Dobrá místa se rodí z komplexity, posláním architekta je dělat život lidem hezčí, říká Tomáš Jiránek

Jsem moc rád, že mohu k onomu ocenění blahopřát majiteli ateliéru a spoluautorovi oceněného pardubického projektu v Tyršových sadech, Tomáši Jiránkovi, který je naším hostem. Řekněte, o jak významné ocenění se jedná?
To je hezká otázka. Slovinci pod týmem Zmaga Novaka si kdysi dávno, tuším v roce 1999, vymysleli, že méně známý východoevropský region potřebuje v architektuře a v designu nějaký impuls.

Krajinářská architektura je architektura jako každá jiná. Je to holistický svět jako celostní medicína. I architektura je celostní obor.
Tomáš Jiránek, architekt

A řekli si, že utvoří koncept soutěže, která se dnes rozrostla od Japonska až po Portugalsko. Onen koncept se halí pod deku tvrzení, že dobrá místa se rodí z komplexity, a to je mimo jiné architektura. Komplexnost, to je zkrátka investice nejen do domů, ale do veřejného prostoru, do urbanismu, do designu atd. To vytváří hezká místa a hezký život. To je samozřejmě potvrzená pravda. Takže Zmago Novak spolu se svým týmem vytvořil evropsky velmi prestižní cenu. Něco jako Němci mají Red Dot Design, my samozřejmě známe národní ceny, nejvýznamnější světová cena je Pritzkerova. Takového věhlasu tahle soutěž ještě zdaleka nedosahuje, ale má už celoevropskou, možná dnes už trošku i světovou prestiž.

Čtěte také

Pardubice chystají po 10 letech další větší úpravy Tyršových sadů

A pro vás určitě velká radost.
My jsme samozřejmě velmi rádi, že jsme do soutěže byli pozvaní, bylo to velmi milé.

Tyršovy sady v Pardubicích najdeme pod zámkem, propojují centrum města s areálem zámku i s řekou Labe. Jak dlouho jste na projektu pracovali?
Ano, to je také o tom našem českém národním stavitelství a architektuře obecně. Projekty trvají dlouho. V roce 2002 jsme vyhráli veřejnou architektonickou soutěž s kolegy, s Markem Lehmannem, s Maximem Turbou, Honzou Vyškovským a tak dále. A mnoho let se to rodilo, až někdy kolem roku 2010 se začalo vážně uvažovat o revitalizaci skutečně zbídačeného parku. Byla to urbanisticko-krajinářská soutěž a urbanistická, krajinářská část, zatím nebyla dokončena, do které jsme vložili novou třídu, novou pěší ulici parkem, která spojuje Polabiny s centrem, s třídou Míru. To je asi nejzásadnější intervence. Zkrátka rodilo se to na svět poměrně dlouze. Ale nutno podotknout, že veřejné prostory nikdy nejdou dokončit, jen že by si architekti stáli za svým. Musí za tím stát investor, v tomto případě město. Pokud by za tím nestálo město, a tím mířím do kteréhokoliv města, mimo jiné i do Hradce Králové, tak projektant či architekt to nikdy není schopen dokončit sám. Protože překážek proti sobě má strašnou spoustu.

V Hradci Králové to milujeme, Lesní hřbitov, potkávání světského a pietního života. Je to ale dlouhá cesta, těžce to jde na svět.
Tomáš Jiránek, architekt

Jednou z velkých překážek byla i veřejnost. Ozývalo poměrně hodně hlasitých hlasů, že tam vykácíte spoustu stromů. Prostě lidé jsou konzervativní a neradi se pouští do nových věcí.
Ano. Mimo jiné pomohl Český rozhlas Pardubice a také Česká televize natočila jeden díl do svého seriálu Příběh staveb o podzámeckém parku a Tyršových sadeb. A hezky to tam popsali. Ta generace, která tehdy byla tak trošku rukojmím, kdy maminky v pozitivním slova smyslu, prostě nepochopily podstatu věci a měly pocit, že se jim ničí park, kácí se tam atd. Dnes je to celospolečenské téma. Jakmile se sáhne na jakýkoliv strom, tak má někdo pocit, že se to ničí. I děti měly tenkrát na kartonech napsáno, nekácejte nám naše stromy. Dnes ty děti dospívají, chodí tam do moderní kavárny, prožívají tam své první vztahy, zkrátka je to více živé, než jsme si mohli představit. Jsme rádi, že to tam žije.

