Žít aktivně mohou i handicapovaní. Vozíčkářka Alena Brodská se stará o svoji zahrádku!

"Hortenzie, lilie, konvalinky. Tady česnek, támhle budou okurky a mrkev a tady zase borůvky", ukazuje mi svou zahrádku Alena Brodská. Před dvaatřiceti lety přišla kvůli embolii o obě nohy, přesto si v roce 2004 pronajala od města v té době zanedbanou zahrádku.

„Jezdila jsem kolem a říkám, hergot, tady je zahrada. To byly samý keře a samej strom", popisuje šestašedesátiletá seniorka jak zahrádka uprostřed sídliště vypadala. Na městském úřadu si tak zažádala o pronájem a od té doby tráví od jara do podzimu mezi záhonky několik hodin denně.

Čtěte také

„Třeba šest nebo sedm hodin každý den. Někdy sedím pod stromy, kam moc není vidět z paneláku, ale lidi na mě stejně koukají", usmívá se paní Alena.

Sousedi nad jejím počínáním nejdříve nevěřícně kroutili hlavou, dnes ji většina obdivuje

„Já na ni vidím z okna a je to úžasnej člověk. Je schopná z vozíku okopávat, zalejvat kytičky. To si popojede s vozíkem, poponese si konvičku, zase popojede, no je prostě úžasná. Nedovedu si představit, že bych tohle zvládla", vypráví jedna z místních Jana Fléglová

Invalidní vozík|foto: Free Digital Photos

To, že se sousedi u plotu zahrádky často zastavují, potvrzuje i na vozík upoutaná žena: „Ale jo. Říkají, zase jsi na zahradě, nebo máš nejlepší zahradu. A já na to říkám, vždyť je normální, třeba nemám pěšinky. Ale to je proto, abych se s vozíkem dostala všude."

Co bude za pět let?

„To nevím. Ale myslím si a musím zaťukat, že snad… všechno zvládnu. Uvidíme. Člověk neví, co bude za dva dny, natož za pět let", loučí se Alena Brodská.

Máte i vy kolem sebe podobné důkazy, že zvládnout se dá opravdu všechno? Tak nám o nich napište. Rádi se o příběhy životního elánu a optimismu podělíme.