Stárneme spolu. Vytvořením místa pro setkávání seniorů a vysloužilých koní si plním sen
Co mají senioři a vysloužilí koně společného? Pro koho je tento projekt určen? Jak se získávají zvířata pro projekt Stárneme spolu? Jak náročná je péče o koně, kteří už mají svůj věk? Má to nějaká specifika?
Naším dnešním hostem je Jitka Černá z Vlčkovic v Podkrkonoší, která už od roku 2007 na Kuksu organizuje letní slavnosti koní, historie a řemesel. A které se také splnil její velký sen, propojit svět starých koní a starých lidí. Podařilo se jí uvést v život projekt Stárneme spolu. Co vás první napadne, když se řekne kůň? Nádherný tvor.
Potřeba. Potřeba pro život a pohyb. A kamarádi a příroda. A všechno to, co mi koně přinesli.
Kdy ta láska začala? Předpokládám už od malička.
Samozřejmě v dětství. Já jsem obtěžovala celou rodinu tím, že jsem jim četla články o koních. A když jsem se ve 12 letech rozhodla, že začnu jezdit v jezdeckém kroužku, tak jsem si to šla vyřídit sama. Rodičům jsem to neřekla a přinesla jsem přihlášku. A bylo to.
Jak dlouho jste se v myšlenkách zabývala tím svým snem věnovat se hlavně těm starším koním?
To vzniklo tak, že jsem 10 let provozovala Pony centrum, což byla dětská jízdárna. Naučili jsme jezdit spoustu dětí, bylo to hrozně fajn. A hlavně se okolo toho udělala parta kamarádů. Byly to opravdu hezké zážitky. Jenže já jsem to potom musela všechno ukončit, odešla jsem na tři roky do Prahy. A prostě mi koně a ti lidé okolo začali chybět. V Praze se mi začalo stýskat.
To se ani nedivím.
Chtěla jsem se nějakým způsobem vrátit. Ale už ne k dětem, protože jsem přeci jen už starší a už potřebuji trošku také klid do života. A protože si v poslední době ráda povídám se staršími lidmi, nabíjí mě to, mám ráda ten klid okolo nich, tak mě napadlo, že by bylo hezké se obklopit staršími lidmi a vybírala jsem k tomu koně. A logicky se nabídlo, že můžeme použít také starší koně, kteří jsou klidnější a pro nikoho jiného už nejsou tolik k využití.
Vlčkovice v Podkrkonoší, kde máte statek, to je někde mezi Jaroměří a Dvorem Králové nad Labem?
Tak, ano.
Já jsem slyšel, že vaše nitky se v myšlenkách ubíraly do Kladrub nad Labem a také do Slatiňan.
Ano, já jsem takový celoživotní patriot starokladrubských koní. Neustále mám potřebu lidem ukazovat, že tady toho kladrubáka máme, jaké je to úžasné, jak na něj můžeme být hrdí a pyšní. Takže jediná možnost byla sáhnout po starokladrubských koních. Proto jsem se obrátila právě do Slatiňan a tam jsme našli ideální starší klisny, bylo jim 24 a 25 let. Já jsem je odkoupila za opravdu minimální cenu a odvezla jsem je domů s představou, že s námi budou aspoň do 33 let. Že si budeme hezky společně žít. Jjedna z nich nám ale brzy, po 5 měsících, zemřela pod rukama. Byla to ta nejstarší Amantea, říkali jsme jí Amálka.
Císař Rudolf II. stál u zrodu našeho národního pokladu, chovu starokladrubských koní
Naším dalším letním prázdninovým tipem na pěkný výlet jsou Kladruby nad Labem. Každý asi zná krásného mohutného starokladrubského koně, ať vráníka nebo bělouše. Tamní národní hřebčín patří, jako chovné zařízení, k celosvětově nejstarším chovným hřebčínům a chov koní tam má po staletí obrovskou tradici.
Můžeme říct, co měla všechno Amálka za sebou?
Amálka byla celý život v chovném stádu ve Slatiňanech, rodila hříbata. Byla výjimečná v tom, že byla bílá v černém slatiňanském stádě. Tam jsou vraníci. Ale všechno se to krásně hodilo, protože ve chvíli, kdy jsme si je brali, tak šla se svou černou kamarádkou Mantovou, takže jsme měli takový hezký páreček. A čistě náhodou v té době, se o tom dozvěděl majitel starokladrubské kobylky, která měla nemocné přední nohy, už se na ní nedalo jezdit. Tak nám ji nabídl zadarmo. Musím říct, že původně jsme ji ani nechtěli, převážilo jen to, že to je kladrubačka. Protože jsem si říkala, mám jen dvě ruce, tři koně třeba nezvládnu. Ale, když nám po těch 5 měsících umřela Amálka, tak jsem pochopila, že ten osud to vždycky zařídí tak, jak to má být.
A to je nejmladší Volfi?
Takže máme nejmladší Volfi, ano. Mantova černá, které je teď už vlastně 25 let a Volfi je už 16 let. Je tedy mladší, ale má pohybové problémy. Museli jsme to řešit a podařilo se nám ji rozchodit. Do teď tomu moc nevěří ani kovář ani veterinářka, když ji vidí. Protože ona se na ty nohy už v podstatě nepostavila. Šlo to hrozně rychle, hrozně hubla, protože jak ležela, tak samozřejmě tolik nežrala, i když chuť měla. Tak jsme zkusili jako poslední možnost ortopedické podkování. A opravdu během nějakého týdne se naučila na těch podkovičkách chodit. A dnes na ní nepoznáte, že má nějaký problém. Občas si i zakluše, zacválá. My ji nehoníme, nenutíme do toho, ale je prostě veselá. Ale musíme se připravit na to, že nevíme, jak dlouho to vydrží.