Čtěte také

Návštěvnost zámku v Náchodě se oproti loňsku zvýšila o víc než třetinu. Obnovený kopec přitahuje

Jak jste se vůbec dostal, pane architekte, k tomu, co děláte? A co vlastně děláte? Co si můžeme představit pod pojmem zahradní architekt?
Krajinářskou architekturu. To slovo vzniklo ve Spojených státech jako land scape architecture, čili krajina a architektura. Je s tím spojený Boston, Central Park, Filadelfie, prostě koncepce. Kdy města průmyslové revoluce chtěla mít také pochopitelně nějakou svěžest a rekreaci. Zkrátka lidé pracující uvnitř v továrnách potřebovali mít hezké prostředí. A jak pěkně říká můj kolega Petr Velička, veřejný prostor, to je zahrada pro lidi, kteří nemohou svoji zahradu mít. Krajinářská architektura je architektura jako každá jiná, my jsme Ateliér urbanismu, architektury a krajinářské architektury, neoddělujeme to. Je to holistický svět jako celostní medicína, říkáme, že i architektura je celostní obor. A snažíme se dělat život lidem hezčí, to je naše poslání. Já jsem původně chtěl být lesník, vystudoval jsem střední lesnickou školu v Trutnově, dnešní akademii, moc si té školy vážím. Potom lesnickou fakultu, ale zároveň jsem studoval architekturu na VUT. A plynule jsem přešel ke krajinářské architektuře. Příroda, potažmo my raději říkáme krajina, je svázána s člověkem, s lidmi, je to propojené. K nám patří.

Čtěte také

Po více než dvou letech končí úpravy okolí státního zámku v Náchodě za zhruba 240 milionů korun

Na jakých dalších velkých projektech jste pracovali?
Zůstaneme-li v Královéhradeckém kraji nebo ve východočeském regionu, tak je to například podzámecký park v Náchodě, což je také svázáno s hlubokou historií. Tam jde o to, že se nejedná jen o cestovní ruch, ale aby i náchodští občané mohli špacírovat spousty kilometrů cest. Cesta, to je jeden stavební kámen krajinářské architektury. Tento projekt vznikal z toho důvodu, že se v podstatě sesouval podzámecký svah na náměstí. Tedy šlo zejména o sanaci vody, usměrnění dešťových vod a z toho pak vzniká ještě to hezké. Je to záchrana, pragmatická sankce, ale je dobře, že jsou k tomu pozváni architekti, aby v tom viděli nějakou estetiku a funkci. Nebo tady v Hradci Králové to milujeme. I když je cesta dlouhá k realizaci, Lesní hřbitov. To je rekreační území, které si mimochodem vymyslela doba Gočárovské kanceláře a primátora Ulricha v Hradci Králové. Je to velká architektura, ačkoliv si to lidi ne úplně uvědomují.

Čtěte také

Architektura není práce, ale způsob života. Architekt je jako dirigent orchestru, říká Aleš Krtička

Lesní hřbitov v Hradci Králové je unikátní.
Řekl bych dokonce, že má dost významovou podobnost, jako třeba když si architekt Asplund ve Stockholmu vymyslel hřbitov, který je dnes na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Je to pietní park, ale já říkám, že to je veřejný park, byť pietní. Jdou tam rodiče s dětmi, které mají možnost se potkat i s tématem smrti, což bychom neměli tabuizovat, naopak je třeba je tím provést a jen říci, tady se pojďme chvíli ztišit. Ale pojďme se na to dívat hezky, rekreačně, pozitivně. A zároveň se tam lidé loučí, potkáváte tam stařečky, všechny generace. Kromě toho je tam cyklostezka, inline stezka, je tam velký ruch a právě potkávání světského a, řekněme, pietního života. A to je úloha architektů. Hradec Králové nemá rozlučkovou pietní místnost nebo síň, budovu, nemá klientské centrum. Není tam autobusový terminál, to vše by to potřebovalo. Je to vymyšlené, ale nám je moc líto, jak pomalu a těžce to jde na svět.

Tomáš Jiránek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Architekt Tomáš Jiránek byl dnes naším hostem. Děkuj i za rozhovor a za návštěvu u nás v Českém rozhlase Hradec Králové.