Do rolí princů už jsem skoro přezrál, směje se herec Marek Adamczyk

Marek Adamczyk se narodil v Praze. Herectví má v genech, prarodiče z tatínkovy strany se seznámili za totálního nasazení v Německu, dědeček byl Polák a babička Češka. Dědeček z maminčiny strany byl dramaturg, působil v Národním divadle nebo v Divadle Za branou. Tatínek byl na DAMU a v Divadelním ústavu se seznámil s Markovou maminkou.

Jaká byla vaše vánoční oblíbená pohádka, když jste byl malý kluk?

„Já vždycky nejvíc vzpomínám na Vánoce, když jsem koukal na Pekařova císaře a Císařova pekaře. To mě bavilo, ale zároveň mě to strašně děsilo, protože postava Golema byla pro mě hrozivá. Nevím, jestli je to úplně pohádka, ale mám to hodně spojené s Vánoci.“

Letošní Vánoční pohádka Jak si nevzít princeznu, ve které hrajete prince Leopolda, to nebyla vaše první role prince, jako devítiletý jste hrál v Šípkové Růžence.“

„Vaše informace jsou ohromující. To byla moje první a na dlouhou dobu poslední role prince, kterou jsem ztvárňoval. Pamatuju si, že tenkrát byla Šípková Růženka o něco málo starší než já, jmenovala se Eva, byla nádherná a já jsem se strašně styděl jí dát pusu.“

Při prvním představení jsem se styděl dát Šípkové Růžence pusu.

Letošní pohádka nebyla vaší první vánoční pohádkou, protože v roce 2018 jste si zahrál roli čerta v pohádce Nejlepší přítel. Říkal jste tehdy, že princové se vám hrají blbě. Jak to bylo s Leopoldem, dozrál jste k rolím princů ve svých 33 letech?

„Já myslím, že jsem skoro přezrál. Myslím, že to je skoro na poslední chvíli, princ Leopold. Pro mě ta pohádka byla od prvního čtení hrozně sympatická, protože je zároveň úplně klasicky pohádková, ale na druhou stranu takové věci, které tam jsou nezvyklé, tak mě na ní hodně bavily. Je vždycky těžké pohádku něčím ozvláštnit a zároveň aby to nebyla blbost a aby to úplně nevykolejilo. To myslím že Karel Janák docela umí.“

Princ Leopold je hloubavý a rozvážný, princezna Josefína je živel. Když jsem o tom přemýšlela, nenajde se tam nějaká paralela mezi vámi a vaší partnerkou, Evou Samkovou?

„Je to možný. Já myslím, že asi jo. Eva je hodně akční, má tah na bránu a já jsem asi z naší dvojice ten studenější typ. I když si taky myslím, že když je potřeba, tak dokážu konat.“

Řekněte mi, s jakými pocity Evu sledujete? Nemluvím o tom zranění, ale popište mi vaše pocity, když se díváte na její jízdu?

„Já se docela často bojím, ale zatím jsem až doteď měl štěstí, že se Evce ta zranění vyhýbala, přestože měla sezónu, kde hodně padala, tak se jí nikdy nic nestalo. Což mě trošku uklidnilo a získal jsem dojem, že je to poměrně bezpečný sport. To si dělám legraci, ale Evka jezdila jistě a to jsem si říkal, že to zvládne. Teď, když se zranila, tak jsem to poprvé prožíval. Naštěstí jsem to neviděl, protože to bylo v závodě, který v televizi nebyl. O to to bylo zvláštnější, že byla druhá. Prožívám ten strach, ale i nadšení, když se jí ten závod povede.“

Nejste jen princ Leopold, ale taky Emerich Rath, postava nesmírně důležitá ve slavném příběhu Hanče a Vrbaty. Máte podobnou obavu jako režisér snímku Tomáš Hodan, se kterým jsem v Záletech mluvila, že se od filmu hodně očekává.

„Myslím, že ta obava je na místě a když člověk od něčeho čeká zázraky, tak je to těžké splnit. Ale zároveň si myslím, že Tomáš a celá skupina lidí, která na filmu pracuje, odvádí skvělou práci a ten scénář je výborný. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme mohli ty věci natočit tak, jak jsme si představovali. Takže pokud lidi nebudou úplně chtít se nechat zklamat, tak si myslím, že spíš budou nadšení.“

Marek Adamczyk s Alenou Zárybnickou

Při přípravě jste měl skvělého trenéra Aleše Suka, legendu mezi krkonošskými trenéry, mimochodem trénoval i Evu Samkovou. Kolik hodin tréninku jste s ním strávil?

„My jsme s panem Sukem měli jeden trénink, kde jsme jezdili na historických lyžích a on nám dával rady. Měli jsme něco naježděného i předtím, takže on spíš tak korigoval. A pak bylo hezké, že jsme měli ještě takovou přednášku, kde nás trochu uváděl do toho, jak to tenkrát chodilo, dokonce nám každému dal složku se jménem naší postavy a tam nám popisoval, jaký by byl ten jeho styl na lyžích, že někdo byl spíš rychlejší, mrštnější, Emerich Rath byl takový velký silný chlap, ten měl spíš takový silový styl. Věděl o tom leccos a dokázal nám to skvěle přiblížit.“

Poprvé jste si ve filmu zahrál v roce 2011, a to rovnou v historickém velkofilmu Lidice, autorem námětu je Zdeněk Mahler, režisérem Petr Nikolaev. Jaké pro vás to natáčení bylo?

„Lidice pro mě kromě toho, že to je téma hrozně obsáhlé, příběhů je tam hrozně moc, tak pro mě to byla první filmová příležitost a v tom to bylo hrozně zajímavé. Měla to režírovat Alice Nellis, ale onemocněla, převzal to Petr, tak neměl tolik času na přípravu. Vypadalo to, že budeme mít zkoušky, postupně se do toho dostávat a najednou jsem zjistil, že mám první natáčecí den, stojím na place a Petr mi říká, ať si lehnu do bláta a že mě někdo praští pistolí a pak přijde Karel Roden a budeme mít dialog. A já vůbec nevěděl, která bije. Pro mě to byl velmi silný zážitek.“

Spustit audio

Související