Jak se dá za 14 dní na starém mustangovi dojet z Červeného Kostelce do Istanbulu a zase zpátky?
Velkou výpravu se starým mustangem do tureckého Istanbulu letos v červenci podnikl Josef Kment z Červeného Kostelce na Náchodsku. Jak jsem ho tak během cesty sledoval na sociálních sítích, tak to bylo opravdu hodně velké dobrodružství. Musel snad každý den na motorce něco opravovat i nějaká nehoda byla, ale naštěstí všechno dobře dopadlo.
Tak jaké to bylo?
Bylo to náročné, ale užil jsem si to úplně s přehledem.
Jak vás napadlo jet na staré motorce Jawa 23 Mustang až do dalekého Istanbulu?
Istanbul jsem zvolil už hodně dávno, nějak mě to lákalo, že bych tam mohl vyrazit. A na mustangu už mám za sebou nějaké předešlé cesty, takže jsem opět zvolil stejný stroj, na kterém jsem už projel třeba Rumunsko.
Vezl jsem s sebou jak náhradní motor, tak typické náhradní díly do karburátoru a motoru. Nechcete vozit zbytečně moc věcí.
Josef Kment, cestovatel na starém mustangovi
Jak jste se k motorkám vůbec dostal? Kde začala tahle vaše láska či vášeň?
To už je hrozně dlouho, asi zhruba ve třetí třídě mě k tomu přivedl kamarád. A pak dlouho nic až jsem sledoval jednoho kamaráda na YouTubu, jak cestoval. Jel první cestu do Chorvatska, a tak jsem si řekl, že to chci také jednou udělat. Takže má první velká cesta byla do Chorvatska, opět s kamarády. Ti teď pojedou do Alp. A pak jsem podnikl další cesty, například s Michalem Francem cestu okolo světa, která byla docela známá, řekl bych. Okolo světa po Česku. Projížděli jsme u nás během covidu, kdy se nemohlo nikam cestovat, obce a města se světovými názvy. Jeli jsme třeba do Benátek nad Jizerou nebo do Černé Hory a tak.
Čtěte také
Ještě nám představte svoji motorku.
Motorka byla vyrobena roku 1971, takže už docela pamatuje. Je to model Jawa 23 Mustang o objemu 50 kubických centimetrů, ale jelikož já rád motorky upravuji, tak je maličko upravená. Vytuněná, jak se říká. Jinak je to motorka, která zaručuje po cestě opravdu velké dobrodružství.
Byl nějaký den, kdy jste na motorce nic neopravoval?
Nebyl. Ale byl den, kdy jsem nic neopravoval a to mi přišlo podezřelé. Bylo to na den mých narozenin a říkal jsem si, tak to je nějaké zvláštní. Ale druhý den se zase motorka rozbila. Už když jsem vyjel, tak asi po 50 km mi praskl první drát na kole. Tak jsem ho opravil, pak to bylo zhruba dva dny dobré, ovšem pak se to začalo sypat víc a víc.
O všechny ty opravy jste se postaral sám?
Ano, většinou jsem vždy ty dráty vyměnil a udělal centrování. Nejsem v tom ale úplně zběhlej, takže to dávám vždy raději odborníkům. Myslím si, že to praskalo proto, že už mám ta kola hrozně dlouho a už se tam nějaké dráty měnily. Byla to taková souhra více náhod, ať už přetížení, špatná vycentrovanost a třeba i únava materiálu.
V Albánii je naprosto nádherná krajina, tam se člověk pořád kochá. I sever Řecka je nádhera. Lepší jak moře.
Josef Kment, cestovatel na starém mustangovi
Jak jste plánoval cestu? Protože cestou tam jste jel přes Rumunsko a Bulharsko, zpátky zase do Řecka.
Řecko, Albánie, Černá Hora a Bosna. S tím, že kvůli tomu, jak mi praskaly ty dráty, jsem musel cestu zhruba o 3 000 km. Ale vůbec toho nelituju, myslím si, že ještě je dost času na procestování celého světa. Celkem jsem tak ujel nějakých 4 500 km za 14 dní, jestli jsem to dobře spočítal. Jak jsem cestu zkrátil, tak se to zkrátilo o 10 dní, ale měl jsem tam docela velkou časovou rezervu.
Co jste vezl s sebou? Kolik toho mustang uveze?
Hodně musí uvézt. Vezl jsem s sebou jak náhradní motor, tak letos i dvě náhradní duše a jeden plášť. A typické náhradní díly do karburátoru, do motoru, co se může třeba rozbít. Jinak minimálně jedno náhradní oblečení, ale víceméně se člověk moc nepřestrojuje. Musíte šetřit místo a nechcete vozit zbytečně moc věcí.
Čtěte také
Kde jste spal?
Všude možně. Většinou jsem to střídal. Buď to byl nějaký kemp nebo jsem spal pod širákem. Ale musím si příště pořídit moskytiéru, protože komáři hodně kousali.
Sledoval jsem vás na sociálních sítích a dělal si poznámky ke každému dni. Třetí den jste třeba dojel do české vesnice v Rumunsku.
