Mořský vlk ve výslužbě: Na mořskou nemoc si zvyknete, ale stesk po domově vás žene z oceánu

Idyla v ledech
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Idyla v ledech

Dnes si budeme v Českém rozhlase Hradec Králové povídat o moři a také o tom, jak jeden kluk z Podkrkonoší prožil na oceánech skoro celý život. A protože začal advent, tak se i na Vánoce na moři se zeptáme Zdeňka Chramosty, námořníka ve výslužbě. 

Vy pocházíte z Podkrkonoší, ale teď už se cítíte jako Hradečák, ne?
V podstatě se už cítím Hradečákem. V Podkrkonoší jsem žil do 12 let svého života a od té doby s malou přestávkou, kdy jsem žil chvíli v Praze, bydlím v Hradci Králové. Takže se cítím jako Hradečák.

Zdeněk Chramosta ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jak se stalo, že kluk z Podkrkonoší zatoužil po moři? A ještě navíc se mu tento sen splnil?
Chce to velkou dávku romantiky, která ve mně byla, čtení dobrodružné literatury a samozřejmě trochu drzosti. Měl jsem tolik drzosti, že po přečtení jedné knížky, kde byla vzadu uvedena adresa Námořní plavby, jsem tam napsal. A představte si, oni mne vzali.

Na československých lodích se o Vánocích muzicírovalo. Zpívali jsme koledy a hráli na kytary. To jsem potom postrádal u Norů a Němců.
Zdeněk Chramosta, mořský vlk ve výslužbě

Určitě se vás ale ptali, co byste chtěl na moři dělat a jaké máte vzdělání a předpoklady, ne?
Nepochybně. Ono to tak jednoduché nebylo. Dnes, s odstupem času, se nám to zdá jako velmi jednoduché, ale já jsem musel, protože jsem byl v té době kancelářská krysa, zpátky do provozu a dělal jsem v ČKD přímo na stavbě lodních motorů. Tam jsem pracoval přes půl roku, než jsem zase získal zpátky praxi do rukou. A že jsem mohl nastoupit na moře. První loď se jmenovala Kriváň. To bylo v roce 1978.

Kam ta loď plula?
Úplně poprvé jsem jel do bývalé Jugoslávie, do Ploče. A první moje cesta byla do Sýrie, do Latákie. Takže jsem se poprvé dotknul asijského kontinentu a strašně jsem to prožíval. Mořští vlci se mi samozřejmě smáli. Že si to ještě daleko víc užiju a stalo se.

Co mořská nemoc?
První loď jsem si opravdu užil s mořskou nemocí. Dá se říct, že každou bouři jsem doslova prozvracel. Asi pět let se mě to nějak drželo stále méně a méně. A po těch pěti letech to organismus vzdal a jsem mořskou nemoc snášel. Zvláště když jsem sloužil na dalekém severu, tak jsem si pěkných bouří opravdu užil hodně.

Jak to vůbec tenkrát bylo s Československou námořní plavbou? Kolik jsme měli lodí? Protože to byla slavná éra, ne?
Velice slavná. Byli jsme ze všech rejdařství na 78. místě na světě. A to byla sakra velká rejdařství. Z těch, kteří nemají moře, tak jsme byli třetí největší rejdařství po Švýcarech a Rakušanech.

Jak to vypadlo?
Měli jsme tak od 12 do 20 lodí, mimochodem velmi dobré lodě a především velmi dobře udržované.

Mississippi

Kolik měsíců jste ročně trávil na moři a kolik doma?
Mé nejdelší nalodění byl jeden rok jeden měsíc a 27 dní. Ale v průměru se dá říct, tak od šesti do osmi měsíců to bylo u Československé námořní plavby, a potom u Norů a u Němců, kdy jsem už jsem dělal funkci velitele strojovny, to bylo čtyři na čtyři.

Po moři se mi hrozně stýská. Ale nestýská se mi po té tvrdé práci. Vzpomínek je za těch 38 let zkrátka strašně moc.
Zdeněk Chramosta, mořský vlk ve výslužbě

Stýskalo se vám po domově, po svých blízkých? To bylo v době, kdy neexistovaly žádné mobilní telefony a už vůbec ne internet. Že byste se mohli každý večer spojit a dokonce se i vidět.
Určitě, samozřejmě stesk, to je nejhorší nemoc, která vás vyžene z moře. Mořská nemoc vás nevyžene, na tu si zvyknete. Ale kdo se neuměl vypořádat se steskem po domově, tak musel skončit. Také se mi stýskalo.

Asi nejvíc se stýskalo když byly Vánoce?
Ano, je fakt, že na Vánoce byla vždy snaha, aby se hodně podobaly svátkům doma. Takže opulentní večeře, atmosféra, kterou jsme si tam vytvořili. Ale přece jen nostalgie a stesk po domově tam vždycky byl.