Láska ke koním čiší z každého vašeho slova, paní Jitko. Tedy teď máte aktuálně dva koníky, Manty a Volfi.
Tak. Začali jsme tím, že jsme pořídili koně, abychom si zkusili, jestli jsme schopní to zvládnout. Ale teď stojíme před problémem, že potřebujeme upravit statek jako místo pro setkávání se seniory. Což potřebuje zase nějaké sociální zázemí, prostě musí to k něčemu vypadat. Problém u nás je ten, že teprve teď ve vesnici začínáme s odpady a povede se tam voda. Takže stavebních úprav tam bude spousta. Ta rekonstrukce, aby to bylo ideální, jak si to představujeme do budoucna, bude obrovská a nákladná. V tuto chvíli tedy hledáme takovou kratší rychlejší zkratku, cestu. Pořídíme asi nějakou stavební buňku, abychom měli nějaké základní zázemí a abychom mohli těm starým lidem nabídnout příchod už teď. Už se nějaké akce dělaly, takové malé přednášky nebo malá setkávání. Ale to všechno v malém. Potřebujeme oslovit domov důchodců a přistavit tam autobus. Aby mohli přijet na dvě hodiny a povídat si tam.
Čtěte takéNávraty 2017, z.s.
Co všechno obnáší každodenní práce kolem koní? V kolik hodin třeba vstáváte, paní Jitko?
Podle toho, jestli jdu do práce nebo ne. Protože, když jdu do práce, tak musím nejdřív nakrmit, takže vstávám okolo páté hodiny. Ale ono to je tím, že je teď krásně a teplo, tak se vám vstávat chce. Když prostě první co uděláte, jdete do stáje a dáte jim žrádlo, tak se vám nevstává špatně.
Jestli jsem to pochopil správně, tak máte ještě svoji práci k tomu všemu?
Jen takový zkrácenější úvazek, ano.
Kolik vás na to je ve Vlčkovicích? Na tu starost a radost kolem koní?
Péči o koně obstarávám já, plus asi 5 kamarádek, který vždy zareagují na to, že zavolám SOS, že něco nestíhám. Potom takové ty chlapské, stavební práce, to obstarává kolega z neziskovky Zdeněk Novotný, který se tam tedy neuvěřitelně nadře. Musím mu tady poděkovat do éteru. A pak jsou takové speciálnější stavební věci. To se zase obyčejně obrátíme na kamarády, kteří mají firmy a umí to. Tak uděláme jednorázovou brigádu. Musím říct, že vždy, když něco potřebujeme, tak se prostě rozhlédneme okolo a vždy se najde někdo, kdo nám nejen pomůže, ale koho to s námi ještě i baví, což je úžasné.
Kdy byste chtěli přivítat první skupinky seniorů?
Co nejdřív. My jsme čekali na červencový termín slavností koní, to proběhlo. Já jsem tenkrát řekla, že v srpnu začneme. Máme začátek srpna, máme připravené sezení, které ještě není zastřešeno, takže si říkám, že do konce srpna. Když se něco řekne, musí se to udělat.
Takže se vám mohou začít ozývat domovy seniorů?
Ozývat se mohou už i teď. Máme to na webovkách. I když nějak aktivně lidi zatím nezveme, stačí zavolat, poslat e-mail, domluvit se. Ničemu se nebráníme. Kdo by chtěl bý s námi takto od začátku, od toho plánování, budeme za všechno rádi.
A můžou se ozvat nejen tedy domovy seniorů, ale třeba i jednotlivci?
Samozřejmě. Na tomto projektu bylo zvláštní, že jsem si až teprve po těch plánech uvědomila, že je rozdíl mezi člověkem, kterému je 55 let a 85 let. Musím říct, že když jste mladší člověk, tak tohle vůbec nevnímáte. Ale ty rozdíly jsou. A doufám, že ve chvíli, kdy se třeba budou chtít přijít podívat děti, tak s sebou přivedou babičky a dědečky. My to máme jako podmínku, prostě kdo je mladší 55 let, tak musí přivést někoho staršího.
Jakou sílu to má, když se člověk může dotknout takového krásného tvora, jako je kůň?
Jsou typy lidí, kterým to neřekne vůbec nic. A jsou typy, kterým stačí prostě vedle toho koně stát a jen s ním prostě dýchat a dotýkat se ho a být s ním a odcházejí neuvěřitelně nabití. Tak na takové lidi se těšíme.
Říká Jitka Černá. Moc děkujeme a držíme vám samozřejmě palce. Přejeme hodně energie, aby se vám ten obrázek o klidném místě, kde žijí vysloužilí koně a za nimi přicházejí senioři, kterým je s koňmi dobře, ve Vlčkovicích podařil.
Děkuji.
Související
-
Milionový model koně připlul za studenty veterinární školy v Hradci Králové až z daleké Kanady
Novinku začali při výuce používat studenti ze Střední odborné školy veterinární v Hradci Králové. Jako učební pomůcku dostali model koně, který zatím jinde v Česku není.
-
Divocí koně na Josefovských loukách. Spásáním vegetace a narušováním terénu pomohou ptákům
Divocí exmoorští koně budou do Ptačího parku Josefovské louky vypuštěni v sobotu 20. ledna. Ptačí park Josefovské louky prochází razantním rozvojem.
-
Do rodiny nevidomé Jany Bydžovské patří kromě manžela a...
Lidé, ktčří z jakéhokoli důvodu přijdou o zrak, se někdy jen těžce vracejí do běžného života. My vás přesvědčíme o tom, že i bez jednoho z nejdůležitějších lidských...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
