Ve 12 letech sestrojil z babiččiných brýlí dalekohled. Výprask jej neminul, ale vášeň zůstala
Co je to bačkorová astronomie? Když si na střeše domu postavíte automatizovanou observatoř. Psal se rok 1973 a Zdeněk Bardon si ve svých dvanácti letech sestrojil z babiččiných brýlí, lepenky a papírových trubek svůj první dalekohled. Kvůli zničeným brýlím ho čekal výprask, svého snu pozorovat noční oblohu se ale nevzdal.
Dnes má Zdeněk Bardon na střeše svého domu v Rasoškách nedaleko Hradce Králové vlastní, plně automatizovanou observatoř, na zahradě potom dvě další a díky jeho nápadům funguje několik dalších observatoří po celém světě. Ovládat se dají odkudkoliv, třeba z pohovky v obýváku. I proto tomu Zdeněk Bardon říká bačkorová astronomie.
Zdeňku, to musí být obrovská vášeň pro vesmír a všechno, co se kolem něj točí, viďte.
Ano, propadl jsem téhle vášni ve svých 12, když jsem si přečetl časopis ABC a v tom bylo napsáno, že se blíží Kohoutkova kometa. Součástí toho článku byl i návod na výrobu dalekohledu z papírových trubek a čoček z brýlí. Takže jsem si postavil svůj první dalekohled. Sice jsem zničil babiččiny brýle, takže ani výprask už nevrátil brýle do původní polohy, ale koníček zůstal.
A co ta Kohoutkova kometa?
Upřímně řečeno, článek byl moc pěkný. Motivoval mě k té stavbě dalekohledu a k tomu koníčku. Ale já jsem neměl žádné vědomosti, a to, co jsem dalekohledem viděl, bylo úplně něco jiného než ta kometa. Protože ta je vidět ráno nebo večer. Ale zajímavé na té kometě je to, že ji objevil český astronom v Hamburku Luboš Kohoutek.
Vaší hlavní vášní jsou astrofotografie. Jak tohle vzniklo? Když jste začal pozorovat noční oblohu?
Vzniklo to tím, že když jsem se koukal do dalekohledu, tak mě napadlo, že bych si ten krásný vesmír mohl také vyfotografovat. Ovšem to byl docela obtížný úkol, protože já pocházím z generace, která si musela všechno vyrobit na koleně. Nic se nedalo koupit. Všechno se muselo vyrábět. A tím ty zkušenosti, které k tomu byly nutné, mně dopomohly k té bačkorové astronomii a k tomu fotografování vůbec. Podlehl jsem tomu a fotím dodnes.
Chodil jste se tenkrát radit s odborníky někam na hvězdárnu?
Chodil jsem na hvězdárnu do Jaroměře. Ona tenkrát byla taková doba, že ti, kteří byli aktivní, a já aktivní byl, tak jezdili za odměnu na hvězdárnu do Úpice na astronomické expedice, kde se pro kluky pořádala takzvaná Věda. My jsme si mysleli, že děláme vědu, až teprve jako dospělí jsme se dozvěděli, že jsme to dělali do papírových krabic, že to nebylo k ničemu. Ale to nebylo podstatné, nicméně to byl ten zážeh iniciativy a toho nadšení. To bylo rozhodně hezké.
Co bylo tenkrát tím největším problémem v té době? Pořídit si pořádný dalekohled?
Problém byl úplně všechno. Ale největší problém je vždycky optika. Čím lepší optika, tím lepší výsledky, to platí pořád a bude to platit. Optika nebyla, tak jsem se pokoušel si zrcadla vybrousit. Dopadlo to vždycky tragicky, dělal jsem to asi dvakrát, strávil jsem na tom obrovské množství hodin. Mohl z toho být jenom popelník, ale zrcadlo určitě ne. Tak jsem napsal o radu panu Jindřichovi Zemanovi, což byly skutečná prvorepubliková královéhradecká legenda. A potěšilo mě, když mi přišlo na korespondenčním lístku oslovění: Vážený pane kolego, až to desáté bude dobré. Tak jsem toho nechal.
Je to hodně o té přesnosti. Protože když slavný Hubbleův teleskop tenkrát vyslali do vesmíru, tak byl vlastně krátkozraký, protože tam byla odchylka asi milimetr nebo šířka lidského vlasu.
