Mám rád kouzlo stínů, říká fotograf Martin Veselý

Martin Veselý se narodil v Hradci Králové, s amatérským fotografováním začal v roce 1999. Byl fotografem na volné noze, posledních deset let je profesionálním fotografem a kromě denní zpravodajské práce ho baví i dlouhodobější projekty.

Je opravdu dobré světlo to zásadní pro fotografa?

„Je. Ranní a večerní, podvečerní. Například kouzlo stínů, které mám strašně rád a určitě doporučuju všem začínajícím fotografům, aby se na tohle zaměřili. Na stíny.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s fotografem Martinem Veselým|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Pamatuješ si na svou první fotografii?

„Já měl strašnou kliku, životní štěstí, že mám takové zaměstnání a že práce je mým koníčkem. Fakt jsem měl kliku i na jednu z prvních fotografií. Mám strašně rád snowboarding, takže jsem si kupoval nejlepší světové snowboardové časopisy a říkal jsem si, že bych takhle chtěl fotit. Ale vůbec jsem nefotil. No a pak jsem si našetřil peníze a řekl, že začnu. A těsně před 1. májem jsem v rádiu slyšel, že budou nějaké demonstrace. Tak jsem si říkal, že bych to tam mohl vyzkoušet. A já se vydal do Prahy, kde se trochu víc protestovalo, převracela se tam policejní auta, lítaly vzduchem dlažební kostky. Do toho jsem skočil rovnýma nohama a za tuhle zkušenost děkuju.“

Ne nadarmo se říká, že způsob jak zastavit čas, je pořídit fotografii. Máš nějakou fotografii, u které si přesně tohle řekneš?

„Těch je spousta, třeba to byly fotografie, které jsem fotil u Letecké záchranné služby. Pak ty fotografie, na které se vzpomíná v dobrém, tak to jsou veselé fotky, které potěší oko ostatních lidí a většinou se ty fotografie týkají přírody a zvířat, hlavně v zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem.“

 Je něco, co fotit nemůžeš, co je pro tebe za hranicí?

„Třeba fotit mrtvé lidi, to ne. A potom mám takovou zásadu, že když někdo nechce, abych ho fotografoval, tak já nejsem žádný paparazzi, takže ho fotit nebudu. Ale zase k naší práci patří drzost a bez ní to také nejde.“

Jsou fotografie, které oblétly svět a daly svědectví, ovlivnily vnímání té dané situace. Kdy nějaká fotografie ovlivnila, co si o dané situaci myslíme?

„Já si myslím, že fotografie má stále sílu něco změnit a pomáhat. O to se snažím a mám z toho radost, když můžu fotkou někomu pomoct. Třeba Petr Frýba, tam se jednalo o chlapce, který se narodil bez jedné nohy a je velice úspěšným plavcem. A já jsem měl možnost mu pomoct a to vás zahřeje u srdce.“

Ty spolupracuješ s Leteckou záchrannou službou tuším od roku 2014. Létáš s nimi i k ostrým zásahům?

„Ano, začalo to pouze fotografiemi z cvičení. Dostal jsem se i do role figuranta, zkusil jsem si létat jako zachráněný v podvěsu helikoptéry a natolik se mi to zalíbilo a sedli jsme si s těmi záchranáři, že jsem projevil zájem dokumentovat tu jejich náročnou a velice záslužnou práci. A oni mi to umožnili.“

Co nejdůležitějšího si z této spolupráce odnášíš?

„Zodpovědnost. Já si nedovolím vézt v autě lidi, kteří budou sedět za mnou a nebudou připoutaní. To jsem i na vlastní oči viděl, že ti lidé při dopravních nehodách ke kterým se létá asi nejčastěji, nejsou připoutáni.“