Roman Habásko: Žiju tím, že jezdím se psy po závodech. Je to víc o životním stylu než o medailích

8 fotografií

Jak je to se sněhem letos v Orlických horách? To je první otázka, která mě zajímá, protože tady v Hradci Králové ani vločka.
Tam je těch vloček naštěstí mnohem víc. Tratě jsou myslím v dobré kondici proto, aby se závod uskutečnil. Také jsme už letos několikrát připíjeli na prašan. Hned po novoročních předsevzetích zahajujeme připíjení na prašan.

Roman Habásko a Slávek Říman ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Takže jste to nezanedbali a povedlo se, sníh je. Tedy nepojede se suchá verze Šediváčkova longu.
Suchá verze se jela jen jednou a bylo to opravdu šílené. Byl to obrovský adrenalin. Ani organizátoři si nepřejí, aby se tato věc ještě někdy opakovala. Tedy vždy jen na prašanu.

Momentálně mám 20 psů. Jsou to všechno sibiřský husky. Jsou to takoví mazliví lovci, oni milují přízeň lidí.
Roman Habásko, musher

Romane, pokolikáté vy už se už postavíte na start Šediváčka? A kolikrát jste ho vyhrál?
Po kolikáté? To je těžké. Poprvé jsem jel v roce 2002 a pak nějaké pauzičky byly. Myslím že jsem ho absolvoval tak 15krát či 16krát. A vyhrát Šediváčkův long? Několikrát jsme vyhráli.

Čtěte také

Sibiřský husky je nerozbitné zvíře. S nimi je pořád můj život v pohybu. A to je nádhera

Vy to nepočítáte?
Pětkrát, šestkrát, sedmkrát. Je to úplně jedno. Každý závod je jiný. Každý závod se jede od nuly. Ovšem člověk to nejezdí úplně proto, aby vyhrál. Člověk si to tam jede užít s dalšími lidmi a s pejsky. Je to víc životní styl než o medailích.

Jak jste se k tomuto sportu dostal?
Úplně náhodou. Při toulkách po Šumavě jsem narazil na kamaráda, pana Krásného. Zaujala mě jeho smečka severských psů a tak jsem si řekl, že bych to chtěl jednou také dělat. A začal jsem. Už je to zhruba 25 let.

Od té doby se tedy psím spřežením věnujete naplno. Kolik máte psů?
Momentálně 20. Jsou to všechno sibiřský husky. Vždy jsem toužil po tom, mít nějakého pejska. Ale že jich jednou budu mít tolik. To jsem sám nečekal. Překvapil jsem sám sebe.

Sibiřský husky je spíš mazel nebo lovec?
Asi záleží hodně na tom, v jakém prostředí pejsek vyrůstá. Ale je to takový mazlivý lovec. (smích)

8 fotografií

Asi potřebuje hodně pohybu, ne?
Potřebuje hodně pohybu. Potřebuje poměrně dost péče, i když ti pejsci jsou poměrně dost soběstační. Milují jakoukoliv přízeň lidí, mazlení, hlazení, krmení. Ale občas se v nich probudí jejich lovecký pud a odběhnou si něco ulovit. Musíme s tím umět žít. A počítat s tím. Nedávat jim velkou možnost rozběhu ve volné krajině a držet je tam spíš zkrátka.

Kde všude vy už jste závodil? Vy jezdíte se psy po celé Evropě.
Jezdíme opravdu po celé Evropě. Jezdili jsme ve Skandinávii, Norsko, Švédsko, Finsko, severní Rusko. Jezdíme jih Itálie, Francii. Ve Španělsku jsem nezávodil, chystal jsem se do Pyrenejí, ale nevyšlo mi to. Moc jsem se tam chtěl podívat. Jenže závod zrušili. Jinak celá střední Evropa. Je to můj život. Prostě žiju tím, že jezdím po závodech a neměnil bych.

Když to srovnáte, je Šediváček opravdu tak drsný a náročný oproti jiným evropským závodům?
Je. Šediváček je drsný a náročný nejen svým výškovým profilem, ale celkově náročností tratí. Protože na severu vystartujete a jedete 200 km rovně po nějakých pláních. Je to tam náročné po fyzické i psychické stránce. Kdežto na Šediváčku je to stále doleva, doprava, nahoru, dolů, tady větev, tam strom v cestě. Takových facek na závodě jako na Šediváčku nedostanete ve Skandinávii nikde.

Co cítí musher předtím, než vyjede na trať?
Nervozita, nadšení, je to strašně moc věcí. Připravit pejsky, připravit saně, na nic nezapomenout. Ale potom se člověk postaví na saně a všechno to padne dolů. A je to prostě hezký pocit. Když se postavíte na start závodu, tak je to takové naplnění toho, co člověk celý rok dělá.

