Etnolog Libor Dušek: Horská etnika jsou krásná a rozmanitá. Bohužel hrozí, že se to radikálně změní

10. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Horal z Pamíru

Libor Dušek přednáší, učí, leze po skalách, účastní se náročných zahraničních expedicí a na lyžích dokázal sjet i z šestitisícového vrcholu v Tádžikistánu. Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice obor sociální antropologie, spolupracuje s Krkonošským národním parkem i s časopisem Krkonoše. A mimo jiné napsal scénář k dokumentu o českém horolezci Miroslavu Šmídovi. 

Naposledy jsme se viděli v květnu roku 2019 a to právě vznikal film o horolezci Miroslavu Šmídovi?
To byly přípravy na film Boys 1970 o Peru, o tragédii pod Huascaránem. Míra Šmíd byl rok předtím. On založil horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují v roce 1983, to byl první ročník. Letos se konal už 38. ročník a zase tam bylo krásně.

Horské tádžické vesnice v Pamíru jsou jako z 50. let minulého století. Kdežto Afghánistán, to je doopravdy cesta do pravěku.
Libor Dušek, dobrodruh, horolezec a sociální antropolog

Připomněl bych tvé expedice, protože jezdíš do Afghánistánu nejen lézt po horách, ale také studovat.
Ano. To je platforma pro mé etnologické a antropologické výstupy. Prakticky už od roku 2005 se pohybuji pravidelně víceméně ob rok ve střední Asii. Začalo to Kyrgyzstánem, následoval Tádžikistán, Afghánistán a Pákistán, protože lidé tam jsou úžasní a jejich kultura je natolik svébytná a zajímavá, že je stále co objevovat z hlediska antropologie.

Čtěte také

Tedy moje diplomová práce i následně disertace potom na Univerzitě Karlově směřovala k těmto lidem. Komparativní studia neboli srovnání těchto horských etnik, která se historicko-politickými událostmi se dostala do trošičku jiný pozice. Ale v zásadě jsou pořád stejní, rozmanití a krásní.

Kdy jsi byl naposledy v Afghánistánu?
V Afghánistánu jsme byli naposledy v roce 2016. Horu Nošak tenkrát Zdeněk Hák sjel na lyžích jako jediný z naší party. My jsme se dostali někam okolo 7 000 metrů nad mořem, pak už jsme nemohli. Ale Zdenda je prostě master, každý rok má krásné expedice. Letos jsem se chtěl vypravit do Afghánistánu, ale bohužel nás z bezpečnostních důvodů nepustili. A možná, že dobře, protože v červenci, když jsme se vrátili z tádžických hor, z jiné části Pamíru, tak jsme potkávali evakuované lékaře a učitele, které odtamtud vyhnal Tálibán. Takže bychom se pravděpodobně potkali s Tálibánem a zřejmě by to asi dopadlo dobře. Bylo by to asi trošku na ostří nože.

Základní tábor pod štítem Revoluce, Libor Dušek a Jan Sokolík

Nikdy jsi neměl v Afghánistánu strach? Protože ty jsi o něm vždy vyprávěl hezké věci. Jezdili jste do hor, do přírody, poznávat místní lidi.
Mám převážně zkušenost se severovýchodem Afghánistánu, s provincií Badachšán, s Váchánským koridorem. Nás vlastně nikdy dál do vnitrozemí níž nepustili, protože dlužno poznamenat, Afghánistán je prostě 40 let, od prosince roku 1979, co tam vpadla sovětská armáda, permanentně ve válce. Teď Tálibán trošku zjemnil svoji image, ale to neznamená, že by se z něj stalo nějaké mírumilovné hnutí. Snaží se trošku získat vlastní legitimitu, proto se chovají o něco slušněji, co se týče například žen. Ale o lidských právech tam pořád nelze hovořit. Ovšem právě na tom severovýchodě je to specifické, tam Tálibán nikdy neměl vliv. Bohužel, teď se dostal i tam.

Všem říkám, když někam cestujete, naučte se aspoň základ řeči, kterou se tam mluví. Protože hned vás ti lidé jinak přijímají.
Libor Dušek, dobrodruh, horolezec a sociální antropolog

Do Afghánistánu vás tedy nepustili, ale určitě jste měli takzvaný plán B.
Plán B jsme měli, protože na východě je vždy zapotřebí ho mít. Od jara jsme věděli, že se vojska budou stahovat, takže plán B byl v údolí Bartangu v Tádžikistánu. Kousek pod ním je štít Revoluce, který se teď jmenuje štít Nezávislosti, bez pár desítek metrů sedmitisícovka, ale technicky velmi náročná. Můj pravidelný kolega Zdenda Žába Jirouš letos nejel a tak místo něj cestoval Honza Sokolík z jižních Čech, který není úplně horolezec. Řekl mi, že jsem psychopat a že tohle se mnou nepoleze. Nechtěl dokonce ani rozlezovou horu Šipka, která má něco kolem 6 300 metrů, ani do toho se mu nechtělo.

Čtěte také

Tak jsem si to s lyžemi vyšlápl sám. Ale na takovém předvrcholu ve výšce zhruba 5 600 metrů jsem narazil na poměrně strmý traverz 60 stupňů, který by notabene ani nešel sjet na lyžích. Kilometrový traverz na sólo výstup je už přeci jen riskantní, stačí jediná chyba a konec je jasný. Tak jsem si to rozmyslel a sjel jsem symbolicky nějakých 800 výškových metrů pod úhlem 45 stupňů. Tedy nedá se letos hovořit o žádném velkém výkonu, ale byl to zase moc pěkný výlet.

A ti místní lidé mě zajímají.
Objevili jsme tam v uvozovkách krásnou vesnici, Rošorv se jmenuje, ve výšce 3 000 metrů nad mořem. Teprve minulý rok tam dorazila elektřina z vodní elektrárny. Mají krásnou historii, jsou tam výborní pamětníci a jeden mladý kluk, co umí perfektně anglicky. Takže je to výborná platforma pro výzkum. Výhledově bych tam rád zajel se dvěma, třemi nejnadšenějšími studenty a udělal střednědobý výzkum. Zůstat tam dva měsíce, protože tam je to opravdu perfektní.

Libor Dušek - červenec, vesnice Rošorv v Pamíru, 3 000 m.n.m.

Jak se na vás dívají, když přijdete do jejich uzavřeného světa? Jak vás přijmou?
V Tádžikistánu jsou určitým způsobem už zvyklí na turisty, v Afghánistánu je to uzavřené. Vždy s lehkou nadsázkou říkám, že horské tádžické, pamírské vesnice jsou 50. až 70. léta 20. století, kdežto Afghánistán, to je trošku jako cesta do pravěku. Jak dál postupujete tím Váchánským koridorem, tak to začíná nějakým 19. stoletím a končí opravdu středověkem. Samozřejmě s nadsázkou, protože to je jedna z nejodřízlejších částí.

Čtěte také

Ale Tádžici byli přeci jen součástí Sovětského svazu, tak tam se turismus dostal. Země RVHP, satelity Sovětského svazu, tam přijímají velmi dobře a já nemám problém s ruštinou, takže odpadala i jazyková bariéra. Všem říkám, prosím vás, když někam cestujete, naučte se aspoň základ řeči, kterou se tam mluví, protože to je potom úplně o něčem jiném, hned vás jinak ti lidé přijímají. Jsou velice příjemní, ještě tam je taková sounáležitost, jakési bratrství v uvozovkách.

Co chystáš a plánuješ? Chceš jet znovu do Afghánistánu?
Pořád doufám, že v červnu ten Afghánistán klapne. Bojím se, protože s Tálibánem vyjednává Čína a Váchánský koridor je vlastně jediná cesta po souši do Číny, že Číňané tam začnou těžit nerostné bohatství a tím koridorem to budou dopravovat k sobě domů, což by pro těch pár desítek tisíc lidí znamenalo, že je pravděpodobně někam přesunou a jejich unikátní kultura tam skončí. To mě trošku děsí a hrozně rád bych to tam ještě viděl. Nechci malovat čerta na zeď, že k tomu dojde, ale bohužel hrozí, že se to tam radikálně změní. Rád by to tam ještě nějakým smysluplným způsobem zachytil.

Libor Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Celý rozhovor s Liborem Duškem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související