Fotím trochu úchylně, málokdy mám objekt uprostřed, směje se sportovní fotografka Markéta Navrátilová

Fotografka Markéta Navrátilová je Jihomoravanka, pochází z Kyjova. Odmala sportovala, dělala gymnastiku, na vrcholové úrovni i tenis. Po gymnáziu vystudovala průmyslový design na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Kolikrát za den si řekneš – tohle by stálo za fotku?

„Já to tak vůbec nemám. Život, který teď žiji, kdy se starám o syna, domácnost, všechno kolem, tak nejsem ten fotograf, který chodí s fotoaparátem po městě, dívá se a hledá fotky. Někdy mě to mrzí, ale po cestě řeším spoustu jiných věcí a nemůžu si to tak úplně dovolit. Na focení se soustředím v momentě, kdy mám čistou hlavu.“

Vystudovala jsi produktový design, máš státnici z dějin umění a říkáš, že čím víc toho máš nakoukaného, tím víc se zvedá úroveň vizuálního cítění. Zkusíš mi to přiblížit na konkrétním příkladu?

„Když jsem fotila olympiádu pro Český olympijský výbor v Londýně, tak byly sporty, kde jsem neznala pravidla. Třeba šerm nebo pozemní hokej. Vždycky jsem si ale dala snahu udělat aspoň domácí úkol podívat se na fotky z toho sportu a říkala jsem si, že tady začnu a půjdu od toho, co se mi líbilo a co jsem si myslela, že funguje a snažila jsem se to někam posunout.“

Bude to třicet let, kdy ses poprvé ještě s tatínkem vypravila na svou první Tour de France. Tatínek byl původem lesák, k fotografii se dostal tak, že následoval tvůj sport, tenis a přestěhovali jste se do Zlína. Jak přišla nabídka, že se tatínek dostal na Tour?

„Táta měl od začátku rád cyklistiku, byl fanda a měl rád ty staré pardály. Na Tour jel poprvé po revoluci, tehdy bylo relativně jednoduché získat akreditaci a táta v té době vydával dva časopisy, takže akreditaci dostal a já jsem zrovna skončila s tenisem a ležela doma na kanapi a nevěděla, co budu dělat. Tak se mě zeptal, jestli nechci jet, a tak to začalo.“

Měla jsi možnost díky své práci poznat celou řadu vynikajících cyklistů osobně. Kdybychom měli vybrat jeden příběh výjimečného setkání, které by to bylo?

„Na Tour jsem potkala spoustu lidí, ale s cyklisty si nemáš čas vykládat. Tam každý dělá, co musí a na nic jiného není čas. Nejsou to ty závody, kde se večer člověk uvidí s někým, s kým by se chtěl potkat. Ale jsou závody v průběhu roku, které jsou mnohem uvolněnější a kde je spousta času, třeba v Malajsii nebo v Austrálii. Já jsem pravidelně jezdila do Malajsie na Tour de Lankawi a díky časovému posunu jsme měli třeba čtyři hodiny času, že si mohl člověk povykládat. Byly to vztahy z Tour de France, ale povídali jsme si na druhé straně světa. Tour mi otevřela spoustu dveří a v podstatě jsem znala všechny, ale konkrétně na Tour si člověk nepovykládá.“

Připravuješ se nějak, použiješ třeba Google mapy a řekneš si, kam se postavíš, nebo spoléháš na náhodu a na štěstí?

„Ne, nikdy jsem to nedělala a dělat nebudu. Hraju si s realitou, baví mě to a myslím si, že jsem se naučila z toho místa dostat maximum. Když už někde jsem, tak si tam vyberu něco, co se mi líbí.“

Fotila jsi i Jizerskou 50, zima versus léto, co je pro fotografa lepší?

„Kromě toho, že mi u toho byla větší zima, tak to takový rozdíl nebyl. Myslím, že to souvisí s tím, že jsem fotila mimo Tour de France i deset let Kolo pro život, tak jestli to k něčemu připodobnit, tak k tomu. Máte jednoho závodníka v poli a musíte se s tím nějak poprat a ještě to není Roman Kreuziger, je to někdo, o kom ani nevíte, jak se jmenuje. A ta Jizerská 50, to byl nádherný projekt, který se dotáhnul do konce v Leica Gallery a knihou. Já jsem dostala absolutní podmínky na práci, řekl chceme deset fotek, tady je skútr, tady máš, co chceš. Ale optika je trošku jiná, rychlost je jiná, kulisy jsou jiné, ale zase pro mě tolik ne, já fotím trošku úchylně a málokdy mám ve středu cyklisty nebo ten objekt touhy. Nebylo to až tak jiné, skoro to byl svět, který znám. Ale pak jsou samozřejmě drobné nuance, kdy tě překvapí, že jedou rychleji, než si myslíš, nebo že si myslíš, jak projedou zatáčku, a oni jedou trochu jinak.“

Alena Zárybnická a Markéta Navrátilová při natáčení Záletů|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Je velký rozdíl pro fotografa, jestli má před sebou světoznámého cyklistu, nebo někoho, kdo sportuje pro radost?

„Myslím, že ten větší rozdíl bude pro toho, kdo se na tu fotku dívá. Samozřejmě, když máte na fotce Zdeňka Štybara, nebo Leo Königa, tak nechci říct, že už to je polovina úspěchu, ale už tak má ta fotka nějakou vypovídací hodnotu obsahovou. Ale když člověk fotí lidi, kdy je jedno, kdo to je, ten fenomén není to jméno, ale celá ta situace, tak je to trošičku jiné a je potřeba k tomu jinak přistupovat, je to neosobně osobní a té fotce musí člověk dát hodnotu jiným způsobem než tím, kdo na ní je.“