Karel Novotný, vedoucí Hornického skanzenu v Žacléři a Dolu Bohumír v Jívce, doslova žije horničinou
Teď si budeme povídat o historii hornictví v Krkonoších a v Podkrkonoší, která sice není tak dlouhá jako na jiných místech Česka, je ale velmi rozmanitá. Od těžby zlata přes drahokamy, barevné kovy a železo až po uranové rudy a samozřejmě uhlí. A taky vás pozveme hned na dvě místa, která nám i dnes onu těžkou hornickou práci přibližují.
Je to Hornický skanzen v Žacléři a také Důl Bohumír v Jívce, o kterých mnohé ví Karel Novotný, člověk, který s hornictvím spojil celý svůj život a teď se o obě zmíněná místa stará jako jejich vedoucí stará.
Kdy otevíráte Hornický skanzen v Žacléři nebo Důl Bohumír v Jívce?
My máme oba tyto bývalé doly otevřeny po celý rok, jen to máme trošku jinak než klasická muzea, protože v těch je otevřeno opravdu kromě pondělků každý den. U nás je každý den včetně pondělků otevřeno o hlavních letních prázdninách a mimo tuto hlavní sezónu je zapotřebí se k nám objednat. Pokud se objedná více jak osm lidí, tak je rádi provedeme jak Dolem Bohumír, tak i po hornickém skanzenu.
Velkou zásluhu má Zdeněk Adamec, který už bohužel není mezi námi. On zprivatizoval areál v Žacléři i v Jívce a zachránil hornické památky.
Karel Novotný, Hornický skanzen v Žacléři a Důl Bohumír v Jívce
Vy jste spojil s horničinou celý svůj život. Co vás k ní přivedlo? Vím, že jste se narodil v Kyjově na jižní Moravě právě do hornické rodiny, takže v žilách vám koluje hornická krev.
Ano, já jsem se narodil na jižní Moravě, můj děda pracoval na dolech pana Bati na Kyjovsku a vozil odtamtud uhlí do otrokovické elektrárny. Proto byl také zbudován známý Baťův kanál, aby zlevnil onu dopravu. Tatínek potom pracoval také v jihomoravských lignitových dolech. A já jsem už při studiu na báňské škole v Ostravě pracoval na ostravských dolech, ale i na těch jihomoravských lignitových. Když jsem dokončil školu a nabídli mi byt ve východních Čechách, tak jsem se prostě přestěhoval do Trutnova a od roku 1980 tam u nás žiji a pracuji. Říkám už u nás, protože se tady cítím doma a jsem opravdu Trutnovákem.
Čtěte také
Dělal jste nějakou dobu také ředitele na Dole Jan Šverma v Žacléři, z nějž je dnes skanzen. Co všechno jste dělal?
Napřed jsem dělal při studiu horníka v Ostravě a na jižní Moravě. O prázdninách jsem si udělal už i předácké zkoušky a řídil jsem razičský kolektiv. Po škole jsem potom byl klasický revírník, což je nejnižší technik v dole. To jsem měl možnost ve Svatoňovicích řídit nejen běžné civilní horníky, ale vozili nám tam i odsouzené ze Žacléře. Ale já jsem s nimi nikdy v dole neměl problém, vždy jsem se i s těmito kluky dokázal domluvit. Pak jsem dělal vedoucího větrání na Dole Zdeněk Nejedlý ve Svatoňovicích. Tenkrát se otvíraly nová patra na dole a hloubily se jámy z Odolova, což je dnešní prostor věznice.
Když se otevřely Žďárecké sloje, tak se tam objevily velké problémy s důlními plyny. A mně se hned na začátku podařilo odkrýt ta rizika, že jejich chování je stejně nebezpečné jako na ostravských dolech. Po otevření slojí se objevily příznaky průtržových jevů, a samozřejmě k velké nelibosti vedení Východočeských uhelných dolů, když my jsme patřili pod Kladenské doly, to výrazně zdražovalo těžbu a muselo se provádět výrazné zabezpečení proti riziku těchto plynů, metanu a oxidu uhličitého. To bylo v roce 1985 a já jsem byl následně převeden a od roku 1986 jsem potom dělal hlavního inženýra a přitom i vedoucího likvidace havárie na Dole Stachanov v Radvanicích.
