Ořech je pevný, ale má 300 gramů navíc. Veronika Vítková vyměnila flintu

Veronika Vítková
Veronika Vítková

V Záletech už bylo několik olympijských medailistů. Namátkou Dominik Hašek, Roman Šebrle, Šárka Strachová, Eva Samková nebo Ester Ledecká. Dnes budeme v téhle plejádě skvělých sportovců z východních Čech pokračovat.

Veronika Vítková pochází z podkrkonošské Jilemnice. Jako malá závodila na běžkách a v páté třídě zkusila biatlon a už u něj zůstala. Vystudovala sportovní gymnázium v Jilemnici, dnes má sedm individuálních umístění v elitní desítce, troje stupně vítězů ve Světovém poháru a olympijský bronz ve sprintu.

Kdyby se bolest a úsilí při tréninku daly zvážit, kolikrát by to bylo těžší než olympijská medaile?

„Abych pravdu řekla, tak o hodně. Olympijská medaile je těžká, ale ta dřina za ní byla hodně veliká.“

Kolik váží ta medaile?

„Vždycky, když ji někdo vzal do ruky, tak říkal jak je to těžké, tak mi to nedalo a je to půl kila.“

veronika_vitkova_bro_180211-122202_vman_0.jpg

V páté třídě jste si vyzkoušela biatlon. Kdo byl tím motivátorem téhle změny? Jak se k vám ta myšlenka, že by se z běžek dalo přejít na biatlon, dostala?

„Plno lidí si myslí, že to bylo tím, že Zdenda Vítek, taťkův bratranec, tou dobou biatlon dělal. Zdenda je součást naší rodiny, ale je to taková vzdálená rodina. Mým impulsem byla kamarádka na základní škole, která s biatlonem začínala, a její tatínek v Jilemnici trénoval. Tak jsem zkusila s ní jít na trénink.“

V roce 2009 jste dokázala být na mistrovství světa jednou pátá, dvakrát desátá. Slibně nastartovaná kariéra a v červenci 2009 přišel zánět mozkových blan, následovaly návaly extrémní únavy a cestou na soustředění v Rakousku jste musela zůstat v nemocnici v Českých Budějovicích. Byly to nejtěžší chvilky vaší závodní kariéry?

„Asi ano, já jsem si to v tu chvíli asi úplně nepřipouštěla. Všechno se to seběhlo hrozně rychle, při cestě na soustředění jsem najednou skončila v nemocnici, museli mě tam trenér a ostatní sportovci nechat, diagnostikovali mi virový zánět mozkových blan, nikdo neví, z čeho to bylo, ale naštěstí se to zachytilo včas a ta pauza nebyla tak dlouhá. Tam byla vidina olympiády ve Vancouveru a začalo se už v říjnu trénovat a v prosinci jsem naskočila do Světového poháru. Tam se to asi i lehce ukazovalo v další přípravě a dalších letech, že moje tělo neregenerovalo úplně ideálně, jak jsme byli s trenérem zvyklí a trvalo to delší dobu, než jsem se s tím úplně srovnala.“

Veronika Vítková neskrývala po vítězství ve stíhacím závodě nadšení

Biatlonista se rozhoduje se v setině sekundy a musí být naprosto soustředěny až do konce. Máte na sebe nějakou fintu, která vám pomáhá se v takových vypjatých chvílích soustředit?

„Nemůžu říct, že mám fintu, ale asi dokážu po startu vypnout, mít klapky a jet si svůj závod a nekoukat okolo. Těch vnějších faktorů podél trati a na střelnici je strašně moc. Člověk nesmí přemýšlet, že je zrovna závod a že by se měl snažit víc. Přemíra snahy může potom škodit.“

Když se vás novináři ptali, co stojí za vaším biatlonovým obrozením, odpovídala jste, že je to pohoda doma. Váš přítel, Marek Lejsek vám pomáhal s tréninkem, je to tak?

