Jakub Hroneš se zapsal do snowboardingové historie. První na světě skočil trojité salto ze zábradlí

Viděl jsem váš kousek na videu a je to teda velká parádička. Můžeme trošičku popsat, co se vám to vlastně povedlo?
Šlo o trik ze zábradlí, což je uměle vytvořená překážka, není to typická překážka, jako například skok, který je pro snowboarding, dá se říci, zásadní. Na tom zábradlí jsem jel bokem, takže jsem na něj najížděl z kopce druhou nohou, než jezdím dopředu. Naskočil na zábradlí a odrazil jsem se z toho zábradlí třikrát přes hlavu a dopadl do sněhu, krásně zpátky na nohy. To je docela příjemné, protože bylo i pár pokusů, kdy to nebylo úplně nohy. Na ty se ale už teď nikdo neptá.

Snowboard jsem mazal voskem, ale bylo teplo, tak to železo rychle schlo. Pak jsme zábradlí namazali vepřovým sádlem a jelo to fantasticky.
Jakub Hroneš, snowboardista

Třikrát salto, to znamená třikrát hlavou dolů?
Třikrát hlavu dolů. Přesně tak. Udělal jsem zábradlí, oblohu, zábradlí, oblohu, zábradlí, oblohu a dopadl jsem. Takže jsem si to i užíval. V tom vzduchu, když už to člověk párkrát udělá, tak vidí pořád víc a víc. Bylo krásné počasí, ze Svatého petra hezký výhled.

Čtěte také

Ikona snowboardingu Martin Černík: Při jízdě z kopce dolů zažíváte svobodu. Můžete si s prknem hrát

Co bylo na tomto skoku nejtěžší?
Nejtěžší byla určitě fyzická stránka provedení toho triku, protože to ještě nikdo nedal. Tedy nedalo se na to připravit tak, že bych sledoval nějaká videa. A další velmi těžkou stránkou bylo vlastně zkonstruovat celou tu překážku, protože je velice unikátní a nikde na světě není. Bylo potřeba vypočítat všechny úhly, zakřivení konců překážky a vypočítat, jak daleko bude od dopadu, abych měl dostatek času na bezpečné provedení triku.

Takže žádná improvizace, ale vše propočítané a vymyšlené do posledního puntíku?
Dá se to tak říct. Měli jsme výhodu v nevýhodě, že mi trvalo dva roky dát ten trik. První rok jsme zjistili všechny potřebné informace a pak jediné, co chybělo, bylo ten trik odjet. Takže když jsme to dělali o rok později, trošku jsme změnili místo a už potom stačilo jen se soustředit na výsledek.

Slyšel jsem, že tam prý hrálo velkou roli také sádlo?
Je to tak. Snowboard jsem mazal klasickým voskem, ale protože svítilo docela hodně sluníčko a bylo už koncem sezóny v březnu teplo, tak to železo hrozně rychle schlo. Pak jsme zábradlí namazali vepřovým sádlem a jelo to úplně fantasticky.

Jak vůbec vznikají takovéhle triky? To si všechno vymýšlíte sami?
Snowboarding má velkou výhodu v tom, že pro triky vlastně nemáme žádná pravidla a funguje to tak, že jezdci vynalézají nové triky. Ale tím, že je snowboarding už na neuvěřitelné úrovni a ohromně se posouvá, tak je poměrně složité takové triky vymýšlet. Potom se improvizuje a často se poslední dobou právě převádějí triky z normálních skoků na zábradlí nebo se skáče do zábradlí. Všechno se to na sebe tak nabaluje.

Snowboarding se v Čechách začíná opět dostávat na mezinárodní mapu. Věřím, že jsme na dobré cestě a jediné, co chybí, aby bylo hodně sněhu.
Jakub Hroneš, snowboardista

Rodiče vás prý dali brzy na všechny možné sporty, abyste si vybral, co budete chtít jednou v životě dělat. Je to tak?
Přesně tak. Protože jsem vyrůstal ve Špindlerově Mlýně, tak mi byly bližší zimní sporty, ale nebál jsem se ani těch letních. A opravdu od té doby, co jsem začal chodit do školy, tak mě mamka s taťkou zapisovali do všech možných kroužků, od fotbalu přes šachy až k běžkám. A postupně jsem si vybíral. Zajímavostí je, že snowboarding pro mne nikdy nebyl na prvním místě. Můj taťka také snowboardoval a byl to moment, kdy jsme si spolu mohli jít zajezdit, takže mě učil. Ale já byl vždy spíše lyžař a nakonec jsem vybíral právě mezi lyžováním a snowboardingem.

Čtěte také

Jako žák porazil Bodieho Millera, teď už je David Kubeš v seniorské reprezentaci alpského lyžování

Takže jste mohl být klidně druhý Ondřej Bank.
To jsem právě chtěl být, Ondra byl můj vzor. Všechni mí kamarádi ve Špindlu lyžovali, protože snowboarding nebyl ještě tak úplně známý. Moc jsem chtěl být alpský lyžař, až zhruba ve 13 či 14 letech jsem se nakonec rozhodl pro snowboarding. A byla to trošku i náhoda, protože jsem jel na závody mistrovství České republiky a byl jsem druhý v kategorii, kde jsme jeli jen dva. Tak jsem si řekl, to je jasná volba.

Takže pocházíte ze sportovní rodiny? Rodiče se sportu věnují celý život?
Ano, vedli mě ke sportu už od dětství, když jsem byl prcek.

Jakub Hroneš a Vanessa Volopichová|foto:Facebook Czechsnowboarding

Jaké jsou u nás podmínky pro snowboard?
Myslím, že podmínky na to, že jsme v Čechách, jsou super. Těch rezortů je několik, můj skiareál Špindlerův Mlýn byl vždy super v tom, že to byla taková Mekka českého snowboardingu a do jisté míry, dá se říci, i evropského. Když jsem vyrůstal, tak probíhala zrovna taková zlatá éra, konala se tam spousta akcí, na které jsem se jako malý kluk chodil s taťkou koukat. Pak to trošku upadlo, ale teď se to zase vrací a snowboarding se v Čechách začíná opět dostávat na mezinárodní mapu. Věřím, že jsme zase na dobré cestě a jediné, co chybí, aby bylo hodně sněhu.

Čtěte také

Dřevěné lyže nejsou minulost, ale budoucnost! O tom jsou přesvědčeni výrobci jasanek z Orlických hor

Vy ovšem jezdíte určitě hodně trénovat do ciziny. Rakousko a Aply, předpokládám?
Trénink je ideální v trošku větších snowparcích, kde jsou větší překážky a skoky. Takže to jsou zejména rezorty v Rakousku a ve Francii.

Jaké jsou vaše plány a cíle ve snowboardingu? Za dva roky bude zimní olympiáda v italském Miláně, tam byste se určitě chtěl podívat, ne?
Olympiáda v Miláně 2026 je teď mým nejvyšším snowboardovým závodním cílem. Příprava probíhá velmi tvrdě, začíná nám už kvalifikace ve formě kvalifikačních závodů Světového poháru letos v srpnu, takže to bude dlouhý a náročný rok a půl tréninků a závodění. Abych se tam mohl zajet podívat.

Jakub Hroneš ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Tak držíme palce. Naším hostem byla velká naděje českého snowboardingu Jakub Hroneš.