V horku jsem se chladil tím, že jsem šlapal dál. Tadeáš Šíma projel Afriku na kole
Ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové je dnes cestovatel a vášnivý cyklista Tadeáš Šíma, který projel napříč celým africkým kontinentem. Na kole strávil celkem sedm měsíců a ujel 13 000 kilometrů.
Tak hned úvodem, bolelo to hodně?
Právě, že jsem se divil, že to moc nebolelo. Třeba takový zadek mě začal bolet až někde v Angole, po takovém půlroce na cestě. A nohy, těm stačilo po těch zhruba 100 kilometrech našlapaných denně na kole zregenerovat přes noc a druhý den pokračovaly vesele dál.
To mi neříkejte! Máte ocelové tělo? Nebo jak jste to dělal, že vás nic nebolelo?
Ne, já jedu pomalu, kochám se. Těch 100 kilometrů denně je podle mne taková ideální kilometráž, která se dá v pohodě ušlapat.
Jak říká kamarád, když jedete s někým, jedete s ním, ale když jedete sám, jede s vámi celý svět. Toho jsem se držel.
Tadeáš Šíma, cestovatel, který projel na kole Afriku
Jak pro koho.
Já myslím, že pro všechny. Na Africe je pěkné to, že tam není moc kopců. Jsou to především roviny. A například na Sahaře, když jedete ze severu na jih, tak máte pěkně vítr v zádech a není tam problém klidně našlapat i 160 kilometrů za den.
4 085 km za 45 dní. Radek Hroch objel na kole celou původní hranici Československé republiky
Připomínáme si 100. výročí založení samostatného Československého státu. A málokdo může říct, že přesně ví, jak po těch 100 letech vypadá hranice původního Československa z roku 1918. Náš dnešní host Radek Hroch z Hradce Králové to ale říct může, protože ji celou v létě na kole objel.
Ale zase tam bylo horko, ne? Kolik bylo v Africe stupňů Celsia?
Největší vedro jsem zažil v Mali a v Burkině Faso, tam bylo přes 55 stupňů.
A to se vám chtělo šlapat na kole při takové teplotě?
Když jsem přestal šlapat a sedl si někam do stínu, tak mě hned obklopilo hejno much, mezi kterými byly mouchy tse-tse. A to úplně nechcete, aby po vás lezlo. Takže jsem se chladil tím, že jsem šlapal dál.
Měl jste nějaké ochranné prostředky, předpokládám.
Tak repelent jsem měl, ten si nastříkáte ráno a za dvě hodiny už to máte potem odplavené dolů. Takže to moc nepomáhá.
Mouchy tse-tse určitě nebyly jedinými tvory, které vás překvapily na cestě.
Určitě i velcí psi jsou problém pro cyklocestovatele. Zvlášť na Sahaře, tam mě prohnalo několik skupin psů. Blbě se jim ujíždí.
To jsou divocí psi, zaútočili na vás někdy?
Zaútočili tím, že mě prostě prohnali. Ale zjistil jsem později, že je lepší z kola slézt dolů. Že potom už to nejsou takoví hrdinové, když slezete z kola.
Vůbec si to nedokáži představit, že vás honí divoký pes a vy zastavíte a slezete z kola. Přeci když má člověk strach, dělá vše proto, aby těm zvířatům ujel.
To jsem právě dělal ze začátku. A potom mne napadlo zastavit. Zkusil jsem to. Vezl jsem s sebou z domu násadu od krumpáče, to byla taková moje obrana proti nim. Ale nepoužil jsem ji, nemám rád násilí jak na lidech, tak na zvířatech. Takže jsem to nepoužil, jen jsem zahrozil a ti psi byli najednou pryč, takže to pomohlo.
Člověk jistě přemýšlí, co si vzít s sebou na tak dlouhou cestu. Aby toho nebylo příliš. Ovšem vy jste byl rád, že násadu od krumpáče máte.
To byla taková psychologická pomůcka pro mě, něco z domova, kilo a půl závaží navíc. Teď je strašně moderní všechno na kila zvážit, do posledního gramu. Ale já prostě vezu, co se mi vejde do brašen. Na Sahaře jsem si třeba vzal pytel písku a vezl jsem ho přes celou Afriku. Mně to nějak nevadí.
