Pro Pavlu Štěpánovou je Japonsko zemí neuvěřitelných paradoxů, skvělých lidí a nádherné přírody
Pavla Štěpánová vás vezme do Japonska, protože právě o této kouzelné Zemi vycházejícího slunce, toho ví opravdu hodně. Představí vám tuto zemi trošku z jiného úhlu pohledu. Spoustu lidí má strach, jak by to tam zvládli. Ona ale chce ukázat, že není čeho se bát, že cestovat po Japonsku je velice snadné a příjemné.
Kolikrát jste už byla v Japonsku?
Asi tak osmkrát nebo devětkrát, vracím se tam často a moc ráda.
Proč se jste si právě Japonsko tak zamilovala? Jak se rodačka z Hradce Králové dostala do Japonska?
Díky bojovým uměním, kterým se věnuji už od konce střední školy. Začínala jsem v Hradci Králové v oddíle Nozomi, který se zabývá třemi bojovými japonskými uměními. Je to kendó, iaidó a džódó. A po nějaké době cvičení se mi naskytla příležitost odjet přímo do Japonska a studovat tam bojová umění. Byť to je jen na měsíc, ale ono to bohatě stačí, byla to láska na první pohled.
Japonsko je úžasná země, kterou si zamilujete na první pohled. Člověk neví, nerozumí, ale musí si umět poradit. A musí být také vnímavý.
Pavla Štěpánová
Co vás zaujalo na bojových japonských cvičeních?
Všechna ta tři cvičení se točí kolem meče. Kendó je vlastně šerm, my známe evropský šerm, tak kendó je hodně podobné. Vychází z japonské tradice kontaktního umění. Iaidó zase studuje více techniku, učíte se, jak meč vytasit, jak ho zasunout, jak seknout. Tam jdete více do hloubky a není to kontaktní, protože už cvičíte s opravdovým mečem. V kendu se používá jen bambusový meč, aby to bylo bezpečné. A v džódó je hlavní zbraní džó, což je hůl dlouhá asi 120 cm, a učíte se s ní bránit meči. A mě na těch třech bojových uměních baví to, že se jim můžete věnovat celý život. I když je člověk starší a už není tak rychlý, tak zkušenostmi se vyrovná těm mladším, kteří jsou rychlí, ale zase jim chybí ty zkušenosti. A můžete také začít cvičit kdykoliv. Můj tatínek také cvičí a začínal kolem čtyřicítky. A cvičí všichni společně. Takže na tréninku cvičíte s dětmi, s teenagery, cvičíte s dospělými, se seniory. Potkávají se všechny generace a je to úžasná zkušenost.
Čtěte také
A teď mi řekněte, co vás hned na první pohled tam chytlo na Japonsku, když jste tam přijela?
Pocit, který zažijete už přímo na letišti, když vystoupíte. Rázem si připadáte jak Alenka v říši divů nebo jako nějaký antropolog z 19. století, který jede někam do pralesa, do džungle studovat nějaký národ. A jste v zemi, kterou znáte, protože je jako my, ta civilizace je vám samozřejmě povědomá. Vidíte tam mrakodrapy, vlaky, které nikdo neřídí, jezdí samy. Jedete Šinkansenem rychlostí 300 km/h a ani to nepoznáte. Ale už na tom letišti si uvědomíte, že nic nepřečtete, pokud neumíte japonsky. Jejich znaky vypadají jak rozsypaný čaj a vy nevíte nic.
A vy jste něco malinko věděla?
Poprvé vůbec, ani ň. A s nikým se nedomluvíte, protože s angličtinou se moc v Japonsku nechytáte. Je to paradox, že jste v zemi, která je úžasně moderní a civilizovaná, ale nevíte, jak si koupit lístek, jak projít turniketem na nádraží. Ten paradox je, myslím, hodně unikátní.
Čtěte také
V Tokiu žije nějakých 14 milionů obyvatel. Já bych se ztratil hned za prvním rohem.
To jsem si také říkala, ale určitě se neztratíte. Protože právě proto, že tam je tolik lidí, tak musí doprava a infrastruktura velice dobře fungovat. Aby lidi věděli, kam mají jít. Tedy směrovky a značky jsou tam dělané velice dobře a v Tokiu jsou v místech, kde se hodně cestuje, vždy i v latince. Takže možná trochu paradoxně se tam člověk orientuje lépe než třeba někde v Evropě nebo v Praze.
Vy jste jela do Japonska za vaším učitelem, mistrem bojových japonských umění. A on vám prý také dopřál možnost podívat se do rodiny a zažít japonský život.
Byla to opravdu unikátní zkušenost, protože není běžné, že by vás Japonec pozval k sobě domů. Ale náš učitel, za kterým jsme jezdili, tak nám tohle dopřál, pozval nás k sobě domů a bylo to úžasné. Protože on prošel i tradiční výchovou a má třeba doma místnost na čajový obřad, což není běžné ani v normální japonské rodině.
Proč Japonsko milujete? Dokážete říct jeden pocit, kteří je pro vás na Japonsku nej?
Já si tam právě užívám onen paradox. Nevíte, nerozumíte, ale musíte si nějak poradit. A musíte být vnímavý k tomu, co se kolem děje, všímat si, opakovat si to po místních lidech. To je tam pro mě úžasné. A jsou tam skvělí lidé i nádherná příroda, o tom se třeba u nás až tak moc nemluví.
Pavla Štěpánová nám dnes přiblížila Nihon-koku, tedy Zemi vycházejícího slunce. Moc děkuji za rozhovor.
Související
-
Kluci z Boni Pueri jsou v Japonsku už jako doma. Během 10 zájezdů tam prožili dohromady jeden rok
Dnes si budeme povídat o zpívání. V Hradci Králové máme chlapecký pěvecký sbor Boni Pueri, který v závěru loňského roku už podesáté letěl zpívat do Japonska. Jaké to bylo?
-
Čínštinu i japonštinu, výuku celkem 11 jazyků nabízí hradecké První soukromé jazykové gymnázium
V katedrále svatého Ducha v Hradci Králové dnes zazní speciální, doslova narozeninový koncert. Před 30 lety začalo fungovat hradecké První soukromé jazykové gymnázium.
-
Z východu na západ a zase zpátky. V Japonsku se kluci z Boni Pueri těší na pravou „Puerimánii“
Český rozhlas Hradec Králové se dnes bude věnovat zpěvu, protože i pro Český chlapecký sbor Boni Pueri z Hradce Králové začala nová koncertní sezona.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.