Horolezecká legenda, devadesátiletý Jan Červinka: Poctivost mi v roce 1970 zachránila život

8 fotografií

Vy jste se narodil v Opavě v roce 1930. Co vás přivedlo k horolezectví, jak vznikla vaše životní láska?
Když mi byly dva roky, tak se rodiče přestěhovali do Olomouce, odkud pocházel tatínek a tam jsme zůstali do roku 1969. Učil jsem se strojním zámečníkem, později jsem absolvoval průmyslovku. Měl jsem kamarády v továrně a to byli vodáci. Takže jsem začal na vodě jezdit kajak, trénoval nás olympionik Vambera, který už tady bohužel mezi námi není. Na podzim, když jsme měli konec vodácké sezóny, tak jsme dělali různé výlety. A rozhodli jsme se, že zkusíme i horolezectví. U Olomouce je taková menší cvičná skála, asi 30 metrů. A tam jsem začínal se svým horolezectvím. Skončilo to tak, že rodiče o tom nechtěli vědět. Když jsem po jednom takovém výletě přišel domů až o půlnoci, maminka mezitím už volala policii. Ale dopadlo to dobře.

Jan Červinka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Vaše opravdové první velké hory byly Krkonoše nebo Tatry?
V době totality bylo velmi těžké se dostat do velehor. Do Alp byl první takový zájezd v roce 1955. Jen na okraj, horolezecké reprezentační družstvo bylo založeno v roce 1950, kde se nás sešlo asi 70 členů ze všech krajů. A z toho vybrali užší tým, celkem 11 lidí, do kterého jsem se dostal jako nejmladší. A byl jsem jako první náhradník v Alpách, kde jsme poprvé vylezli Mont Blanc. A sice tenkrát dost těžkou cestou, která byla klasifikovaná jako pětka.

Alpy|foto: Jan Červinka

To bylo v kterém roce?
To bylo v roce 1955. Byl to vůbec první zájezd manšaftu. Postupně bylo reprezentační družstvo vedené k tréninku, hodnotily se výsledky a probíhala příprava na budoucí velkou expedici, která se uskutečnila až v roce 1965. A sice do Afghánistánu.

V roce 1970 jsem byl zván do expedice na Huascarán, kde všichni zahynuli. Ale už jsem předtím slíbil účast jinde. To mi zachránilo život.
Jan Červinka, člen prvního československého horolezeckého reprezentačního týmu

Musím připomenout, že vy máte za sebou celkem 12 mimoevropských horolezeckých expedic.
Ono se to sešlo za ty roky. V letech 1965 a 1967 jsme vyrazili na nejvyšší vrchol Hindúkuše. Taky jsme tam zdolali dvě hory, které nebyly do té doby slezeny. Jsou to československé kopce. A pak už následovaly další expedice. V roce 1970 jsem se zachránil, poněvadž jsme byl zván do expedice na Huascarán, kde všichni členové zahynuli. Ale protože jsem slíbil účast jako technický vedoucí olomoucké expedici do Karákóram, tak jsem odmítl, což mi ze začátku manželka vyčítala. Říkala, ještě jsi v Jižní Americe nebyl, mohl jsi tam jet. Nakonec to dobře dopadlo, protože jsem byl poctivec a nezklamal jsem onu skupinu z Olomouce.

Čtěte také

Radek Groh: Na počest kluků z tragické expedice roku 1970 jsme zdolali peruánský Huandoy Norte

To vám tedy v roce 1970 zachránilo život.
Zachránilo mi to život. I v 90 letech jsem zatím tady u vás.

