Cestovatel a fotograf Kroužel: Někdy je lepší situaci nefotit a raději si ji prožít

Absolvent střední průmyslovky a České zemědělské univerzity v Praze, dnes především fotograf a publicista. A kromě jiného i člen české astronomické společnosti.

Představila jsem vás jako fotografa a publicistu. Z toho všeho čím se zabýváte, je to to nejvýstižnější?

„Je to velmi výstižné, zabývám se ještě dalšími věcmi, teď kvůli pandemii koronaviru jsem se znovu začal zabývat věcmi, které mě příliš nenaplňovaly, což souvisí s výpočetní technikou a prací na počítači, nicméně už právě před lety jsem se od této práce snažil oprostit, abych byl mezi lidmi a v přírodě, což mi právě práce fotografa umožňuje.“

Kdy jste si uvědomil, že cestování je nedílnou součástí vašeho života?

„Bylo to asi první mojí dlouhou cestou, ta byla myslím do Norska, kdy jsem pracovně projel téměř celé Norsko, a zaujalo mě, jak může být na jedné planetě takových krásných odlišných míst. Po Norsku následovaly soukromé cesty a zjistil jsem, že kamkoliv se člověk pohne, objevuje naprosto neuvěřitelné věci, které nemůže získat nijak jinak, než cestováním.“

Jste cestovatel a fotograf a to myslím je propojené. Cestovat a nefotit, to by myslím v dnešní době nebylo možné.

„Určitě by to možné nebylo, protože logicky si chce každý cestovatel to okolí a místo uchovat pro sebe. Paměť je hezká věc, dá se uložit víc věcí než jen obrazový vjem, pocity, nějaké další vjemy, které člověk na tom místě cítí, ale to může časem vyprchat a ta fotografie většinou zůstane. Ano, jde to ruku v ruce a určitě to se vším souvisí v mém životě i v té profesi.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s Michalem Krouželem|foto:Roman Dvořák

Stalo se vám někdy, že jste byl okolnostmi tak vyveden z míry, že jste ani nevytáhl foťák, přestože jste viděl něco, co by si fotku zasloužilo?

„Myslím, že pokud se někdo zabývá fotografií delší dobu a myslí to vážně, tak postupem času fotí méně a méně. Protože zjistí, že to co vidí kolem nelze zachytit a nemá to cenu zachytit, má větší cenu si to prožít a nezdržovat se ničím, co není možné.“

Hory učí člověka pokoře a skromnosti, říkáte. Neuvažoval jste někdy, že byste se kromě aktivit, které děláte, věnoval i víc lezení?

„Lezení mě odjakživa lákalo, je to velmi nebezpečná činnost když už mluvím o nějakém extrémním lezení v horách. Mně vždycky nadchne mnoho, mnoho činností, ale vidím v nějakých oblastech, že lidé, kteří se tomu věnují, jsou na tom mnohém lépe než bych na tom byl kdy já. Takže jim to přenechávám s radostí a spíš než lezení mě baví to nižší patro, to znamená lehké treky.“

Vrátil jste se někdy s tím, že vaše cesta neměla smysl?

„Nikdy. I když jdu vysypat koš, ta cesta má vždycky smysl. Nevzpomínám si na žádnou cestu, která by smysl nedávala, já vidím smysl i ve věcech, které nejsou pozitivní, bez těch by se člověk nemohl posouvat dál a přemýšlet o životě trošičku jinak a vždycky to, co vás někde bouchne, vás na druhé straně posílí. Vždycky ta cesta smysl má.“