„Ano, je to o tom, že když máme individuální tréninky, tak mám výhodu, že můžu spojit příjemné s užitečným a jdu na trénink s přítelem a on mi dokáže poradit. Je to výhoda, že může jet na lyžích se mnou, jede za mnou a říká co dělat líp, aby byl člověk rychlejší.“

Stíhá vás, nebo si nadbíhá a zkracuje si kolečka?

„Když jedeme ve volné intenzitě, tak stíhá, ale sám pak říkal, že když bylo něco rychlejšího, tak si musel zkracovat.“

Budete mít v další sezóně stejnou flintu, kterou jste si vystřílela olympijský bronz?

„Nebude to stejná flinta, na jaře jsme udělali nějakou změnu, těch změn bylo víc, tak jsem si říkala, proč nezměnit všechno, ale flintu jsem měnila i na základě toho, že při štafetách v Pchjongčchangu do mě americká závodnice Susan Dunklee najela a já jsem spadla v cíli a flintu jsem měla na pět kusů. Sice jsme to slepili, ale říkala jsem si, že si radši nechám udělat novou. Do další sezóny nastupuji s novou pažbou.“

První pažbu mi dělali v Německu z ořechu, to je tvrdé dřevo. Ale flinta vážila 3,8 kg a tři sta gramů vozit navíc je zbytečné. Pak jsem si nechala udělat pažbu z lípy, ale ta byla hodně měkká. Ta poslední je z olše.

Lyží máte několik párů, ale zbraň jenom jednu?

„Zbraň máme jednu, ale ta minulá pažba mi vyhovovala, tak je to skoro kopie té, co mám teď. Takže budu s sebou vozit náhradní, kdyby náhodou se něco stalo, tak aby se dalo rychle zareagovat.“

Pažba zůstává dřevěná?

„Zůstává, záleží na tom, jaké dřevo si kdo zvolí. Z toho nám to náš pažbař udělá. Já jsem si svoji první pažbu nechávala dělat na zakázku v Německu z ořechu, to je tvrdé dřevo. Ale bylo to na úkor váhy, že jsem měla flintu někde kolem 3,8 kg a tři sta gramů vozit navíc je zbytečné. Tak jsem si pak nechala udělat pažbu z lípy, ale to taky nebylo ideální a ta byla hodně měkká. Ta poslední je z olše.

Veronika Vítková spolu s Alenou Zárybnickou v rozhlasovém studiu

Jak dokážete tělo zklidnit a přinutit ho, že se v té pikosekundě netřepe, netepe a přesně míří?

„Někdy je to hodně náročné, ale je to dané tréninkem a počty vystřílených nábojů jsou strašně vysoké a víceméně je to o tom tréninku, že si před střelnicí lehce zpomalíme, tím že to děláme opakovaně, tak se to tělo dokáže rychleji uklidnit.“

Připadáte mi spíš jako introvert. Bylo těžké se vypořádat s tlakem médií a tím, co se kolem vás dělo?

„Tohle je pro mě hodně náročné, je to pomalu těžší než celý závod. Mám radši svůj klid, po sezóně se ztratím mimo dohled lidí, s přítelem jedeme na skialpy do hor, kde nikdo moc není a to je pro mě největší relaxace. Ten shon po olympiádě byl veliký, ale na druhou stranu je vidět, jak lidi berou naše úspěchy a že si toho váží a jsou rádi.“

Minule tu se mnou byl herec Jan Přeučil a tady je jeho otázka: „Velice vás obdivuji a sportovní profesi, kterou děláte, děláte výborně. Když vás zahlédnu v televizi, tak svůj klobouk před vámi hluboce smekám. K té dřině byste se měla ale věnovat i jiným věcem. Zajímalo by mě, kterou hudbu máte nejraději.“

„To je složité, já poslouchám cokoliv podle nálady, která zrovna je. Když se jdu proběhnout, tak něco rychlejšího, ale mám ráda i pomalejší písničky a většinou české. Mám ráda české skupiny, Kryštof, Chinaski, Divokej Bill, taková ta klasika.“