Cesta kolem Drákulova hradu a setkání s medvědy. Kluci dojeli až k Černému moři na starých Jawách

24. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na starých Jawách přes Rumunsko a Bulharsko až k Černému moři

S Jawou na cesty. Vzpomeneme na dobrodružné výpravy dvou kluků od Chocně Martina Gregora a Michala France, kteří na starých pionýrech brázdili evropské silnice a zažili spoustu úžasných věcí. I když tady s námi Martin už nějakou dobu není, tak Michal v tomto projektu pokračuje s novými parťáky. Letos o prázdninách podnikli další velkou výpravu.

Martin Gregor a Milan Pekárek jsou hosty ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové.

Milan Pekárek a Michal Franc ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Konečně jste zase mohli vyrazit do světa na svých motorkách.
Michal Franc: Přesně tak. Loni nás covid nepustil nikam za hranice. Letos jsme konečně zase mohli naplánovat nějakou cestu a mohli vyrazit někam trošku dál. Tak jsme se vydali do Rumunska a dojeli jsme až k Černému moři do Bulharska.

Když mají lidé společné sny a zájmy, tak se poznají dost rychle. Myslím si, že všechno na cestě fungovalo jak mělo.
Milan Pekárek, jezdec na staré Jawě

Můžeme představit vaše staré motorky? Co už mají za sebou?
Michal Franc: Já mám Jawu 50, Jawu 21 Pionýr z roku 1975, takže jí táhne skoro už na 50 let.
Milan Pekárek: Já mám mustanga, Jawu 50, rok výroby 1983, takže je malinko mladší než Michalova.

Čtěte také

Motorky tedy letos všechno zvládli?
Milan Pekárek: Letošní výprava byla jedna z nejlepších z těch, které jsem kdy podniknul. Protože ty motorky jely opravdu většinu cesty bez problémů.

Jak vy jste se dali dohromady? Protože Michalovy cesty byly vždy ve dvou. Ale tentokrát jste prý jeli ve třech.
Michal Franc: Měl jsem to letos trošku veselejší, protože jsem neměl parťáka na cestu, tak já jsem si dal klasicky inzerát na své facebookové stránky. Začali se mi hlásit lidi a přihlásil se Tomáš, to musíme zmínit, protože s námi jel ještě Tomáš na mustangovi. Už jsem se s ním znal, protože projel také Balkán jako my tenkrát s Martinem. A pak se ještě přihlásil Milan.

Čtěte také


Milan Pekárek: Já jsem vlastně žádný inzerát neviděl. Ale měl jsem v plánu nějakou cestu. Nejdřív jsem si říkal, že pojedu sám, ale pak jsem jen zahlédl na Michalových stránkách, že se chystá do Rumunska. Napsal jsem mu, jestli nechtějí parťáka. Přidal jsem se úplně nezávisle na inzerátu.
Michal Franc: Já jsem po Milanovi hned hrábnul, protože jsem věděl, že už za sebou má nějaké cesty. On už podnikl cestu na mustangovi až k Lochneskému jezeru, takže jsem věděl, že bude mít zkušenosti.

Kolik jste najeli kilometrů?
Milan Pekárek: Něco přes 6 000 km.

V rumunském Banátu se vrátíte v čase tak o 50 let zpátky. Vše je takové pomalejší, klidné a přátelské.
Michal Franc, jezdec na staré Jawě

Neuvěřitelné, klobouk dolů. Takže cestovatelské zážitky máte asi velké, ale přeci jen, neznali jste se. Nedrhlo to nějak nebo nejiskřilo?
Milan Pekárek: Když mají lidé společné sny a zájmy, tak se poznají dost rychle. Myslím si, že všechno fungovalo jak mělo.
Michal Franc: Já jsem s sebou vzal suvenýr z Kuby, půllitrovku rumu. Takže se nám pak lépe seznamovalo na cestě.

Na starých Jawách přes Rumunsko a Bulharsko až k Černému moři

Milane, sledoval jste už cesty kluků na Jawách, jejich projekt?
Milan Pekárek: Všichni se navzájem sledujeme, takže jsem o nich věděl, že cestují. Koukal jsem se na jejich webové stránky.

Všechny nás spojuje vášeň pro staré motocykly a cestování. To nás dalo do hromady a vznikl projekt S JAWOU NA CESTÁCH. Od roku 2014 brázdíme silnice evropských států a měst. Koupali jsme se v 5 mořích, máme projeto 28 států a přes 41 000 kilometrů.

Vyrazili jste zase z choceňského náměstí? To je už je taková tradice.
Michal Franc: S Milanem jsme se sešli v Chocni a s Tomášem, který je z Moravy, jsme se potom setkali druhý den v Hodoníně. Ale oficiální start byl samozřejmě z Chocně.

Čtěte také

Co nejzajímavějšího z cesty vám utkvělo v hlavách?
Milan Pekárek: Když jsme hledali odstavené stíhačky MiG v Maďarsku, tak jsme našli jen prázdnou louku, stíhačky už tam nebyly. Přitom dalo velkou práci to pole najít.
Michal Franc: Pro mě to rozhodně bylo setkání s medvědy, protože jsem slyšel, že se v rumunských horách vyskytují medvědi. V Rumunsku je velká část evropských medvědů a na Fagaraši jsou na turisty už zvyklí, takže opravdu jsme tam na medvědy narazili.

Vy jste v Rumunsku navštívili prý i českou vesnici?
Michal Franc: Mířili jsme do Banátu, to je část Rumunska, kam se před 200 lety vydali Čechoslováci, ale i Němci a Poláci, aby tohle hraniční území osídlili. Dodnes je tam šest českých vesnic. A je zajímavé, že všichni tamní obyvatelé ještě mluví česky. Navštívili jednu z těch vesnic, Svatou Helenu. A byli jsme tam ubytovaní v rodině paní Pekové, která se o nás krásně starala.

Vím, že se tam koná pravidelné každý rok velký hudební festival. Dokonce tam na tuhle událost odjíždí speciální vlak.
Michal Franc: My jsme odjížděli den před začátkem tohoto festivalu. Naplánovali jsme si to tak, abychom přijeli před ním, protože potom jsou tam asi 2 000 lidí, ohromná účast. Proto jsme jeli do Svaté Heleny, když tam byl ještě trošku klid. Ale už byli lidé, kteří přijeli na festival, byla tam super atmosféra.

A život tamních lidí v Banátu?
Michal Franc: Přijde mi to, jako když se vrátíte tak o 50 let zpátky. Vše takové pomalejší, klidné a přátelské.

Michal Franc a Milan Pekárek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Celý rozhovor s Michalem Francem a Milanem Pekárkem o dobrodružné cestě přes Rumunsko až do Bulharska k Černému moři si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová