předlouho se na něj bude vzpomínat.
A co je veledůležité - v dobrém.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
