Hledáme prohřáté bubliny vzduchu. Stoupáme, koukáme na svět z výšky a potom v tichu letíme

Bezmotorové létání, to je vášeň Jaromíra Macouna
Bezmotorové létání, to je vášeň Jaromíra Macouna

Trošku se proletíme a při té příležitosti vám představíme mladého pilota Jaromíra Macouna, absolventa jičínského gymnázia, který moc rád létá bez motoru na křídlech svého větroně a na svět se dívá pěkně z výšky.

Můžeme Jaromíre říct, kolik je vám let, protože jsem uváděl, že jste mladý pilot, absolvent jičínského gymnázia, takže?
Takže je mi 19 let a začal jsem létat ve svých 15 letech.

Jednou jsem měl tady ve studiu vaši kolegyni Kláru Teichmannovou, to je také mladá pilotka, a ona mi říkala, že létá na větroních snad už od 14 let s instruktorem a pak od 15 samostatně. Tedy vy jste do letadla sedl v 15 letech?
Přesně tak, v 15 jsem letěl svůj první sólo let, ale pilotní průkaz můžeme dostat až v 16 letech. Až od 16 můžeme teprve závodit a začít létat přelety.

Jaromír Macoun ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Co vás k létání přivedlo? Když se narodí kluk, tak se už asi od malička kouká na nebe, na letadla?
Ano, ale asi největší impuls jsem měl ze své rodiny. Zjistil jsem, že můj praděda dříve létal a vyšetřoval letecké nehody. On měl doma takovou hračku, letadélko a já jsem si s ním hrál. A pak jsem začal poslouchat motorová letadla ve vzduchu a strašně se mi to začalo líbit. Potom v 15 letech jsem se svým tátou udělal výcvik.

Takže táta a rodina vůbec vás podporují?
To je nyní má největší podpora.

Člověk musí vědět, kdy přestat závodit, už je to nebezpečné a musí raději s větroněm přistát.
Jaromír Macoun, pilot bezmotorového letadla

Jaké to bylo, když si 15letý kluk sedne poprvé do letadla? Jaké to byly pocity?
Tak ze začátku se mi trošku dělalo špatně, ale následně to přebije onen pocit, jak člověk vidí svět z výšky a z úplně jiné perspektivy. Hned se mi to začalo líbit a chtěl jsem létat dál.

Co proto člověk musí udělat? Asi je důležitá i nějaká teorie.
Musíte absolvovat asi 20-30 hodin teorie a následně probíhá praktický výcvik s instruktory. Je to všechno individuální, někomu to jde, někomu ne, jsou nějaká minima, co se musí odlétat. A pokud se odlétají, tak se udělá zkouška a dostane se pilotní průkaz.

Pilot vrtulníku se nemůže ani podrbat, ruce i nohy má stále zaměstnané. Směje se Daniel Tuček

03379048.jpeg

Dnes přistál u našeho mikrofonu Daniel Tuček, pilot záchranářského vrtulníku a také organizátor jedinečné nejenom vrtulníkové přehlídky Helicopter Show 2017 a Rally Show, která se bude v pátek 12. května a v sobotu 13. května 2017 konat opět na letišti v Hradci Králové.

Co všechno se musíte naučit v té teorii?
Musíte se naučit, proč to letadlo letí, základy aerodynamiky, pak nějaké letecké navigace. A meteorologie. 

Jaký je tedy princip bezmotorového létání, kdybychom si to měli popsat a připomenout?
Tak bez motoru se těžko vzlétá, takže my potřebujeme druhé motorové letadlo, za které se zapřáhneme na laně a to nás vyveze do výšky, kde se my odpojíme a letíme, a potřebujeme navázat stoupání. To stoupání se většinou tvoří, že se na zemi ohřeje bublina vzduchu, ta je teplejší než okolí a ona začne stoupat. My se držíme v té bublině a takto získáváme výšku. A pak třeba letíme dál a hledáme další tyto bubliny a snažíme se v nich co nejdéle držet.

Jaromír Macoun v kokpitu svého větroně

Takže stoupáte ve vzduchovém válci. A jak poznáte, kde se ta bublina vytvoří a kde vznikne stoupavý proud?
Pokud jsou mraky, tak se to dá všechno poznat podle mraků. Ale když nejsou, tak je to o zkušenostech. Člověk musí koukat na terén, podle toho jakou má barvu, jaký má sklon, co to je, jestli je to les nebo louka a ze zkušenosti musí vědět, jak se to dobře nahřívá sluncem. A na základě toho buď chytneme tu bublinu nebo ne.

Vy to cítíte v tom letadle, když vlétnete do tepelného víru, hodí to s vámi?
Ano, hodí to, ale abychom si byli jistí, tak tam máme i přístroj, který ukazuje rychlost stoupání. A podle toho zjistíme, jak je to stoupání silné.

Jaromír Macoun na stupních vítězů (na druhém místě, první zleva)

A když se nepovede najít takový stoupák?
To se také občas stává. Je to pro lidi už rutina. Člověk musí najít pole, když letí a už se dostane níž, tak předem musí vědět, co bude dělat, kdyby ho tam další stoupák nevzal. Když ho nevezme, tak má záložní plán a přistane někde na louce a pak se pro něj přijede s vozíkem a odveze se normálně po zemi. I to se stává.

Tedy vědět, kde přistát v případě, že se nepodaří najít stoupající proud.
Člověk musí vědět, kdy přestat závodit, přestat jít dopředu, kdy už je to nebezpečné a musí raději přistát.

