Jako kluk trénoval za války v Sarajevu v dosahu odstřelovačů. Teď učí milovat fotbal hradecké děti
Dnes si budeme v Českém rozhlase Hradec Králové povídat o nejpopulárnější míčové hře na světě, tedy o fotbalu. Protože naším hostem je velký sympaťák, šéftrenér fotbalové přípravky FC Hradec Králové Mirza Rahimič, který jako kluk prožil skoro čtyřleté obléhání svého rodného města Sarajeva.
Mirzo, vy jste se narodil v bývalé Jugoslávii, jaké jste měl dětství, než tam přišla tenkrát válka?
Když přišla válka, tak mi bylo 10 let. Já jsem v tu chvíli nerozuměl, co se děje, ale vnímal jsem chování rodičů, vnímal jsem, že se nějakým způsobem náš život, který jsme vedli, začal omezovat. Pro mě jako dítě bylo nejlepší, že jsem nemusel do školy.
Tak to jste asi přivítal, že se nemuselo chodit do školy.
Nemusel jsem do školy, to byl pro mě největší zážitek. Ale postupem času, jak už to máte každý den kolem sebe, umírají sousedi, kamarádi, příbuzní, tak potom už opravdu vnímáte, že se děje něco, co není dobré. V tu chvíli jsem tomu moc nerozuměl, ale s odstupem času chápu některé věci. Ale v tu chvíli to byla pro mě úplně nová zkušenost, kterou jsem procházel.
Pro nás byl fotbal sen a jediná cesta, jak se dostat z vlivu prostředí. V dnešní době mají děti na výběr ze spousty sportů.
Mirza Rahimič, šéftrenér fotbalové přípravky FC Hradec Králové
Ovšem váš zájem o fotbal už tam určitě byl nebo přišel až potom?
Ten přišel až trošku potom. Protože když se začalo střílet, tak první čtyři měsíce jsme s mamkou a bratrem bydleli ve sklepě. Bydleli jsme v paneláku a každý byt měl svůj sklep. My jsme z něj udělali obývací pokoj, když to tak řeknu. Ta místnost měla velikost asi dva metry čtvereční. Až postupem času, když už jsme toho měli plné zuby, tak jsme se přesunuli do bytu.
Čtěte také
Vrátili jste se zase zpátky nahoru do bytu.
Ano, ale snažili jsme se nepohybovat v blízkosti okem, protože se mohlo během vteřiny stát, že tam vlítne granát a bylo by po vás. Postupně, jak má člověk v sobě takovou schopnost adaptace na prostředí, každý den se střílí, každý den slyšíte špatné informace, tak se s tím prostě musíte nějakým způsobem smířit a musíte žít dál. Začali jsme chodit ven před dům a tam začaly největší dětské radosti, hráli jsem si na schovávanou, na vojáky. A fotbal, to bylo jasné. Jen musím říct, že jak si člověk zvykne. Třeba dvě ulice vedle spadl granát a my jsme to jen zaregistrovali a hráli jsme dál. Začali být imunní na věci, které se děly kolem. Život musí nějakým způsobem dál fungovat.
A pak jste se přihlásil do fotbalové tábora na trénink.
Přihlásil jsem se na fotbal, měli jsme školní hřiště a vedle byla tělocvična, kterou opravovali lidé ze Spojených států. Byla to nějaká organizace, která tam pomáhala a sledovali nás, jak trénujeme. Po roce se ozvali a zařídili nám měsíční pobyt ve Spojených státech. Takže díky fotbalu jsem se poprvé dostal do zahraniční a to byl úplně skvělý zážitek.
FC Hradec Králové
byl založen v roce 1905 pod názvem SK Hradec Králové. Svůj současný název nese od roku 2005. Ve své historii vyhrál jedenkrát československou ligu a jedenkrát český fotbalový pohár.
Ale to už bylo po válce.
To bylo už po válce. Ale když jsme trénovali, měli jsme pravidelné tréninky dvakrát v týdnu, tak jsme mohli používat jen půlku hřiště, protože bylo v takovém údolí a nad námi byly kopce. Když se balon odkutálel na druhou půlku, tak tam pro něj běžel buď nejrychlejší hráč nebo trenér. A my jsme čekali, jestli se nám ten balon vrátí zpátky.
Co rodiče? Nebáli se o vás, když jste chodil na fotbal?
To jsou už zase ony zkušeností, že se dostanete do situace, kdy už ani nevnímáte ten strach nebo možnost, že můžete během vteřiny zemřít. Že vás může dostat odstřelovač nebo spadne granát. Už to berete prostě jako samozřejmost. Ten strach tam je, ale prostě musíte žít dál.
V Sarajevu jste vyrůstal a tam vás zastihla jako desetiletého kluka válka. Vy jste říkal, že jste nechodili do školy.
