Na letišti v Jaroměři Josefově se psaly dějiny historie létání v Čechách i s Blériotem Jana Kašpara

8 fotografií

Slyšel jsem, že slavná akrobatická skupina The Flying Bulls Aerobatics Team má u vás základnu, má u vás svůj hangár.
Je to tak, Flying Bulls asi od roku 2000 nebo 2002 mají v podstatě základnu u nás. Nejdříve k nám přešli díky tomu, že Jirka Saller, jeden ze členů skupiny, létal u nás. Takže jsme se dohodli a přešli k nám. Nejdřív byli v pronajatém hangáru a potom si postavili vlastní hangár. Takže u nás mají základnu, kde trénují. Létají od nás.

Létání je o volnosti v prostoru, je to takový životní styl. Zejména plachtařina, když vás vytáhne motorové letadlo nahoru a tam vás vypustí.
Martin Rezek, předseda jaroměřského Aeroklubu

Musím se přiznat, že jsem vůbec nevěděl, že tady v Královéhradeckém kraji máme tak slavné letiště. Myslel jsem, že to hradecké je nejslavnější.
Hradecké letiště je větší. V Hradci Králové byl aeroklub, když tu byla v šedesátých letech na letišti armáda, ale došlo k nějakým problémům a vlastně se ten aeroklub přesunul, možná polovina členů přešla do Jaroměře, zbytek do Hoříc. Takže historicky bylo v Jaroměři, dejme tomu, polovina Hradečáků na letišti.

Martin Rezek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Radka Šubrtová, Český rozhlas

Zjistil jsme ještě, že po Janu Kašparovi i Igo Etrich měl od roku 1911 na jaroměřském letišti svá letadla. A na jeho popud prý se začaly tenkrát vůbec konat první vyhlídkové lety u nás.
Já bych neřekl na letišti, protože v té době to byla asi nějaká pronajatá louka od místních zemědělců, možná vojenské cvičiště. Ale jak tam ty lety probíhaly moc nevíme, nějaké bližší informace jsme našli, ale ne moc. V roce 1910 měl u nás opravdu Jan Kašpar třetí vystoupení v republice, takže v roce jsme slavili 100 let a v rámci našeho leteckého dne tam letěla i replika tohoto Bleriota, který tam tenkrát létal.

Čtěte také

Flying Bulls Aerobatics Team: „Baví nás vymýšlet prvky, které před námi ještě nikdo nikdy nezkoušel“

Jak vypadá letiště dnes? Normální pojezdové dráhy, betonové?
Betonové určitě ne. Je to klasické letiště s travnatým povrchem. Před hangárem máme trošku asfaltu jako pojezdovou plochu, ale celé letiště je travnaté, protože budování asfaltové letiště je velice drahé a i údržba je složitá. Takže jsme normální veřejné vnitrostátní letiště, které provozuje aeroklub. Držíme tam veškeré služby, který nám ukládá zákon. A takto funguje většina menších letišť po celé republice.

Jak to bylo s vámi a létáním? Předpokládám, že jste pilot.
Začal jsem létat asi v 17 letech, pak jsem si udělal instruktorské papíry na větroně a začal jsem učit létat ostatní lidi. A postupně, jak člověk byl na letišti, tak jsem se dostal do vedení aeroklubu a v roce 2005 jsem v podstatě po tragické nehodě bývalého předsedy, který se zabil při nouzovém přistání, převzal vedení aroklubu a zůstal jsem v něm až doteď.

Jsme normální veřejné vnitrostátní letiště, které provozuje aeroklub. Držíme tam veškeré služby, který nám ukládá zákon.
Martin Rezek, předseda jaroměřského Aeroklubu

Co vás baví na létání? Kdybyste to měl vysvětlit někomu, kdo by se chtěl také podívat do vzduchu, ale nikdy k tomu nenašel odvahu.
Je to především volnost v prostoru, je to takový trošku životní styl. Zejména ona plachtařina, když vás vytáhne motorové letadlo nahoru a tam vás vypustí. Je tam klid, žádný randál, občas se někdo ozve do rádia, ale to si můžete ztlumit. Jste pod mraky a letíte.

Čtěte také

Mráček je jak pěna na pivu, usmívá se mistryně světa v bezmotorovém létání Jana Vepřeková

Takže na plachťácích a na větroních létáte. Na motorových letadlech také?
Na ultralightech a na motorových letadlech také, ano.

Vašemu srdci je ale nejbližší to bezmotorové létání?
Začínal jsem na tam, takže asi to bezmotorové létání, ale to motorové má také něco do sebe. Ale my tím motorovým létáním zase děláme spíše službu plachtařům, protože je musíme tahat do vzduchu motorovou mašinou. Tedy je to taková symbióza. U nás létá celá rodina, tatínek se pohyboval na letišti, takže po něm jsem to podědil. A manželku jsem také na letišti potkal. I děti létaly. Teď už nelétají, ale zatím mají platné papíry a třeba se k tomu někdy vrátí.

Jak to tedy v dnešní době funguje? Kdyby měl někdo sen dostat se do vzduchu, chtěl by se do pustit do létání, tak vy ho to naučíte u vás v aeroblubu?
Samozřejmě. Co se týče plachtařského výcviku, tak se vždy na jaře dělá teoretická výuka, protože pilot musí mít zhruba 60 hodin teoretické výuky ohledně aerodymiky, mechaniky letů, předpisů, stavby letadel a dalších záležitostí. Aby věděl, jak se na letišti pohybovat. A potom výcvik probíhá o víkendech s našimi instruktory, jak se prostě lidé dohodnou. A když vše dobře půjde, když je dobré počasí a lidé budou chodit, tak během toho roku si mohou udělat plachtařský výcvik. Potom dostanou pilotní průkaz a obyčejně zůstávají v aeroklubu a půjčují si naše letadla jako členové aroklubu a normálně létají.

Jaká letadla u vás máte?
Máme tři Blaníky, to jsou dvousedadlové celokovové větroně někdy z šedesátých let. To byl nejrozšířenější výcvikový typ. Pak máme dvě VSO-10, to jsou takové české lamináty. A pak máme výkonné větroně, které jsme zakoupili. Máme Discus, což je výkonný větroň, máme dvoumístného Januse, což je také výkonný větroň. A ještě Cirruse, což je jednomístný větroň trošku starší generace, ale na to klubové létání stále postačuje.

Předseda Aeroklubu v Jaroměři Josefově Martin Rezek byl dnes naším hostem. Moc děkuji za rozhovor.