Aleš Suk: Trénoval Krčmáře, Erbanovou i Samkovou. Talent pozná i podle kotníků

Aleš Suk má ve sbírce přes 1200 párů lyží
Aleš Suk má ve sbírce přes 1200 párů lyží

Dnes naladíme na sportovní notu. Hostem bude trenér, který stál u zrodu takových osobností, jako je Michal Krčmář, Karolína Erbanová nebo Eva Samková. Pozvání přijal pedagog a trenér Aleš Suk. Narodil se v Hradci Králové, po gymnáziu vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu a je diplomovaným trenérem běhu na lyžích.

Co je pro vás tím pravým oceněním? To, že jste pořád v kontaktu se svými bývalými svěřenci, kterým se v jejich sportech daří?

„Já myslím, že to není to nejvíc. Nedávno jsem si dělal statistiku, kolik dětí mi prošlo rukama jak základním výcvikem, tak tréninkem a došel jsem k číslu, které se téměř blížilo dvěma stovkám. Z těch dvou set dětí jich v současné době dělá devět lyžařské trenéry. To je vysvědčení, že se jim asi ta moje práce dostala pod kůži a že v ní pokračují.“

Jste třetí generací učitelů ve vaší rodině. V tomto smyslu se mi genetická dispozice u vás zdá jasně daná.

„Máte pravdu a nekončí to, protože můj synáček je profesorem na univerzitě v Hradci Králové.“

Jaké sporty jste dělal? Vím o atletice, stolním tenise, volejbalu, běžeckém lyžování. Zbyl čas ještě na něco dalšího?

„Jistě, ještě jsem hrál basket, ale díky postavě to nebyla žádná sláva. Ale dělal jsem i gymnastiku a dokonce jsem byl krajským přeborníkem. Ta všestrannost myslím, že je to hlavní, co dětem chybí. My je tlačíme do speciální přípravy a chceme u nich vybudovat vlastnosti jako je speciální síla ve věku, kdy to ještě nejde.“

Někde jsem četla, že jste mladé talentované sportovce poznal i podle kotníků.

„To je taková signifikantní známka, že to dítě má velice dobře vypracované svalstvo bércové a svalstvo ovládající kotník a nebude běhat přes patu. Protože když se procházím a vidím, jak běhají dámy, které chtějí shodit a koupí si boty za 4 tisíce korun v domnění, že je to zachrání, tak nezachrání. Jdou přes patu, to je náraz, tam není žádný tlumič a po několika letech můžou dojít k tomu, že si zničí kolena.“

Teď jsem si v duchu slíbila, že až budeme odcházet ze studia, že vám před domem ukážu, jak já bych běžela, a vy mi potvrdíte, že nejsem talentovaným sportovcem a rozhodně ne dobrým běžcem.

Alena Zárybnická ukazuje svůj běžecký styl Aleši Sukovi

Věřil jste před olympiádou v takový úspěch, že by to letos mohlo cinknout celkem třikrát?

„U Evy Samkové jsem o tom byla na 105 procent přesvědčený, protože Eva to dokazovala v průběhu sezón a na který sport sáhla, ten jí šel. Ona byla víceméně od mala vychovávána v tom, že zahálka se u Samků nepěstuje. Rodina ji brala na veškeré aktivity, ať to bylo horolezectví, kanoistika, atletika, míčové hry, prostě Evička nesměla odpočívat. Co se týče Káji (Erbanové, pozn. red.) tak tam jsem se už před 4 lety téměř sázel při vyhlašování nejlepších sportovců, že tam medaile bude, takže tam jsem věřil taky. Ale u Michala v žádném případě. Tam byli jiní matadoři, Ondra Moravec a Michal Šlesingr, to měli být sběratelé medailí a nakonec se před ně dostal jejich nejmladší kolega a to mě dohnalo k slzám.“

Jste také spoluzakladatelem spolku historických lyžníků ve Vrchlabí, pořádal jste několik výstav a z toho, co jsem četla, jsem si jistá, že lyžařská historie je vaším koníčkem.

„Máte pravdu, jen opravím, že jsme vedeni jako Spolek lyžařů historických v Podkrkonoší. Sdružujeme pod hlavičkou Ministerstva vnitra zhruba čtyřicítku členů, našimi častými členy jsou Michal Krčmář, Eva Samková, Karolína Erbanová a několik dalších prominentních lyžařů a pravidelně každý rok pácháme Štěpánskou jízdu k otevření sezóny a o Velikonocích zavíráme sezónu.

Rychlobruslení se mi nejdřív vůbec nelíbilo, vzpomíná Karolína Erbanová

Karolína Erbanová ve finále světového poháru na 500m trati

Výjimečně talentovaná sportovkyně Karolína Erbanová se narodila ve Vrchlabí, je jí 24 let a velkou část své závodní kariéry má ještě před sebou. Jejím největším úspěchem v kariéře je titul sprintérské mistryně Evropy. Zatím poslední velkým úspěchem sezóny je stříbro na 500 metrů a bronz na kilometr ve finálovém závodě Světového poháru ve Stavangeru.

K založení spolku mě přivedla sběratelská vášeň, už 25 let sbírám lyže. Před dvaceti lety jsem projížděl Hradcem Králové autem a z kontejneru čouhaly lyže. Zastavil jsem, vybrakoval jsem kontejner a pod tím byly staré šaty. Naložil jsem to do auta a pohoršená manželka se styděla. Tak jsem dal dohromady velkou kolekci lyží, mám asi 300 párů, vosků mám největší sbírku v Evropě, je jich asi 1200 od stotřiceti firem z celého světa a sbírám i propozice, výsledky, odznaky, všechno co se týká zimního a bílého sportu.“

Když jste mluvil o lyžích, je pravda, že ve své sbírce máte i Hančovy lyže?

„Mám. Jsou perlou a ozdobou všech výstav. Ty jsem zcela náhodou zakoupil v jednom starožitnictví za tehdy hříšný peníz. Ale dostal jsem darem i hůl, se kterou lyžoval.“

Na závěr každých Záletů patří tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byla Veronika Vítková a tady je její otázka pro vás. „Mě by zajímalo, čím jako trenér motivoval nebo jestli měl nějakou fintu na to, aby sportovci byli tak úspěšní, jak byli a jsou.“

„Já myslím, že to nebyla finta, ale že to bylo ve vlastnostech toho vedoucího, protože pokud chcete být dobrým trenérem, tak jak říkal trenér Jarmily Kratochvílové Mirek Kváč, trenér musí hořet. To není řemeslo, kdy přijdete na trénink, změříte časy, pochválíte a odejdete. Trenér by měl být silný, co se týče improvizace. Přijde špatné počasí, přijde nezdar, on se nemůže držet nalajnovaného tréninkového procesu a musí improvizovat. Trenér musí být nadán fantazií, musí být schopen se často sebevzdělávat, přejímat novinky, dívat se přes plot vlastní zahrádky.“

Spustit audio

Související