Kristýna Křenová: Na vozíku jedu naplno, nerada se vzdávám. Ale vím, že není hanba, říct si o pomoc
Hostem Českého rozhlasu Hradec Králové je Kristýna Křenová, která se ve 12 letech podrobila operaci páteře a skončila na invalidním vozíku. Ovšem o Kristýně se vlastně vůbec nedá mluvit jako o tělesně postižené, protože toho dělá víc než většina zdravých lidí. Má ráda rychlost, hory i oceán a do všeho se vrhá po hlavě. Jako bývalá gymnastka se jen tak něčeho nezalekne.
Jsem moc ráda, že jste přijala pozvání k rozhovoru a chcete inspirovat ostatní, kteří procházejí těžkým zdravotním obdobím. Jste člověk, který se snaží být vždy pozitivní?
Nevím, jestli se snažím, já jsem se tak asi narodila.
Čiší z vás životní energie a radost, usmíváte se. Předpokládám ale, že rok 2005 pro vás musel být hodně těžký. Co se stalo?
Šla jsem na operaci páteře, protože tam byl nějaký problém. Probudila jsem se po operaci a byla jsem ochrnutá, necítila jsem nohy, takže to bylo takové překvápko a šok.
Co jste cítila? Já si vůbec neumím představit, co se člověku odehrává v hlavě.
Mně se v hlavě odehrávalo to, že to absolutně není možné, že to je nereálné. Takže v tu chvíli jsem si to vůbec neuvědomovala. Upřímně jsem si opravdu myslela, že to je prostě nějaký dočasný problém a další den ráno se probudím a budu nohama hýbat. Mozek dítěte to vůbec nezvládá.
Psycholog mi hned na začátku vynadal, že mu tykám. Asi i proto chci psychologii studovat. Mám pocit, že se na ni zapomíná.
Kristýna Křenová, Lvice 2020
Takže jste doufala, že se to změní?
Byl to takový boj ze dne na den. Protože v nemocnici člověk jen tak neleží, je tam hodně rehabilitací a dalších aktivit, pořád se něco děje. Krůček po krůčku šly některé věci a neměla jsem čas přemýšlet nad tím, co se děje.
Čtěte také
A nějaké psychoterapie byla také?
Byla to docela sranda, protože za mnou přišel jednou nějaký psycholog a nedopadlo to vůbec dobře. Hned na začátku mi vynadal, že mu tykám, a v tu chvíli jsem se blokla a už jsem ho nechtěla ani vidět. Potom, když jsem ležela na spinálce v Liberci, tak jsme měli nějaké autogenní tréninky. A možná i tohle byl důvod, proč jsem se odhodlala psychologii studovat. Protože mám pocit, že to je důležité a ve zdravotnictví se na to úplně neklade důraz.
Myslíte si, že vám pomohlo i to, že jste hodně sportovala?
Určitě. Protože rehabilitace v nemocnice je zase další typ tréninku. Dá se to tak brát.
Dělala jste gymnastiku, balet, potom lyžování. To přišlo až po události v nemocnici?
Já jsem odmalička milovala lyžování, takže to není tak, že bych byla gymnastka a po úraze se stala lyžařskou. Celou zimu nás táta bral na lyže, tady z Hradce je to docela kousek na hory. A potom to byla pro mne ohromná motivace dostat se z té nemocnice dostat. Věděla jsem, že na lyže půjdu, jakmile budu venku z nemocnice. Říkali, že tak bude trvat, než se šrouby v páteři usadí, a pak budeš moci na lyže. Opravdu jsem tam mířila.
Takže jste jezdila na monoski, tak se říká té jedné lyži?
Ano, říká se tomu monoski. Je to lyže, ve které člověk sedí. Ale jinak to kopíruje úplně normální lyžování.
Čtěte také
Vy jste soutěžila ve všech možných disciplínách, Super-G, obří slalom, a byla jste velmi úspěšná. Proč jste skončila?