To je pravda. On ten Hubble, nemám tedy úplně přesné informace, ale vím, že Hubble je vlastně špionážní družice otočená na druhou stranu. A oni jim nějak nepůjčili ono zařízení, kterým se to měří. Ale ta zrcadla jsou samozřejmě velmi přesná, protože se pohybujeme na zlomcích vlnové délky světla. Vyrobit to doma sice jde, ale stojí to obrovské, nepředstavitelné úsilí.
Vzpomenete si na svůj první dalekohled, který jste si potom koupil?
Ano. Když mně bylo 15 let, tak v Rasoškách byl pán, jmenoval se Marha, a když zemřel, tak z jeho pozůstalosti jsem získal dalekohled za 350 korun. Rodiče mi na to dali a ten dalekohled pocházel z firmy Srb a Štys, což byl takový český Zeiss. Mám ho dodnes. Byl mosazný, obrovský, ale byl to první skutečný dalekohled. A jeho kvalita byla vynikající. Ovšem dnes už se to samozřejmě použít nedá.
Díky němu jste začal pořizovat své první vesmérné fotografie?
Tím dalekohledem to nešlo, protože on měl nízkou světelnost. Tak jsem si ty komory stavěl a sháněl různé objektivy, kde se dalo. Pak jsem někde narazil na bazar, nebo někdo mi to možná dokonce dal, objektiv od firmy Zeiss, který byl portrétní ze staré fotokomory. A z toho jsem si postavil fotokomoru, a tak to celé začalo.
Jako kluk jste tedy propadl vesmíru, především astrofotografii a stavbě robotických observatoří. Kolik těch observatoří máte doma?
Mám jednu robotickou. Vzniklo to díky lenosti, protože lenost je hnací silou. Aspoň já si to tak myslím. Protože když začaly speciální kamery a člověk potřeboval na focení už notebook, a seděl venku v mrazu, tak jsem si říkal, proč tady sedím, když si ten drát můžu natáhnout do domu. A tak z toho jednoho drátu vznikla asi za 8 let, ono to trvalo docela dlouho, robotická observatoř, která fotografuje naprosto sama. Je to úžasné, ráno se probudíte a máte nafoceno a ležíte přitom v posteli. Odtud název bačkorová astronomie, že nemusíte vytáhnout paty z domu. Můžete sedět v obýváku v bačkorách v teple.
Čtěte takéBačkorová astronomie Zdeňka Bardona
A ono to pracuje za vás. Není ale zase na druhou stranu nuda?
Je. To jsem zjistil posléze. Že jsem se připravil o ten zážitek být venku, být u toho, mrznout, zanadávat si, myslím to samozřejmě v dobrém. Ale prostě být u toho a mít pocit, že jsem se o to zasloužil, o ten snímek. Tak jsem si postavil ještě jednu observatoř, která už není robotická, ta už je taková manuální. A tam už se můžu rozčilovat a mrznout a tak dál.
Vy jste spolupracoval na mnoha velkých dalekohledech a observatořích po celém světě. Kde všude?
Už jich je asi 30. První, to byla v podstatě také náhoda. V podstatě první takový velký projekt byl asi dvoumetrový dalekohled v Ondřejově, 2 metry se myslí průměr zrcadla, to je největší český dalekohled. Tam jsme dělali robotizaci toho dalekohledu. Pak jsme se dostali do ESA, to je Evropská kosmická agentura na Tenerife. To je dalekohled, s kterým se sledují satelity pro laserovou komunikaci. A další významný krok byl Evropská jižní observatoř na observatoři La Silla v Chile, kde jsme robotizovali dánský jedenapůlmetrový dalekohled, který se ovládá mimo jiné z Čech, tam nikdo není.
Z Evropy se ovládá dalekohled v Chile?
Astronom v Čechách v Ondřejově sedí u monitoru a ovládá dalekohled v Chile. Stejně jako já ten svůj. Akorát samozřejmě na jiné úrovni. Ale fotografuje vědecké snímky na dálku.
Vyzkoušel jste si na dálku, když jste byl v tom Chile, ovládat ty svoje dalekohledy doma v Rasoškách?