Máte rád výzvy, rád překonáváte sám sebe. Proto jste tak dobrodružnou cestu podnikl?
Je pravda, že mám rád výzvy. Ale to asi nebyl hlavní důvod. Rád objevuji. Afrika, to byl můj sen od malička. Hlavně příroda, vidět africkou přírodu, to byl asi ten největší důvod.
Dobrodruh samotář?
Já bych jel klidně i s někým. Kdyby byl někdo ochoten jet. Ale, není to úplně jednoduché s někým cestovat, s úplně neznámým člověkem. Jak říká můj kamarád, když jedete s někým, jedete s někým, ale když jedete sám, jede s vámi celý svět. A toho jsem se držel.
Měl jste dopředu vymyšlený plán, kudy pojedete? Nebo jste střelec a prostě jste vyjel a jel?
Nemám úplně rád naplánované věci. Ale v hlavě jsem měl jasný plán, že chci jet přes západ Afriky a dojet až do Kapského Města. To, co se objevilo přede mnou, tak jsem řešil.
Kde to bylo nejkrásnější? Dá se říct, která země vám dala nejvíce?
Taky nemám rád onu předponu nej, ale určitě jsou tam státy jako je Angola či Kongo, který se mi opravdu líbily. V Kongu hlavně kvůli tomu, že jsem tam potkal Arthura Sniegona, Čecha, který se tam vydal ochraňovat slony. Poznal jsem jeho práci jeho a ačkoliv mám vystudovanou ochranu obyvatelstva, tak po Africe inklinuji víc k ochraně přírody.
Takže přemýšlíte o tom, že se vrátíte za slony?
Určitě to mám v plánu. Doufám, že se letos ještě do Konga.
Afrika na kole za 7 měsíců. O neuvěřitelném dobrodružství si povídám s Tadeášem Šímou. Je pravdou, že vás chtěli ukamenovat?
Je pravda, že v Namibii si na mě počkalo pět kluků u svodidel se šutrem v rukách a za jízdy mi čapli řídítka a házeli po mně ty kameny. Naštěstí trefili jen brašny od kola, takže jsem měl štěstí a ujel jsem jim.
Cítil jste, že vám jde o život?
Nikdy nevíte, co oni chtějí, jestli si chtějí nějak pohrát nebo chtějí peníze či ledvinu nebo cokoliv jiného. To opravdu nevíte. A já jsem to nechtěl zjišťovat. Ale v tu chvíli jsem byl opravdu hodně malý.
A přišla také chvíle, kdy jste přemýšlel o tom, že cestu zabalíte a vrátíte se zpátky?
Určitě. Ale to už bylo po půlroce na cestě a do cíle mi chybělo jen asi 1500 km. Tak jsem si říkal, to už musíš došlapat za každou cenu. Ale pamatuji si den, kdy jsem seděl v jednom kempu a nevěřil jsem tomu, že jsem vůbec něco takového prožil. Nejsou to jen dobré vzpomínky. Ale člověk se musí sebrat a jet dál.
Takže nocování a přespávání bylo v rámci kempu nebo i v divočině?
Většinou v divočině. Protože můj rozpočet na celou cestu nebyl úplně vysoký. Utratil jsem nějakých 160 tisíc korun. Jen 35 tisíc jsem dal za víza plus letenky potom domů. A plus nějaké ty krádeže, takže jsem se musel uskrovnit. Většinou jsem spal nadivoko pod stanem.
Bál jste se?
Já se bojím tmy. Takže jsem se bál celou dobu.
Bojíte se tmy a tak jste se vypravil na kole do Afriky?
Tak nějak. Teď už se tmy nebojím. Když jsem se vrátil z Afriky, šel jsem na sedmidenní pobyt do tmy. A když jsem odcházel, podali jsme si ruku a řekli jsme si, že se jí bát už nebudu. A od té doby to tak držím.
Co vám cesta dalo a co vám naopak vzala?
To je těžká otázka. Je to tak, že tam opravdu těch sedm měsíců jste jen vy. Musíte si zařizovat vše okolo. Asi mi to dalo takové osamostatnění. Ale ne, že by mne to nějakým způsobem úplně změnilo, to nechci říct. Prostě to byl takový delší čundr. A neřekl bych, že by mi to něco vzalo, spíš jen dalo.