Závody psích spřežení jsou víc o životním stylu než o medailích|foto: archiv Šediváčkova longu

A pak už si jen užíváte přírodu a krajinu, kde jste sám se psy?
Někdy si to užíváme a někdy je to s velkými obavami. Protože závodník trať víceméně zná, když ji jede po několikáté. A ví, kde jsou kritická místa. A říká si, sakra jedu moc rychle, mám moc dlouhé spřežení, vejdu se tam, nevejdu se tam, lehnu, nelehnu, bude to dobré? Člověk má trošičku obavy. A pak tím místem profrčí a říká, co jsem tady blbnul, vždyť to je úplně v pohodě. Ale musíte ty věci cítit a vnímat, abyste dokázal předvídat, co se všechno může stát. Jako za volantem auta.

Pane Římane. Jak to vlastně před lety všechno začalo v Orlických horách?
V Orlických horách jsme našli terén, kde jde udělat velký a náročný závod a udržet ho tam. Prostě organizátoři, kteří v roce 1997 zkusili tak dlouhý závod uspořádat, zjistili, že se prostě dá domluvit jak s chráněnou krajinnou oblastí, tak s vlastníky lesů, se správou obcí. A vytvořili si tam poměrně přátelské prostředí, že už nám vadí jen někteří egoističtí papoušci na běžkách, kterým vadí, že jim na dvou místech překřížíme trať. Ale většina běžkařů mushery obdivuje a s našimi závodníky spolupracuje.

Na Šediváčkově longu je nejkrásnější souhra party lidí, od organizačního týmu, přes závodníky až po diváky.
Slávek Říman, organizátor závodu Šediváčkův long

Co nás letos všechno čeká?
V úterý 21. ledna je slavnostní zahájení v Deštném přímo pod sjezdovkami. Odtud se bude také startovat první noční etapa pro závod na 300 km. A ve středu ráno se odstartují obě, tedy další etapa 300 kilometrového závodu a první etapa 200 km závodu. Letos jsme to zpestřili, protože se snažíme přiblížit těžkým severským závodům, že jsme zařídili pro onen dlouhý závod dva bivaky za sebou.

Jaké to je, ty bivaky? Romane, vy už asi na to musíte být zvyklý. Bivaky na sněhu, nocování i se psy.
Bivak na sněhu je super. Hlavně když neprší, ideální teploty jsou, když mrzne, to je super. Vždy je na tom bivaku fajn parta lidí, organizátorů, pomocníků, závodníků, chodí tam diváci, kteří koukají a mazlí se s psy. Bivaky jsou fajn.

Závody psích spřežení jsou víc o životním stylu než o medailích|foto: archiv Šediváčkova longu

V jaké nejnižší teplotě jste spal takto venku?
Bylo asi 38 pod nulou. To bylo před dvěma lety na závodě Finnmarkslopet. Člověk usne vždy jen na chvilku, není to moc příjemné. Vzbudila mě zima. Vzbudilo mě i to, že mi najednou začaly strašně mrznout nohy a zjistil jsem, že mi zmrzly boty na kost. Potom jsem se strašně špatně do nich obouval. Člověku se nechce vylézat z teplého spacáku, tam je relativně dobře, horší je vylézt ven.

Psi jsou na mrazy zvyklí?
Pejskové jsou na slámě, na nějaké podestýlce. Ti jsou zvyklí, jsou severský.

Čtěte také

Člověk si nemá dávat malé cíle, takže můj vzdálený cíl je Yukon Quest

Líbí se mi heslo, které je platné i pro Šediváčkův long. Asi platí pro všechny mushery: nejdříve psi, o které je potřeba se postarat, a pak teprve člověk.
To je samozřejmé. Jinak to ani nejde, ne?

Český rozhlas Hradec Králové nebude ani letos při Šediváčkově longu chybět. V pátek 24. ledna vám dopoledne nabídneme přímý přenos. Romane, na závěr, co je pro vás na těchto závodech a vůbec na Šediváčkově longu nejkrásnější?
Roman Habásko: Neřeknu, že nejkrásnější je, jak člověk jede krajinou se psy. Na Šediváčku je nejkrásnější souhra lidí, parta lidí, od organizačního týmu, přes závodníky až po diváky. Prostě všichni, co tam na tom dobrovolně pracují. Láďa Konečný, říkáme mu všichni Prcku, je to dvoumetrový čahoun, neskutečný chlap, pohodář, který nám vynadá, jak závodníkům tak i svým pomocníkům, které vede. Jsou to lidé, kteří organizují tratě, živí nás, starají se o naše žaludky, pomáhají nám s pejsky, dobrovolníci. To je nejhezčí na celém závodě.
Slávek Říman: Je to už zhruba 70 lidí a příslušníky tohoto týmu máme už ze čtyř států.

Jakub Schmidt, Roman Habásko a Slávek Říman ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Našimi hosty byli dnes za organizátory Šediváčkova longu Slávek Říman a za závodníky musher a několikanásobný vítěz Šediváčka Roman Habásko. Moc děkuji za zajímavý rozhovor. A ať to všechno běží jako správně namazaný stroj.