Ze začátku, možná to trvalo rok, než jsme si zvykli, že se střílí. Potom se to znovu rozběhlo, ale základní škola byla rozstřílená, tak jsme chodili do bytů. Vždy se někde vybral velký byt, třeba 4+1 a místo obýváku byla učebna. Tam jsme se učili. Když se hodně střílelo, tak se to dělalo obráceně, učitelé chodili po ulicích a informovali rodiče v kolik hodin nás přijdou učit. Aby byly děti co nejvíc chráněné, protože když jsme byli na jednom místě, tak stačil jeden granát, aby se stala hrozná věc. Já si jen pamatuji, když se dívám na televizi a je tam vědomostní kvíz a otázka, kdo založil Řím, tak vím, že to je Romulus a Remus.
To si pamatujete?
Protože mám takovou zkušenost. Byla redukce elektřiny a vody. A jedno ráno, asi ve dvě v noci, nás mamka vzbudila, že hodně prší. Dala nám kbelíky, abychom chytali dešťovou vodu a v koupelně naplnili vanu. Bydleli jsme ve druhém patře, tak si představte v obou rukách kbelíky plné vody. Já jsem měl být to ráno zkoušený ve škole, tak jsem chodil po těch schodech a pořád jsem si opakoval Romulus, Rémus, Romulus, Rémus. Tak jsem si to zapamatoval.
Čtěte také
Měl jste fotbalové sny? Že byste chtěl jednou hrát jako nějaké hvězdy?
Já fotbal miluji, to je jasné. Takže když jsem začal trénovat, tak jsem se viděl v Lize mistrů a v reprezentaci. To je normální a myslím si, že je pro kluka nejlepší, když má fotbalové sny. Liga mistrů ovšem nedopadla a já jsem se později dostal do České republiky. A v současné době je pro mne práce, kterou dělám, taková Liga mistrů. Takže Ligu mistrů si prožívám teď a lidé, které mám kolem sebe, jsou výborní spoluhráči a kolegové. Takže je mi ten sen vlastně trošku splnil.
Je v Hradci Králové zájem ze strany rodičů, aby jejich děti hrály fotbal?
V dnešní době je spousta sportů. Takže bych řekl, že rodiče to nechávají na svých dětech, který sport si vyberou. My jsme tenkrát měli jen fotbal. Pro nás byl sen a cesta, jak se z toho prostředí dostat. V dnešní době je někdy zájem o fotbal větší, jindy menší. Ale fotbal bude vždy patřit mezi ty vyšší sporty.
Snažím se vytvářet pozitivní prostředí, aby se kluci těšili na trénink a fotbal je bavil, aby z něj měli radost. To opravdu stačí.
Mirza Rahimič, šéftrenér fotbalové přípravky FC Hradec Králové
Dokážete na kluky, když jim to nejde, také pořádně houknout?
Málokdy, spíš hledám nějakou cestičku, abych nemusel křičet. Ale dnes jsem už zkušenější, dříve, když jsem jako trenér začínal, tak jsem chtěl všechno řídit, aby bylo vše po mém. A po tréninku, kdo byl nejvíc unavený? Samozřejmě já. Děti jsou hodně splachovací. Ale snažím se vytvářet pozitivní prostředí, aby se kluci těšili na trénink, aby je fotbal bavil, aby z něj měli radost. A to opravdu někdy stačí. Nemusím křičet, jen se podívám a oni už ví, že se musí trošku uklidnit.
Mirza Rahimič, šéftrenér hradecké fotbalové přípravky, byl dnes naším hostem. Přeji všem, které trénujete, aby pro ně byl fotbal krásnou a velkou životní láskou, jako je pro vás. Děkuji moc za rozhovor.
Já vám děkuji za pozvání a zdravím posluchače. Na shledanou.
Související
-
Vhodný dárce se pro čtrnáctiletého Matěje, který má leukémii, zatím nenašel. Vrátil se ale k fotbalu
Ve vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové jsme vám zprostředkovali různé životní příběhy. A po jistém čase se k nim vždy vracíme, abyste věděli, jaké mají pokračování.
-
Kopaná v Týništi nad Orlicí slaví 100. narozeniny. A soustředí se hlavně na péči o mládež
Český rozhlas Hradec Králové přivítal dva fotbalové hosty, protože kopaná v Týništi nad Orlicí slaví 100. výročí. O tom si popovídáme s Janem Šrajerem a Jiřím Vlčkem.
-
Letní kemp fotbalového Interu Milán je poprvé v Čechách! V Trutnově děti trénují italští trenéři
Letní kemp akademie Interu Milán odstartoval v Trutnově. V Čechách se koná vůbec poprvé v historii. Na 50 malých fotbalistů se zdokonaluje pod vedením italských trenérů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