Pohled z větroně Jaromíra Macouna

Jaromíre, začal jsi létat v 15 letech na Vokšickém letišti v Jičíně, kde jsi udělal také pilotní průkaz. A teď mě zajímají soutěže a závody, kdy jsi začal závodit?
Já jsem začal závodit ve svých 17 letech, bylo to mistrovství České republiky juniorů. A tady bych upřesnil, o čem v těch závodech jde. Je to tak, že pořadatel vzhledem k počasí vyhlásí trať, ta je dlouhá od 150 klidně až do 500 km. Vytahají se všechny větroně, tento rok tam bylo myslím 35 závodníků, takže 35 větroňů se vytahá do vzduchu. A v jeden moment se otevře páska a pak už je to na každém. Sám musí poznat, kdy je lepší odejít, na strategii. Kdo to uletí nejrychleji, tak vyhrává.

Jaromír Macoun s medailí na krku a diplomem

Kdo uletí nejrychleji danou trasu, kterou máte. Dobře, jak jste tenkrát skončil na těch prvních závodech?
Na prvních závodech to bylo myslím 12. nebo 13. místo. Tedy na mé první závody to byl docela úspěch.

Jak se dařilo potom?
Rok na to jsem docela poskočil, on totiž byl ten rok silný ročník a oni už odpadli, protože byli staří na juniory. Juniorský věk je do 25 let, je to posunuté kvůli tomu, že se dá začít až v 15 letech. A to jsem skončil třetí.

A letos se vám také docela dařilo.
Letos jsem to posunul na druhé místo.

Také si vás všimli a nominovali do Maďarska na mistrovství světa juniorů v roce 2019?
Zatím ještě ne, nominace teprve přijde v prosinci. Ale už jsem byl na předzávodu mistrovství světa a trénoval jsem s reprezentací.

Větroň Jaromíra Macouna skončil po srážce ve vzduchu v kukuřičném poli

A to bychom mohli asi trošku přiblížit, protože vám se tam hodně dařilo, ale pak přišel jeden důležitý moment pro každého pilota. Takový zlomový okamžik. Možná je dobré to vše také zažít. Řekněte, co se stalo?
Začali jsme závodit v Maďarsku, první den se letělo a vyhrál jsem svoji první disciplínu vůbec, takže jsem byl nadšený. Druhý den jsem si udržel pozici a třetí den jsme letěli relativně rychle, všechno šlo bez problémů a už jsme se blížili ke konci, když v tom stoupavém proudu do mě vrazil maďarský pilot. V tu chvíli mě převrátil na záda a já měl jasné rozhodnutí, že jdu pryč z letadla. Takže jsem odhodil kabinu, vyskočil jsem a dopadl na zem na padáku.

Čtěte takéLetiště Jičín

To se člověk asi hodně lekne ne?
Byl jsem vylekaný, ano.

Jaromír Macoun v kokpitu svého větroně

On do vás ten Maďar vrazil?
Ano, vrazil do mě. Jemu se podařilo přistát, měl narušenou jenom kabinu. Já jsem tedy přistál na padáku a pak jsem odvezl trosky letadla zpátky na letiště.

Ten okamžik ve vás musel zanechat velké zděšení.
Ještě pořád to mám v hlavě. A všechny lety po té srážce jsou úplně jiné než předtím. Pořád se ve všech stoupácích koukám okolo sebe. A i když vím, že ten člověk o mě ví, tak se bojím.

Jaromír Macoun přistává s větroněm

Protože musíme říct, že v těch stoupavých proudech při závodech může být až 20 letounů.
Až 20 větroňů, někdy i víc. Je to dost, člověk je z toho dost vyjukaný. Pořád koukáte kde se co děje. A teď jsem z toho ještě víc vyjukaný, ano.

Nakonec vše dopadlo dobře, protože jste to nevzdal a hned druhý den jste zase sedl do kabiny, i když váš větroň už to nebyl, ten skončil někde v kukuřičném poli.
Maďarští pořadatelé mi půjčili jiný větroň a s ním jsem dolétal závody, už to ale nebylo ono, už to nebylo o závodění. Ale nakonec jsem se probojoval na pátou pozici, takže to byl zase úspěch. Přežil jsem a bylo to do desátého místa.

Gripenem chrání náš vzdušný prostor. A při akrobatických letech si užívá v letadle víc volnosti

Gripen a The Flying Bulls Aerobatics Team

Naším hostem je dnes člověk, který má možná nejkrásnější kancelář na světě. Každopádně z ní má určitě nejkrásnější pohled na svět. A jeho povolání je mu zároveň i největším koníčkem. Vojenský pilot Stanislav Čejka, který v práci létá na vojenských stíhačkách JAS-39 Gripen a ve volných chvílích sedí za kniplem akrobatického speciálu ve skupině The Flying Bulls Aerobatics Team.

A teď tedy čekáte na nominaci na mistrovství světa 2019 do Maďarska?
Ano, teď jsem dostal letadlo na trénování od reprezentace. Trénuji a doufám, že se to povede.

My vám moc držíme palce, ať se to povede, ať vás to létání pořád baví, protože je to úžasný koníček. Mimochodem, kde je to v našem kraji nejhezčí z letadla? Vy létáte nad Prachovskými skalami na Jičínsku, tam to musí být nádherné.
S tím větroněm se podíváte za málo času tak strašně daleko, takže já řeknu sice v našem kraji, ale v tom se stihnu podívat do Českého středohoří, mě se tam moc líbí Milešovka, je tak pěkně špičatá, na ni se pěkně kouká, je to pěkný navigační bod.

Jaromír Macoun ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Závidím vám ten pohled a zážitky. Ať se dál daří. Jaromír Macoun, mladý pilot z Jičína, byl hostem našeho vysílání. Ať to letí a jak se říká, to se přeje pilotům, kolik startů, tolik přistání?
Přesně tak, děkuji moc za pozvání, na shledanou.

Spustit audio

Související