Do Banátu, ano. To jsem za den nejvíc najel, začínal jsem od Balatonu a dojel jsem do české rumunské vesnice, to bylo za den nějakých 502 km. Dojel jsem tam v devět večer úplně vyčerpaný. Ten den bylo nějakých 39 stupňů ve stínu. Vedro nejtěžší. Ale bylo to pro mne už známé prostředí, v Rumunsku člověk věděl, co očekávat. Takže už i toulaví psi mě nevyvedli z míry.
A pátý den byl kritický.
To byl nejkritičtější den. To mi ráno opět praskl drát. A jak jsem ho měnil, tak když jsem dotahoval šroubek, tak jsem si propíchnul duši. Měl jsem náhradní, to jsem vyměnil, ale propíchnul jsem si ji znovu montpákou. A ještě druhou duši, co jsem měl, tu se mi taky podařilo propíchnout. Ani nevím jak. Ale chybami se člověk učí. Dojel jsem do města a tam zase prázdné kolo. Tak to opravím, kolo drží, jdu si nakoupit, ujedu 10 km z města a prázdné kolo v zatáčce. Tak to vyměňuji a spadla mi motorka na nohu. Zastavoval jsem auto, jestli by mi nekoupili náhradní duši, protože v tom městě, ve kterém jsem byl, měli obchod s motodíly.
Láká mě sever. Ale tam si myslím, že zase na oplátku hodně zmoknu, uvidíme. Ještě nemám přesnou destinaci, kam bych chtěl dorazit.
Josef Kment, cestovatel na starém mustangovi
Potom šestý den. Konečně Turecko.
To jsem tam přijel na hranice. Ten den pršelo, člověk byl zmoklý, trošku mě potrápily turecké úřady, kdy jsem musel zaplatit takovou pojistku, dorozumívání bylo docela složité, ale zvládl jsem to. A objevil jsem se najednou v Turecku, v takovém městečku. Připadal jsem si jak v Bangladéši, prostě auta, chaos, úplně jiný svět. Ale cesty mají docela pěkné. Obzvláště první třídy.
Čtěte také
Sedmý den Istanbul. Jak na vás zapůsobilo tohle město?
Obrovitánské město. Člověk než se třeba dostal k chrámu Hagia Sofia, tak to bylo 30 km. Ráno to bylo dobré, to ještě bylo město docela poklidné, ale dostat se odpoledne z Istanbulu, když jsem se vracel, tak to bylo nadlidské. Protože jsem se tam proplétal mezi auty a místní motorkáři na mě troubili, ať nezpomaluji provoz, že nemůžou jet rychle.
Mám tedy poznámku - sedmý den v Istanbulu "boj o život". To jste se vymotával z města. Pak jste jel přes Řecko a Albánie prý na vás prý udělala velký dojem.
Ano, v Albánii je naprosto nádherná krajina, tam se člověk pořád kochá. Za mě třeba Rumunsko nebo Maďarsko je rovinka, nemáte na co koukat. Ale Albánie i sever Řecka je nádhera. Lepší jak moře.
U devátého dne tady mám v poznámce bouračku.
Ano, to jsem jel v Albánii a odbočoval jsem, dával jsem ruku doleva a za mnou jelo auto. Pán si toho nevšiml a poslal to do mě zezadu. Odnesla to bedna a trošku přední vidlice, tak jsme to tam dali do pucu, ujel jsem zhruba kilometr a potkal jsem Čechy, se kterými jsme pak společně dali pořádně do kupy přední vidlici. Jim se právě také zároveň rozbilo auto, tak jsme se tam hezky sešli.
A čtrnáctý den, zpátky v Červeném Kostelci. Máte plány zase na další cestu?
Ano, láká mě sever. Ale tam si myslím, že zase na oplátku hodně zmoknu, uvidíme. Ještě nemám přesnou destinaci, kam bych chtěl dorazit.
Ať se vám podaří i tento sen splnit. Naším hostem byl cestovatel Josef Kment, ať vás vaše krásná stará motorka vždy doveze v pořádku do cíle.
Související
-
Cesta kolem Drákulova hradu a setkání s medvědy. Kluci dojeli až k Černému moři na starých Jawách
S Jawou na cesty. Vzpomeneme na dobrodružné výpravy kluků od Chocně. I když tady s námi Martin už není, tak Michal v tomto projektu pokračuje s novými parťáky.
-
První Češi dojeli na fichtlech až na Rudé náměstí. A proč se neviděli s Vladimírem Putinem?
Michal Franc a Martin Gregor se vrátili z Ruska, když dojeli jako první Češi na krásných Jawách 50 do Moskvy až na Rudé náměstí. Za 28 dní ujeli 5 800 kilometrů.
-
Čas neběží všude stejně rychle aneb Jak žijí naši krajané v...
Rozdíl oproti standardu, na který jsme zvyklí my ve střední Evropě, je samozřejmý. Navíc se tu ale udržely zvyky, které byste u nás už sotva pohledali. A k tomu se ...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka