Hrabě Špork udělal z lovecké štvanice zábavu, sport a společenskou událost. Jako je dnes golf

Jelen (ilustrační foto)
Jelen (ilustrační foto)

Na Kuksu se každý rok konají tradiční Svatohubertské slavnosti. Dnes nás bude hlavně zajímat člověk, který u nás lov a myslivost obrodil a který stojí i za samotným barokním hospitalem. Tedy hrabě František Antonín Špork. O něm toho hodně ví PhDr. Jindřich Kolda z katedry Pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. 

Tak co vy a lov?
To začínáme pěkně zostra. Já a lov, slavný lovec Pampalini ve Studiu Kamarád v roce 1987.

PhDr. Jindřich Kolda ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Ale František hrabě Špork lov a hony miloval, viďte?
Miloval, on na nich dokonce založil jistou část své strategie, jak se dostat mezi tehdejší honoraci a společnost. Lov v té době fungoval zhruba v mantinelech jako dnes golf. Tedy byla to v podstatě zábava, sport a společenská událost, kde se dojednávaly ty nejzásadnější věci.

Pojďme představit osobnost hraběte Františka Antonína Šporka. Z jakých poměrů on pocházel, kde se narodil?
František Antonín Špork byl synem někdejšího potomka vestfálských sedláků Jana Šporka, který se stal šlechticem, hrabětem až v pokročilém věku svého života, až dva roky po narození svého syna. Dostal to své šlechtictví především za vojenské služby u Habsburků, za boje s Turky apod. V souvislosti s čím získal poměrně rozsáhlý majetek. František Antonín tak byl vlastně prvním opravdovým šlechticem v celém rodu. A samozřejmě tehdejší šlechta a společnost mu jeho jistý nízký původ dávala najevo, což u něj patrně vedlo k oné horečnaté činnosti na poli umění a na poli zakládání různých institucí, ústavů, budování různých kostelů a dalších záležitostí. Aby se zkrátka nějakým způsobem té honoraci vyrovnal.

Kuks na dobovém zobrazení

Aby se přiblížil těm ostatním šlechticům, aby jim prostě ukázal, že na to má.
Ten příběh je docela typický. Určitě ho můžeme spatřit u Rockefellerů, ale stačí se podívat do našich 90. let minulého století a uvidíme, kteří potomci třeba okolo roku 2130 už budou považováni za takové ty zásadní mecenáše a podobné lidi.

František Špork v mládí po studiích také hodně cestoval. To bylo tenkrát pravidlem, vyslat je na zkušenou do světa.
To byl vlastně takový praErasmus. Patřilo to v podstatě k bontonu tehdejší šlechty. Oni zachovávali určité itineráře, určité cesty. Takže Šporka to vedlo nejprve na jih do Itálie přes Španělsko, Británii, Holandsko a Německo. A cesta měla zkrátka sloužit k tomu, aby se upevnil ve svých mravech a poznal cizí prostředí. Na na všechny z nich to působilo potom jako významný impuls k činnosti, kterou potom vykonávali doma v českých zemích.

Jaký on byl člověk? Protože prý to byla složitá osobnost a někdy bylo těžké s ním vyjít, rád se hádal.
Tak, hádal. O tom je zachováno ostatně poměrně hodně záznamů, protože Špork, pokud měl něco jako opravdu dobře vyvinutého, tak to byl PR, když to nazveme těmi dnešními slovy. A díky tomu je on také jedním z nejznámějších šlechticů českého baroka přinejmenším tedy ve východních Čechách. Mezi jeho v uvozovkách PRisty patřilo jeho služebnictvo, mimo jiné třeba hofmistr Tobiáš Antonín Seeman, který měl za úkol vést každodenní zápisky ze Šporkovy činnosti. No a ty jsou proloženy takovými povzdechy typu - naše jasnost nás nechala všechny ráno svolat, čtyři hodiny nám tam nadávala a pak, aby se uklidnila, nechala spráskat myslivce či kočího.

Barokní areál Kuks

Kolikrát byl hrabě Špork ženatý a kolik měl dětí, to víme?
Všechno víme. Hrabě Špork byl ženatý pouze jednou a podle záznamů velice šťastně. Byl potom zhruba nějakých 13 let vdovcem po smrti své manželky. Ta pocházela z poměrně nevýznamného slezského rodu Swéertsů, což může svědčit o tom, že tehdejší šlechta neměla zájem provdat za něj svoje dcery. On měl dvě dcery, které se dožily dospělého věku, obě byly překladatelky knih z francouzštiny. Takže vykonávaly svým způsobem povolání, které si spíše s ženou tehdejší doby nespojíme a které bylo spíše mužské. Naopak mužského potomka neměl. Jediný syn mu zemřel, když měl asi jeden rok.

Teď mě zajímá, pane doktore, Hospital Kuks tady ve východních Čechách v Královehradeckém kraji. Ten on také nechal vystavět proto, aby se vytáhnul a ukázal?
Do jisté míry ano, protože pokud máte onu budovu v hlavě, tak když se podíváte na monumentální kostel, který stojí uprostřed neomítnutých pískovcových kvádrů, uvědomíte si v jakých městech, dejme tomu okresního typu, se tak velké svatostánky nachází. I dnes jich není zase až tak mnoho a v době baroka vůbec. Druhá záležitost, která s tím byla spojena, že špitál fungoval na základě tzv. nadace Františka Antonína Šporka, která byla koncipována pro 100 práce neschopných starců. On tím dal mimo jiné najevo, že je schopen uživit 100 lidí v jednom špitálu na venkově. Městské špitály, které fungovaly, obyčejně obstarávaly takový ten biblický počet chovanců, dejme tomu 12, jako je apoštolů. Jedinou výjimku asi v tomto případě tvořila pražská Invalidovna, která byla budována jako megapodnik pro stovky vojáků.

Barokní perka, areál hospitalu Kuks, z ptačí perspektivy

Jak to tam v těch jeho dobách vlastně vypadalo? Byl tam také zámek, ne?
Bylo to v podstatě tak, že Kuks byl založen na zelené louce, na zeleném drnu. Bylo to původně neobydlené údolí, v němž vyvěraly prameny, o nichž se v okolí tvrdilo, že jsou léčivé. František Antonín Špork vlastnil po svém otci ve vedlejší obci Choustníkově Hradišti hrad. Předpokládáme, že vyjížďkami do tohoto údolí jaksi podchytil a pochopil jeho kvality a krásy. V průběhu nějakých necelých 30 let se mu tam podařilo vybudovat celistvý urbanistický areál, který je výjimečný tím, že vyrostl za tak krátkou dobu na jednom místě s určitou vnitřní koncepcí. Jeho centrem byl malinkatý zámeček, jakási letní rezidence, v podstatě chalupa, na kterou Špork jezdíval v létě a v dobách, kdy si potřeboval odpočinout. Zámek byl spojen díky pramenné studni s lázněmi, takže se z toho stalo jakési společenské místo. A tento rozměr zábavně reprezentační byl, jak to baroko v té době spatřovalo, vyvážen tím, že se naproti lázním na opačném břehu řeky objevila mohutná budova špitálu, která v sobě nesla znaky spíše spirituální, křesťanského milosrdenství, víry v Boha a dalších duchovních záležitostí.

Webové stránky hospitálu Kuks vám poskytnou všechny potřebné informace.

A těmi lázněmi tedy se chtěl František Špork opravdu hodně vytáhnout, aby tam lidé prostě jezdili.
Díky tomu díky on také neváhal do lázní investovat nemalé prostředky. Například od ostatních, už tehdy proslavených lázní typu Karlovy Vary nebo Teplice, když zůstaneme jen tady u nás, lišily se tím, že drtivá většina budov byla zděných. Máme zachované záznamy, že když Karel VI., římský císař a český král někdy v polovině 20. let nocoval v Karlových Varech, tak pramen tam byl, koupele tam byly, ale on sám musel přespat v dřevěné poštovně, v budově pošty. Tam zkrátka jiná budova nebyla, což u Šporka bylo jinak.

Když se na závěr krátce vrátíme ještě k lovu a myslivosti. Co on tedy zanechal v českých zemích po této stránce?
Hrabě Špork patrně sledováním zahraničních trendů a stylů zavedl v podstatě prazáklad parforsního honu u nás. Že se hon stal jakousi organizovanou, poměrně složitou záležitostí a zábavou, v níž má každý nějaké své určité místo, včetně trubačských popěvků a hudby, shromaždiště psů, loviště, místo žen, které se tam nacházejí, má to nějaký cíl. Každý lovec pak dostane nějakou trofej, nemyslím jen kus zvířete, ale nějakou památku, která byla třeba v tomto případě v podobě tzv. Svatohubertského řádu. On vlastně posunul lov od takové té prosté štvanice, která měla spíš blíž k pravěkým jeskyním záležitostem, k takové té věci, z níž se později vyvinuly parforsní hony na Pardubicku, a máme z toho onu steeplechase.

Prostě chtěl, aby to už tenkrát nějak vypadalo, aby to mělo řád. A zase se tím chtěl určitě vytáhnout.
Přesně tak.

Jakub Schmidt a PhDr. Jindřich Kolda ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Naším hostem byl doktor Jindřich Kolda z katedry Pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. A já moc děkuji za jeho zajímavé povídání.
Rádo se stalo, také děkuji a přeji pěkný den vám i posluchačům.

Spustit audio

Související