Přišli jsme o tmu. Mléčná dráha zmizela. Ona tam tedy pořád je, ale my ji už bohužel nevidíme
Český rozhlas Hradec Králové dnes zaostří na hvězdy, ale také na Měsíc, kde se před 50 lety odehrálo snad největší dobrodružství lidstva, tedy přistání člověka na souputníku Země, jako součást slavné mise Apolla 11. Naším hostem je astrofotograf Zdeněk Bardon, který kdyby už tenkrát měl svoji observatoř s dalekohledy na zahradě v Rasoškách, určitě by fotografoval.
Je vůbec možné vyfotit ze Země člověka na Měsíci?
Člověka na Měsíci vyfotit ze Země asi není možné. Ale řekněme, že teoreticky by bylo možné vyfotografovat onen lunární modul, kdyby měl dalekohled zrcadlo o průměru zhruba asi 12 metrů. Momentálně ovšem takový dalekohled neexistuje. Největší má průměr 10,4 metru.
Kolik vám vůbec tenkrát v onom slavném roce 1969 bylo let?
Bylo mi osm let. Pamatuji si na černobílé televizi rozmazaný, zrnitý obraz, ale nejsem schopen říci, které Apollo to bylo. Pamatuji si takovou trošku televizní duchařinu, abych to řekl lidově. Myslím si, že na tu dobu to byl docela zázrak, přenos z Měsíce. Je to 300 000 km, ten pink je vždycky vteřinu, rádiový signál se šíří rychlostí světla, tedy proto tam je vždy ono písknutí, než se vrátí odpověď. Chvíli to trvá.
Profesor Kopal dostal měsíčný prach za svůj podíl na misi Apollo. A ten vysypal jako poctu na hrob Julese Verna.
Zdeněk Bardon, astrofotograf
Celá ta měsíční mise byla technologický zázrak související s překotným vesmírným vývojem, řekl bych.
Já myslím, že to samé budou o nás říkat děti za 50 let.
Tragédie mise Apollo 1: „Ti, kdo měli být na Měsíci první, uhořeli,“ připomíná astronom Veselý
16. července, přesně před 50 lety, zaburácely startovací motory do té doby největší kosmické rakety Saturn V na Kennedyho vesmírném středisku na Floridě v USA, aby se tak započalo možná největší vesmírné dobrodružství, které zatím člověk podnikl. O něm si dnes budeme povídat s astronomem Janem Veselým.
Musíme vzpomenout i českou stopu, o které moc lidí neví. Profesor Kopal, rodák z Litomyšle, astronom. Ten měl zadaný od NASA tenkrát velký úkol.
Ono to bylo skoro obráceně, protože profesor Kopal byl už v té době váženým vědcem na univerzitě v Manchesteru v Británii a nabídl NASA mapy Měsíce. Protože v té době, když prezident Kennedy vyhlásil projekt Apollo, nebylo nic, nebyla jedna z věcí podstatných, nebyly mapy Měsíce. Když někam jedete, potřebujete vědět kam a kde přistát. Ale mapy Měsíce neexistovaly. A on nabídl NASA, že jim vyrobí mapy na klíč. NASA to přijala, profesor Kopal použil přístroj horské observatoře Pic Du Midi ve francouzských Pyrenejích a se svým týmem sestavil tzv. mapy nahrubo. Protože samozřejmě v té době se fotografovalo na disky, i když dalekohledy byly relativně velké, tak je tady atmosféra atd. Některé ty super detaily pak musely už dodělat satelity.
Tedy Čech Zdeněk Kopal byl takovou osobností.
A co je na tom nejzajímavější, že když projekt Apollo skončil, tak NASA vybrala 100 lidí, kteří se nejvíc podíleli na přistání člověka na Měsíci, a každému z nich dala ampulku s prachem z Měsíce. Ten, co přivezly posádky. A pan profesor Kopal se sebral, zajel do Francie na hrob Julese Verna do Amiensu a tam ten prach vysypal jako poctu. On ho inspiroval k tomu být astronomem. Úžasné. Ale myslím, že Verne inspiroval spoustu lidí, byl to vizionář.
Ve 12 letech sestrojil z babiččiných brýlí dalekohled. Výprask jej neminul, ale vášeň zůstala
Co je to bačkorová astronomie? Když si na střeše domu postavíte automatizovanou observatoř. Psal se rok 1973 a Zdeněk Bardon si ve svých dvanácti letech sestrojil z babiččiných brýlí, lepenky a papírových trubek svůj první dalekohled. Kvůli zničeným brýlím ho čekal výprask, svého snu pozorovat noční oblohu se ale nevzdal.
Ale profesor Kopal nebyl sám, když mluvíme o českých stopách v projektu Apollo. Připomeňme ještě poslední misi Apollo 17 a astronauta Eugena Cernana, který měl české kořeny. On snad tenkrát otiskl československou vlajku v měsíčním prachu. Je to tak?
Ano, je to pravda. Protože když posádky NASA odlétaly, tak měly vždy šanci si vzít něco malého s sebou. I když samozřejmě je velmi drahé vynést na oběžnou dráhu Země každý gram. A on si vzal tenkrát s sebou tři československé vlajky. Každá má rozměr asi tak 6 x 8 cm. A když se vracel do lunárního modulu, tak ty vlajky otiskl do povrchu Měsíce a přivezl je zpátky na Zem. A jednu z těch vlajek mohou všichni vidět při prohlídce hvězdárny a observatoře v Ondřejově. Ona vlajka tam visí v rámečku spolu s destičkou, která zůstala na lunárním modulu s podpisem a osobním věnováním Eugena Cernana. Když se podíváte ze strany, tak vidíte, jak se v tom třpytí takové jako sklo. Je potřeba se pozorně dívat. Opravdu je tam měsíční prach.
Teď mě zajímá fotografování na Měsíci. Je úplně stejné zmáčknout tam spoušť fotoaparátu jako na Zemi?
Principiálně ano, ale fyzicky úplně ne, protože je tam spousta potíží. Na Měsíci není atmosféra, takže dynamický rozsah fotografie mezi ultra černou, protože tam je samozřejmě vakuum, a jasnými partiemi osvícenými sluncem je značný. A hlavně se astronaut se do toho foťáku nemohl dívat. On to jen odhadoval. Nadělali tam spoustu fotografií, ale byla také spousta odpadu. Jsou za tím ovšem kilometry a kilometry filmů a tisíce hodin tréninku na Zemi. Protože astronaut, jak měl na zádech klimatizační bednu, když to řeknu takto ošklivě, tak se nemohl v tom skafandru ohnout a nemohl koukat přes hledí do hledáčku. On tam hledáček vůbec nebyl. Tedy astronaut to prostě jen řídil, na objektivu měl rysky a odhadoval vzdálenosti.
Můžeme říci s jakou fotografickou technikou tenkrát Neil Armstrong a Buzz Aldrin letěli na Měsíc?
NASA bere vždy to nejlepší. I dnes samozřejmě. Myslím si, že tenkrát i dnes, byl nejlepší foťák Hasselblad, to je legenda. A k tomu objektivy Zeiss. A to bylo ovšem modifikované, jak čočky, tak fotoaparáty. Takže třeba fotoaparát nesměl vyrábět statickou elektřinu, což tady na Zemi nikoho nezajímá, ale tam je to problém. Takže se to muselo odvádět do těla přístroje. A objektivy Zeiss musely být také modifikované, protože atmosféra je čočka tady na Zemi. Tam je vakuum, takže se musely udělat ostřící prstence tak, aby je bylo možné v rukavicích snadno ovládat. A fotilo se samozřejmě na film. Do kazety se vešlo 220 černobílých snímků.
Takže to cvaklo a potom z toho vznikla například ona legendární fotografie Buzze Aldrina, kterou vyfotil Neil Armstrong s tím jeho odrazem v helmě.
Ano, ta je naprosto dokonalá. Je to asi taková ikonická fotografie pro první přistání člověka na Měsíci.
Jen na Šumavě, možná někde v Beskydech, zůstalo pár oblastí tmavé oblohy, takových černých laloků, bez světelného znečištění.
Zdeněk Bardon, astrofotograf
Když se podíváme zpátky na Zem, jaké jsou podmínky pro fotografování Měsíce a vůbec hvězd tady na Zemi. Protože vy rád fotíte hvězdnou oblohu. Ale slyšel jsem, že prý Měsíc nemáte na fotografování moc rád.
Já Měsíc rád nemám vyjma situace, kdy je jeho zatmění. To jsou zajímavé obrázky, ale jinak fotografovat Měsíc rád nemám, protože má stále stejnou tvář. On se otáčí, rotuje kolem své osy za stejnou dobu, za kterou oběhne zeměkouli. To znamená, stále natáčí stejnou tvář a to pro mne nezajímavý cíl.
Jsou tady u nás dobré podmínky pro astrofotografii?
Podmínky, to je dost velký problém v Čechách. Bohužel, připravili jsme se o tmu, speciálně tady v Hradci Králové. Mléční dráha zmizela. Ona tam je, ale my ji nevidíme. Zůstalo málo míst, kde lze vidět očima věci jako třeba galaxii v Andromedě. Řekl bych na Šumavě, možná v Beskydech. Je několik oblastí tmavé oblohy, ale zůstalo oněch černých laloků bez světelného znečištění nebo s nízkým světelným znečištěním, velice málo.
Čtěte také
Takže je potřeba za tou tmou jezdit.
Bohužel ano. Já jezdím do Chile. (smích)
Chile, to je takový ráj pro astrofotografy.
V Chile je nejtemnější a nejsušší místo na planetě, proto jsou tam umístěné vědecké přístroje a observatoře. Proto tam působí Evropská jižní observatoř, což je nejprestižnější astronomická organizace na světě. A tam jsou podmínky pro fotografování naprosto dokonalé. Zrovna včera jsem se díval na meteo na observatoři La Silla a relativní vlhkost tam byla dvě procenta.
Webové stránky Foto Ambasadora Evropské Jižní Observatoře Zdeňka Bardona
Ovšem je tam asi také úplně jiná obloha než u nás. Když to srovnáte, kolik tam v Chile je vidět hvězd, oproti tomu, když se podívám na oblohu tady u nás?
Na Šumavě v tom černém laloku vidíme odhadem 1500 hvězd a v Chile jich může být vidět až 6000. Třeba tady v Hradci Králové vidíme jen jasné objekty a vše ostatní zmizelo díky světelnému znečištění. Ale v Chile se rozsvítí ty slabounké tečky, jak já tomu říkám, a ty jasnější v nich pohasnou. Takže ta obloha je úplně jiná, ale naprosto fantastická.
Tak musíte do Chile, vážení a milí, jestli máte také rádi astrofotografii. Zdeněk Bardon z Rasošek u Hradce Králové přijel dnes do Českého rozhlasu Hradec Králové. Tak si příště víc popovídáme o tom vlastním fotografování v Chile. Souhlasíte?
Můžeme. Bude mi ctí. Děkuju moc za pozvání, na shledanou.
Související
-
Hvězdou nám nejbližší je Slunce. Bez něj by nebyl na Zemi život.
Od počátku lidské civilizace bylo Slunce uctíváno jako životodárný symbol. Jedním z nejvýznamnějších světových pracovišť pro sluneční výzkum je hvězdárna v Úpici. Z...
-
Kloním se k názoru, že v tom ohromném vesmíru je civilizací spousta. Ale nevypadají jako my
Na 2. července připadá Světový den UFO. A tak Český rozhlas Hradec Králové pozval do studia člena České astronomické společnosti Milana Halouska, aby nám to vysvětlil.
-
Co se děje uvnitř černé díry, se nikdy nedozvíme. Protože ani ta informace z ní nikdy neunikne
Zaujal nás článek na internetu o tom, že vědci definitivně potvrdili existenci obří černé díry, která sedí přímo v srdci naší galaxie. Je to údajně supermasivní černá díra.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