Ano. Ukazoval jsem vždycky, že stačí jen připojení k internetu a notebook samozřejmě. Ukazoval jsem jim, že i já obráceně z Chile dokážu řídit tu svojí pidiobservatoř. Nebo ze Spojených států, udělal jsem to skutečně snad odevšad.
Jaká fotografie noční oblohy a vzdálených galaxií a mlhovin vás dokáže potěšit, když se vám povede?
Potěší mě všechny. Taková moje asi nejslavnější fotografie, aniž bych se o to příliš zasloužil, je fotografie Mléčné dráhy s dánským dalekohledem v popředí, která vznikla v Chile na La Silla. Tuto fotografii jsem poslal do Dánska profesorovi Jorgensenovi. A asi tak za 2 měsíce jsem pustil notebook a začaly mi naskakovat desítky e-mailů z celého světa, z Nového Zélandu, z Japonska, z Ameriky, odevšad. Nejdřív jsem si myslel, že jsem zahlcen nějakým spamem, i když mě všichni žádali o svolení s publikací fotografie. Asi za 2 dny mi přišel e-mail od známého člověka ze San Francisca, který mi napsal, víš o tom, že tady máš fotku ve všech novinách? A já jsem pochopil, že pan profesor tuto fotografii dal do svého objevného článku, to se jmenovalo 100 bilionů světů v Mléčné dráze. A ta fotografie objela skutečně celou zeměkouli, byla v japonské televizi, v Americe, na The Guardian to byla pátá fotografie, v Telegraphu to byla fotografie dne, a tak dále. Americká astronomická asociace ji použila ve své prezentaci, takže na stránkách ESO je k vidění. Je i v knížkách.
Vy jste také iniciátorem jedné pěkné soutěže, která má za cíl přinutit mladé, aby se také třeba té astrofotografii věnovali.
Ano, má je inspirovat, ne přinutit. V roce 2003 jsme založili s inženýrem Marcelem Bělíkem soutěž, která se jmenuje Česká astrofotografie Měsíce. Nakonec nám velmi významně pomohl tiskový mluvčí Pavel Suchan z Astronomického ústavu. Takže dnes je ta soutěž pod křídly Astronomické společnosti.
Funguje a inspiruje?
Funguje precizně. Ty fotografie jsou stále lepší a lepší. Každý měsíc porota, která má 13 lidí, elektronicky odhlasuje vítěznou fotografii, která se pak prezentuje i v médiích. A jednou za rok se vybere hlavní cena, která nese jméno královéhradecké legendy, pana Jindřicha Zemana. Ten člověk dostane diplom a plaketu. Je to Cena Jindřicha Zemana.
Takže máte následovatele.
Letos jsme k tomu ještě přidali cenu poroty. Ale to je pro mládež, ta se jmenuje Cena Jindřicha Zemana Junior a má být pro mládež do 18 let.
Máte, pane Bardone, ještě nějaký svůj sen? Co byste chtěl vyfotografovat? Nebo se podívat třeba na nějaký dalekohled, který vás zajímá?
Ne, já už jsem viděl těch dalekohledů docela hodně. Až se postaví ten největší, který bude mít průměr 39 metrů zrcadlo, tak jen ta kopule má pro zajímavost průměr 78 metrů. Tak na ten bych se chtěl jít podívat, ale to bude asi až v roce 2025.
Ten se staví kde?
Ten se staví v Chile v poušti Atacama na observatoři Evropské jižní observatoře.
Tak vám moc držíme palce, ať se vám to podaří. Co popřát? Asi možná jasné nebe, to je nejdůležitější.
Ano, astronomové říkají jasné nebe. A to nemusí být jen pro focení.
Související
-
Slzy svatého Vavřince a pozorování letní oblohy nám přiblíží...
Radioporadna - Mgr. Jan Veselý - Hvězdárna a planetárium Hradec Králové - Slzy svatého Vavřince a pozorování letní oblohy - Zajímavá osobnost je Hostem Radioporadny...
-
Co je bačkorová astronomie? Když si na střeše domu postavíte automatizovanou observatoř
Psal se rok 1973 a Zdeněk Bardon si ve svých dvanácti letech sestrojil z babiččiných brýlí, lepenky a papírových trubek svůj první dalekohled.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