Čtěte také
Vy jste spojil celý svůj život se slavnou hornickou tradicí v Krkonoších a v Podkrkonoší, i když tedy těžba zde už patří minulosti. Jak bylo těžké ta místa vůbec zpřístupnit veřejnosti, ať už tedy měděný Důl Bohumír v Jívce, nebo těžební jámy v Žacléři?
Bylo to samozřejmě těžké. Ale velkou zásluhu na tom má můj kamarád, spolužák z Vysoké školy báňské v Ostravě, inženýr Zdeněk Adamec, který už bohužel není mezi námi. On zprivatizoval areál v Žacléři i v Jívce a zachránil tamní hornické památky a následně se zasadil o jejich zpřístupnění. Díky němu můžeme dnes tyto památky provozovat a vodit tam návštěvníky.
Můžeme říct, jaké jsou u vás třeba novinky?
Na měděném dole v Jívce máme letos velkou novinku. Po několika letech, kdy se nám nepodařilo získat dotaci na vytvoření krásné prohlídkové trasy na prvním patře, tak jsme vlastními silami a prostředky udělali alespoň provizorní zpřístupnění a návštěvníci budou moci vstoupit na první patro dolu a prohlédnout si tam i část chodeb. Bude pro ně hodně zajímavé, že se podívají pod bývalou dobývku na prvním patře, protože na patře štoly je velmi uzoučký prostor, kterým se také dostanou k oné dobývce. Prostě se tam musí točit po jednom či po dvou a není to úplně ono. Kdežto na tom prvním patře je ten prostor mnohem větší a mnohem lépe si to mohou prohlédnout.
Na měděném dole v Jívce máme velkou novinku. Návštěvníci budou moci vstoupit na první patro dolu a prohlédnout si i část chodeb.
Karel Novotný, Hornický skanzen v Žacléři a Důl Bohumír v Jívce
Dostanou návštěvníci také čelovku na hlavu?
Ano, můžou si návštěvníci vzít čelovku, my to necháváme na jejich vůli. Protože máme v dole osvětlení, takže každému hned říkám: můžete si vzít přilbu s čelovkou, ale máte i svůj mobil, který má světýlko a můžete si posvítit. Protože se stává, že ta přilba někomu z hlavy spadne, jak je tam občas nízko, musíte se sklonit. Pak to dělá velký rámus a ostatní návštěvníci se leknou. Takže někdy je lepší jít prostě jen tak jako do jeskyně.
Čtěte také
Tak to je Jívka. Pojďme se ještě podívat do Žacléře. Tam se dá vyjet i na těžební věž, odkud je nádherná vyhlídka do okolí?
Těžní věž je úžasná rozhledna, protože je 52 metrů vysoká. Musí se tam vystoupat po schodech, bohužel tam nejde vyjet bývalou těžní klecí, ani výtahem, který tam máme v prostoru bývalé jámy Julie. Ale rozhledna je to úžasná, protože je z ní vidět i Sněžka, což třeba neuvidíte z rozhledny Eliška u Stachelbergu.
A co je vidět v podzemí, kam až se dostaneme?
V Žacléři v hornickém skanzenu máme jen kousíček jámy Julie zpřístupněný. Tam se dá projít větracím kanálem do objektů a důlních ventilátorů. Tím jsme taková velká zvláštnost, protože v České republice je mnoho hornických památek, ale pouze u nás v Žacléři můžeme ukázat důlní ventilátory. A ona rozhledna, kterou se dá vyjít nad jámou Jan, ta těžní věž dokumentuje vše, co s tou těžbou souviselo. Průvodnice, po kterých jezdily těžní klece, vozíkový oběh je tam, kde docházelo k výměně vozíků. Vyjely s uhlím z dolů a zase prázdné vozíky jely dolů do dolů.
Na co se návštěvníci nejčastěji ptají, o co se zajímají?
Někteří návštěvníci, ale zejména děti, se ptají, kam vlastně chodili horníci na záchod. A já jim na to vždy velmi rychle odpovím. Běžte se podívat do muzea v Žacléři, tam totiž sedí horník a čte noviny. A když sedí, tak asi pochopíte, proč. Sedí na záchodě, ale ne na klasickém splachovacím, ale v podstatě na suchém záchodě, na takové nádobě, která se používala pro tuto potřebu na určitých místech dolů. Jinak potřebu dělali samozřejmě do důlních vozíků.
Tak se přijeďte podívat! Pozval vás vedoucí Hornického skanzenu v Žacléři a Dolu Bohumír v Jívce Karel Novotný. Děkuji za rozhovor, na shledanou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