Vy žijete od roku 1969 ve Vrchlabí, tam jste doma. Kolikrát vám šlo v horách opravdu o život?
Horolezectví je vedené jako rizikový sport. Když se jdete pojistit, tak je samozřejmě pojistka finančně náročnější. S mými spolulezci, nejvíc byl mým spolulezcem Vlastík Šmída, bohužel už tady také není, jsme vždy lezli velmi těžké věci. Ale jednou Vlastík Šmída, když byl dotaz, jak to, že ještě žijeme, když jsme podnikali takové výstupy, řekl, my jsme tu horu ctili a věděli jsme, kdy už je to na hraně života. Tak jsme raději kapitulovali a sestoupili. Samozřejmě při mé horolezecké činnosti bylo několik kamarádů, kteří zahynuli, ale nebudu se o tom tady raději zmiňovat.

8 fotografií

Byly to drsné chvíle, které jste zažili v horách.
Bylo to drsné. Nejdrsnější to bylo na Makalu, kde nám zahynuli dva hoši. Jeden případ byl proto, že vynechala technika, to znamená zamrzl kyslíkový ventil. Ten horolezec ztratil vědomí, spadl a zranil si páteř. Ve výšce 7 900 metrů jsme ho ještě čtyři dni opatrovali, než zemřel. Nebylo v lidských silách dostat ho dolů.

Vždy jsme horu ctili a věděli, kdy už je to na hraně života. To jsme potom raději kapitulovali a sestoupili dolů.
Jan Červinka, člen prvního československého horolezeckého reprezentačního týmu

Chtěl jsme se zeptat, co je v horách nejdůležitější, aby člověk přežil? Je to štěstí, počasí nebo být připraven?
Myslím, že v prvé řadě tu horu nepodceňovat. To je jedna věc. Druhá věc byla fyzická příprava, abyste uměl nějak přečkat náhlou změnu počasí. To je velice důležité v horách. A samozřejmě trénink. Fyzička by měla být na prvním místě a potom vlastní speciální trénink.

Čtěte také

Dobrý horolezec je ten, co přežil a vrátil se dolů. Jan Trávníček není žádný sběratel vrcholů

Kdy jste byl poprvé na Mont Blancu?
V roce 1955. A když jsem měl 76 let, tak se dcera chtěla podívat do hor, tak jsme tam jeli. Pak jsem s ní byl ještě na Kavkaze. A když ještě chtěla, abych s ní šel na Matterhorn, tak jsem řekl, holka, musíš si už najít jiného horolezce. Já už po takové věci nepolezu.

Vy jste přírodní úkaz, když jste v 76 letech vylezl tak vysoko na Mont Blanc.
Teď v červnu mi bude 90 let.

Základní tábor - Everest - Nepál 1987|foto: Jan Červinka

Takže už vyrážíte jen na takové procházky po horách?
Bydlím ve výšce asi 600 metrů ve Vrchlabí, na takové chalupě mám trvalé bydliště. A nad ní je sjezdovka. Stačí vytáhnout lyže a hned od chalupy se mohu projíždět na běžkách. Tedy už je to spíš lyžování. Já k horolezectví můžu říct jen jedno. Když jsem měl 85 let, tak nás natáčela televize a chtěli ukázat, že staří lidé jsou ještě schopni něco podnikat. To jsme s mým kamarádem, který byl o tři roky mladší, vylezli takovou cvičnou skálu ve Vrchlabí. Jmenuje se to Hnědé skály. Když jsme se pod tou skálou navazovali, říkám, Vlastíku, lez první, jsi o tři roky mladší. On na to, ty to tady znáš, musíš jít první ty. Takže bez horního jištění jsem ještě v té době byl schopen něco vylézt.

Neuvěřitelné. A kdo by chtěl o vašem životě vidět víc, říkám záměrně vidět, protože vy jste na horách také fotografoval, tak ho můžeme pozvat na Městský úřad v Trutnově, kde je v současné době výstava Velehory očima Jana Červinky v černobílé fotografii.
Je to takový dokument z vícero expedic.

Jakub Schmidt a Jan Červinka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Naším dnešním hostem byla československá horolezecká legenda Jan Červinka. Moc děkuji za návštěvu a přeji krásnou devadesátku, která se blíží. Především hodně zdraví.
Děkuji. Na shledanou.