V českém sportu je to trošku náročné, protože člověk si musí všechno zařizovat sám. Zejména ve sportech, které nejsou úplně výrazné. Platit si úplně kompletně všechno, není tady velká podpora od Svazu. Takže to člověka vyčerpá. A nám se postupně měnil tým, kamarádi odcházeli, přicházeli noví lidé, já už jsem se tam cítila úplně vykořeněná a ještě takové dva roky jsem to táhla jen ze setrvačnosti. Taťka byl rád, že lyžuji a závodím, nechtěla jsem spoustu lidí kolem mě zklamat, že bych z toho odešla. Ale pak jsem přišla na to, že tam není žádná láska k tomu sportu. Už nic nezbylo.
Láska je ve sportu důležitý tahoun. Takže přišlo na řadu surfování?
To se stalo vlastně omylem. Jednoho dne se mi ozval kamarád Míla Berzák, je bez ruky, poznali jsme na nějakých závodech lodí. Říkal, přijeď na Bali, on tam žije a už asi osm let surfuje, přijeď za mnou, já tě surfovat naučím.
Nebála jste se na tom surfu? Sedí na také na něm?
Já na surfu ležím, každý s handicapem to má trošku jinak. Já si na něm třeba i kleknu, když je třeba, hodně se tam pracuje s těžištěm. Opravdu se na tom prkně musí tělem hodně hýbat, ale je to skvělý sport a ohromný relax, pro mě úplný zen.
A co žraloci?
Kdyby se člověk zamýšlel nad vším, co je ve vodě, všechny obludy. Ale nebezpečný může být i nějaký korál, protože když člověk spadne a udeří se hlavou o něco, co ve vodě nevidí, tak to může být fatální. Ale nemá cenu nad tím dumat, protože ráno vás třeba může přejet třeba autobus na přechodu.
Vy jste pozitivní živel. Máte v plánu vyhrát nějaké mistrovství?
Ne, já už nechci vyhrávat nic. Mám plán udržet si lásku k tomu sportu.
Cílem projektu Lvice 2020 bylo ukázat lidem, že žijeme úplně normálně. A také vybrat peníze pro handicapované děti.
Kristýna Křenová, Lvice 2020
Ráda přijímáte výzvy a proto se také zapojila do reality show Lvice 2020. Co je vlastně cílem tohoto projektu?
Pro mne tam jsou dva hlavní cíle. Je nás tam 11 holek s různými handicapy, chybějící ruce, nohy, vozíčkářky, třeba Anička, která má tunelové vidění. Takže jedním cílem je ukázat lidem, že žijeme úplně normálně a zvládneme dělat spoustu věcí. A druhým takovým cílem je vybrat peníze pro handicapované děti. Každá jsme patronkou jednoho z nich a ty děti potřebují trenažéry pohybu, simulátory pohybu, který nejsou hrazené pojišťovnou a jeden stojí i 100 000.
Když vás nezisková organizace Cesta za snem oslovila, šla jste do toho okamžitě, nebo jste váhala?
Já jsem váhala. Kluky z Cesty za snem znám už docela dlouho a párkrát jsme spolupracovali, takže jsem měla od začátku důvěru v ten projekt, to je hlavní. Ale přeci jen jsem nevěděla, jestli chci, aby mě někdo 10 dní někde natáčel, reality show může znít lidem i dost divně. Tedy následovalo rozmýšlení. Důležité bylo, že nás nenatáčeli dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Sice jsme bydleli na hotelu, neměli jsme telefony celých 10 dní, ale nebyl to až takový vstup do našeho soukromí a intimity, jako to bývá v reality show.
Dá se říct, že jste si to užila a našla nová přátelství?
Užila jsem si to moc, každý den byl překvapení. My jsme nevěděli, co budeme dělat. Ráno jsme si v hotelu sedli do auta a tipovali jsme, kam pojedeme a co tam budeme dělat. Tedy bylo to vzrůšo.
Co jste dělali?
