Odborníci doporučují rodičům první měsíc s prvňáčky a druháčky do škol chodit. Projít si celou trasu
Bezpečný návrat dětí do škol, takové je téma radioporadny Českého rozhlasu Hradec Králové. Jak nikoho neohrozit? Na co si dát pozor a kde jsou ta největší rizika? Jak se chovat na přechodu? Nejen o tom hovoříme s kpt. Evou Prachařovou, koordinátorkou prevence Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje.
Co považujete za největší prioritu s ohledem na bezpečnost dětí při cestě do školy?
Rozhodně považuji za největší prioritu, aby se rodiče v tomto ohledu dětem věnovali. Aby jim vysvětlovali význam dopravních značek, aby je učili, co která značka znamená. A také, aby je učili, jak jít do školy a nechali jim určitou míru samostatnosti. Ale samozřejmě ne v těch úplně prvních dnech, podotýkám.
Myslíte si, že jsou ohroženější malé děti nebo ty větší?
Jak se to vezme. Malé děti nemají ještě nedostatek zkušeností, ale velké děti zase bývají velmi často začátkem školního roku nepozorné.
Myslím si, že minimálně první měsíc by se rodiče měli dětem intenzivně věnovat, najít si na ně čas a trasu do školy s nimi procházet.
kpt. Eva Prachařová, koordinátorka prevence Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje
Když se tedy zaměříme na malé děti, jak můžeme minimalizovat rizika, aby se jim po cestě do školy nic nestalo?
Rozhodně doporučují v těch prvních dnech s prvňáčky a druháčky, zkrátka s dětmi prvního stupně, do školy jít. Projít si celou trasu třeba i mnohokrát, protože se mohlo něco změnit. Děti, které už byly třena na nějakou trasu zvyklé, mohou narazit na nějakou překážku, se kterou by si třeba nevěděly rady.
Čtěte také
A vést také děti k samostatnosti? Mám pocit, že strach rodičů je někdy tak velký, že je nechtějí pustit samotné a všude je vozí. Nevím, jestli je to správné.
To je těžká otázka. Protože rodiče mají zodpovědnost za svoje děti. Přesto, pokud je chrání až příliš, tak se děti nic nenaučí. Ovšem je velmi těžké najít tu správnou a rozumnou míru péče a volnosti.
Kolikrát byste doporučila procházet trasu do školy, než pustíme dítě poprvé samostatně?
Myslím si, že minimálně první měsíc by se rodiče měli dětem intenzivně věnovat, najít si na ně čas a trasu do školy s nimi procházet. Některé děti třeba musí jezdit samostatně autobusem, tak i cestou na autobus je upozornit na různá nebezpečí. Protože je důležité dbát i na správné nastupování a vystupování z autobusu. V městském dopravním provozu číhají nejrůznější nebezpečí.
Čtěte také
Jaké je tedy správné nastupování a vystupování z autobusu?
Při nastupování do autobusu si dát pozor, aby člověk nepřebíhal přes cestu. Někdy třeba školáci spěchají, tak když musí přejít cestu, pořádně se rozhlédnout, raději dvakrát. Předpokládám, že řidič autobusu na ně chviličku počká, než aby vletěli pod auto. A to samé platí při vystupování z autobusu, zase počkat, až autobus odjede, a rozhlédnout se, aby nás případně nějaké další auto neporazilo.
Jsou některé rizikové lokality, ať už se to týká měst nebo obcí, kterým byste doporučovala se raději vyhýbat při cestě do školy?
Rozhodně jsou rizikové takové lokality, kdy se musí překonat nějaká frekventovaná silnice. Ať už je to silnice první či druhé třídy, nebo ve městech hlavní tahy. Tedy v Hradci Králové je to třeba Pospíšilova třída, Pražská třída, třída SNP, kde je velký provoz a je tam hodně škol.
Dalším úskalím jsou i změny jízdních řádů MHD, které se měnily kvůli rekonstrukci křižovatky Mileta v Hradci Králové. V jiných městech jsou třeba některé školy v nepřehledných úsecích. V Náchodě je to škola TGM, která je umístěna v kopci a ještě k tomu v zatáčce. Řidiči tam mají sice nařízenou sníženou rychlost, ale někdy se může stát, že to řidič nebude respektovat.
Celou radioporadnu ohledně bezpečné cesty našich dětí do škol si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