Vy jste prožil na moři skoro 40 let? Co jste tam dělal? Strojníka?
Začal jsem od píky, čili jsem nejdříve uklízel záchody, utíral po těch, co uměli něco víc, čili jsme byl pomocný strojník. A po 18 letech jsem skončil jako velitel, šéfinženýr.

Když se na moři rozbije motor, tak to může pro loď být i velká tragédie.
Někdy to je velký průšvih. To mohu říct. A samozřejmě ne vždy všechno funguje. To bychom tam nemuseli být. Ale spravili jsme to pokaždé.

Kolikrát jste strávil Vánoce daleko od domova na moři?
Já to nepočítal, ale za těch 38 let si troufnu říct, že to bylo určitě kolem dvaceti Vánoc. Je to taková zvláštní atmosféra. Všichni si hrajeme na hrdiny a velké chlapy, ale tam je vidět, že to i s námi na Štědrý den trošku cloumalo. Stesk po domově byl daleko větší než v jiných dnech.

Když jsou vlny vyšší než loď

Jak tedy vypadají takové Vánoce na moři?
Musím říct, že jinak vypadají Vánoce, pokud je loď je uvázaná v přístavu a stojí. Zvláště v zemích, které mají také křesťanskou tradici. V zemi, kde křesťanskou tradici nemají, jsme museli být opatrní. Vzpomínám si na jeden příběh, který se tedy nestal na lodi, ale montérům z ČKD. Na vánoční stromek v jedné arabské zemi dali místo špičky betlémskou hvězdu, která je šesticípá. A dotyčný, který stromek strojil, si musel sbalit svoje fidlátka a okamžitě zemi opustit, protože to bylo považováno za provokaci. V přístavech je to jiné, loď stojí, nehoupe se. Na moři jsem kolikrát zažil Vánoce, že jsme se rychle najedli a uklidili nádobí, aby se nerozbilo.

Takové houpavé štědrovečerní menu.
Ano, zažil jsem, že kapitán alespoň na dvě hodiny změnil kurz, abychom se najedli. Abychom jeli s vlnami a ne proti nim. A potom rychle uklidit a znovu do bouře. Někdy byly Vánoce na moři hodně problematické.

Vánoce v Kanadě

Vy jste mi dokonce přinesl ukázat jedno štědrovečerní menu!
Ano, je to štědrovečerní menu z roku 1978, z mé první lodi. Protože shodou okolností jsem trávil Vánoce na své první lodi. A také jsem trávil Vánoce na své poslední lodi v mé kariéře.

Vidím tady například humrový koktejl, rybí polévka se smaženou houskou, smažený kapr nebo řízek, bramborový salát, citron. Takže vše jak má být.
Snažili jsme se, aby to bylo jako doma. Já jsem sloužil u tří rejdařství, československého respektive českého, norského a německého. A tam se přeci jen Vánoce malinko lišily. Ale dá se říct, že ty svátky jsou si hodně podobné až na nějaké drobnosti.

A stromeček jste na lodi nezdobili?
Ano, měli jsme stromeček. Ale třeba někde v tropech to byl problém. Pamatuji si, že jsme jednou neměli stromeček, tak jsme chtěli koupit umělý ve Spojených státech, ale cena byla poměrně velká, takže nám řekli, že nám ho pošlou z Čech. Faktem je, že když se připočítalo poštovné a služby agenta, který nám ho dopravil na loď, tak měl ten stromeček stejnou cenu. A když jsme ho rozbalili, tak jsme byli zděšeni, protože byl vyroben z nějakých štětek. Takový ten první umělý stromeček. Těžce modrá barva. Tak jsme ho hodně ozdobili, aby z něj nebylo moc vidět.

Zpívali jste koledy?
Mohu potvrdit, že když se říká co Čech, to muzikant, tak na československých lodích se hodně zpívalo. To jsem potom už postrádal později u Norů nebo Němců. Tam se tolik nezpívalo. My jsme si zazpívali. Koledy a hodně lidí hrálo na kytary. A ti, co neuměli na kytaru, tak alespoň bubnovali na kbelík. Prostě, co Čech to muzikant, platí dodnes.

Co se vám vybaví, když se dnes řekne moře?
Po moři se mi hrozně stýská. Ale nestýská se mi po té práci. Vzpomínek je za těch 38 let strašně moc a ne vždy jsou hezké. Ale člověk ty špatné vytěsní a na ty hezké rád vzpomíná.

Jakub Schmidt a Zdeněk Chramosta ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Mořský vlk Zdeněk Chramosta si s námi dnes povídal o Vánocích na moři. Užijte si teď Vánoce a advent pěkně v klidu na zemi.
Děkuji a totéž přeji vám i posluchačům. Na shledanou.

Spustit audio

Související