Dělali jsme úplně všechno. Co bych teď vypíchla, já jsem se nejvíc bála výšek. A tušila jsem, že budeme skákat z letadla, což se také splnilo. V tandemu jsme skákali. A potom byly i takové aktivity, které mě překvapily, byla to pro mě výzva. Třeba prodávání aut v autosalonu.
Komunikace s lidmi pro vás určitě nebyla žádný problém. Ale co zabití slepice? To mi přišlo úplně šílené.
Zabití slepice, tak to je aktivita, kterou jsem si tedy prošla a docela se u ní zpotila. Nejen zabití, ale hlavně kuchání, stažení a vyvrhnutí, všechny tyto věci.
Jedna výzva následovala za druhou. Kdo se podívá na videa Cesta za snem, tak zjistí, kolik kuráže máte. Jak bojujete s obavami, které určitě také občas přijdou?
Já si říkám, že člověk si tím prostě musí projít. Takže když výzva přijde, málokdy se vzdám, nerada se vzdávám. A tady v reality show Lvice bylo skvělé, že jsme tam měly opravdu skvělý tým a vzájemně jsme se podporovaly a hecovaly. Každý den měla některá holka svoje dno, někdo se bál výšek, jiný se bál vody, Nikča třeba v životě neplavala, protože ji jako dítě kamarádi málem utopili. Poprvé v životě byla od té doby v bazénu. Náš tým holek byl tak silný, že jsme se vždy vzájemně podpořily.
Čtěte také
Takže je důležité najít oporu nejen u sebe, ale také u ostatních. Co byste vzkázala těm, kteří třeba v tuto chvíli s něčím ve svém životě bojují a mají těžké zdravotní období?
Je hrozně těžké něco vzkázat, protože každý to přeci jen bereme jinak. Určitě není žádná hanba si třeba říct, teď jsem smutný, tak budu smutný. Vůbec to není žádnej problém. A ono to samo třeba přejde. Ale je důležité umět si říct o pomoc ve chvíli, kdy už to nezvládáte. Určitě bych tady teď nebyla, kdybych neměla svoji podpůrnou skupinu lidí, svoji rodinu, spoustu dalších lidí, rehabilitační pracovníky a lékaře, kteří mě vším provedli. Tedy není hanba říct si o pomoc.
Na co jste hrdá? Co byste si přála do budoucna?
Jsem hrdá na to, že prostě žiji život, který mě naplňuje, jsem schopna přijímat výzvy. Třeba i to, jít na vysokou školu, bylo pro mě ohromnou výzvou posledního roku. Ale věci se měnily i v rámci situace, které je teď ve světě, tak už jsem věděla, že se nebude tolik cestovat. Zkusila jsem se přihlásit na školu, kde je těžké se dostat. Tak na to jsem hrdá. A teď doufám, že budu moci být hrdá i na to, že mi studium jde. Ne jen, že jsem se tam dostala.
Držíme palce. Kristýna Křenová byla naším hostem. Ať už se pustíte do čehokoliv, ať vám úsměv a pozitivní ladění stále vydrží. Děkuji, že jste přišla.
Děkuji, ať se daří. Na shledanou.
Související
-
Neslyšící Jakub Nosek se i přes svůj handicap projel bobem na olympijských hrách v Pchjongčchangu
Reprezentant v jízdě na bobech a účastník Zimních olympijských her v Pchjongčchangu Jakub Nosek se dokázal i přes svůj handicap probojovat na olympijské hry.
-
Víte, v čem je jiný svět mentálně handicapovaných? Jsou přímí a dají vám najevo lásku. To je dar
Český rozhlas Hradec Králové vám dnes představí novopečenou Ženu regionu, kterou se v jubilejním 10. ročníku této ankety stala Oldřiška Mencáková z Hradce Králové.
-
Žít aktivně mohou i handicapovaní. Vozíčkářka Alena Brodská...
Teď pro vás máme příběh neuvěřitelného optimismu a životní síly. Pokud se vypravíte do Meziměstí, tedy malého třítisícového města na Broumovsku, možná tam potkáte s...
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