A co bude dál?
Plánuji určitě návrat do Afriky, do Konga za slony. A nějakou spojitost, nějakou cykloexpedici do států, kde jsem ještě nebyl. Chtěl bych se trošku věnovat wild fotografii, fotit zvířata, tak vidíme. Doufám, že mi tentokrát neukradnou foťák.
Ukradli vám v Africe fotoaparát?
Ne, foťák přímo ne, ale baterie a různé nabíječky. I nějakou elektroniku mi ukradli.
Mám rád své vnitřní výzvy. Nechci se s nikým srovnávat. Učitel hudby putoval s kolem kolem světa
Petr Mazal, učitel hry na flétnu v Základní umělecké škole v Poličce, se rozhodl ujet na kole za 300 dnů délku zemského rovníku: 40 000 km. Nakonec zvládl fantastických 27 000 km. Za 150 dnů. Cestou prožíval dramatické okamžiky, kdy mu šlo o život. Dělí se o ně s námi ve své nové knize naplněné nádhernými fotografiemi i popisem těch nejemotivnějších chvil své cesty.
Takže se podařilo nafotit a zachovat hodně materiálu.
Toho je tuna. To je také jedna z takových etap, když se vrátíte z cesty. Musíte se tím materiálem prokousat a vybrat ty nejlepší momenty a fotky. Hodí se to docela i teď, když píši knihu o své cestě.
Kdy bude kniha na světě?
O tom se nemluví, ale sepisuji ji co nejvíc. Jenže já jsem takový puntičkář na tyto věci. Musím to mít opravdu vymazlené. Ale doufám, že knížka bude co nejdřív.
A název už máte?
Asi se budu držet klasického: Na kole přes Afriku.
Chtěl byste se věnovat také ochraně přírody kromě cestování a fotografování?
Právě do Konga se chci vrátit letos někdy v říjnu, dejme tomu, a pracovat tam na projektu fotopastí. Vzal bych si tam člun, to je taková moje idea. A jel bych po tamních řekách a instaloval fotopasti na místa, kam chodí se sloni a ostatní zvířata napájet. Tam je velká pravděpodobnost, že dokážete chytit pytláka přímo při činu.
Máme zkušenosti s fotopastmi na vlky třeba u nás v Krkonoších, kde se snaží ochranáři zjistit, kolik jich je, jestli mají mláďata, kde se pohybují. Se slony je to podobné?
Je to podobné. Ale měřítko je poněkud rozsáhlejší. Chceme využívat místa, kde se sloni sdružují a je tam opravdu pravděpodobnost, že vyfotíte pytláka. Oni jsou to většinou lidé z blízkého okolí, kteří si půjčí flintu a jdou prostě na lov. Vymáhání práva je v Kongu a v dalších afrických zemích docela problém. Musíte toho člověka chytit při činu, přímo onoho pašeráka. Ale to už právě dělá Čech Arthur Sniegon. Není to úplně bezpečná záležitost, ale je potřeba s tím něco dělat.
Velké plány má před sebou cestovatel a dobrodruh Tadeáš Šíma. Ať se vám daří, děkuji za rozhovor, na shledanou.
Děkuji moc, na shledanou.
Související
-
Dřevorubec mistrem republiky v enduru. V práci řeže stromy a ve volném čase zatáčky na kole
Český rozhlas Hradec Králové se těší na dnešní dobrodružství. Protože si do studia pozval Františka Žiláka z Police nad Metují, úřadujícího mistra republiky v enduru.
-
Chudí mají největší srdce! Tvrdí český Forrest Gump, který na kole projel 39 evropských států
„Mám rád dobrodružství, vždycky jsem chtěl navštívit hlavní města Evropy," říká čtyřiatřicetiletý dobrodruh vo Janeček na otázku, proč to všechno dělá.
-
Chtěl jsem nakouknout do země, co hýbe světem a vidět, jak žijí Američané. Na kole kolem USA
Má výprava neměla sloužit jako cyklistický výkon, ale jako alespoň částečné nahlédnutí do země, která hýbe světem, všichni o ní mluví, ale málokdo může říci, že ji zná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
