Dělostřelecká tvrz s něžným dívčím jménem Hanička letos oslaví 80. narozeniny
Přesuneme se do Orlických hor kousek za Rokytnici a přiblížíme vám objekt, který patřil do systému československého opevnění budovaného ve 30. letech minulého století na severní hranici proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu. Je to pevnost Hanička.
O historii i současnosti Haničky nám určitě poví vedoucí tamního pevnostního muzea Pavel Minář.
Jsem rád, že mohu trošičku blíže představit objekt, který mám na starosti jako vedoucí muzea. Abychom historii lépe vnímali a podívali se do doby, kdy se naše tehdejší Československá republika připravovala na obranu.
Je asi velmi důležité vnímat historické souvislosti a pamatovat si tyto věci. Viďte?
Říká se, že kdo nepoznal svoji historii, tak je nucen prožít ji znovu. To znamená, že je dobré si některé věci připomínat, ale hlavně v historii je i poučení pro jakoukoliv denní práci.
Jak to tenkrát bylo v těch 30. letech. Proč se ta severní obranná linie na československé hranici začala stavět? Samozřejmě, proti nacistickému Německu.
Zrovna toto je konkrétně věc, která mnohým návštěvníkům uniká. Je nutno ji lépe zdůraznit. Státní hranice dnes česko-polská, tehdy byla československo-německá. Protože uspořádání státních hranic dnešní je víceroméně důsledek výsledku druhé světové války, Postupimské konference a dalších věcí. Na severu nad našimi hranicemi bylo Německo, Prusko a odtud možný vojenský útok hrozil. Československá republika po roce 1934 přijala koncepci opevňování státních hranic. Samozřejmě velmi finančně náročný projekt.
S kolika tak velkými tvrzemi se na státní hranici, která je velmi dlouhá, nějakých 1 500 kilometrů až k Bohumínu, počítalo?
U tvrzí to mělo být 15 objektů, i když u toho patnáctého se trošičku bavíme o jakémsi výcvikovém objektu. Nicméně je zajímavé, jak rychle se ta myšlenka modifikovala. Ředitelství opevňovacích prací, jako řídící článek, bylo schopno reagovat na to, že některé věci se strategicky i ekonomicky mění. To znamená, oni těch 15 tvrzí naplánovali, ale už mezi tím začali vymýšlet i objekty, které neměly být pod zemí, ale přesto měly charakter tvrzového objektu, co se týče odolnosti vůči postřelování. Vznikaly samostatné izolované dělostřelecké objekty, které měly být potom stavěny na jižní hranici, tehdy už po anšlusu Rakouska. Tedy proti ohrožené víceroméně Německem také.
Čtěte takéTvrz Hanička
Začalo se stavět v roce 1936 a stavělo se do roku 1938. Vše ukončila Mnichovská dohoda.
První těžký objekt se betonoval už na podzim roku 1935. Ale skutečně ten hlavní stavební ruch, protože to byl proces složitý, nicméně z pohledu dnešní doby naprosto nepochopitelně rychlý, od výkupu pozemků až po předání stavebních prací, začal v roce 1936. A začalo se u těch tvrzí, konkrétně Hanička se betonovala mezi lety 36-38 a vlastně za 24 měsíců byla kompletně stavebně dokončena.
Když to porovnáme třeba s Dobrošovem nebo s pevností Stachelberg, tak Hanička je tedy stavebně dokončená.
Ano. Tyto tvrze, o kterých mluvíte, tak to jsou tvrze, které byly zadávány později a byly výrazně větší než Hanička. Počtem objektů i rozsahem podzemí. To znamená, že jejich stavební dokončení nenastalo. Nicméně je to nedegraduje do žádné nějaké nižší úrovně.
Kvůli Mnichovské dohodě se musely všechny ty objekty pak opustit. Co se tam odehrávalo během války? Němci tam prý testovali nějaké zbraně. Co se dělo na Haničce?
Tak i na rokytnickém úseku probíhaly zkoušky objektů v mnoha úrovních. Jak pěchotní zkoušky, to znamená opravdu výcviky pěších jednotek, cvičná střelba, přikládání náloživa, trhání střílen, které byly pro tuto situaci Němci vybaveny i zbraněmi, které si vzali z našich skladů. Ale byly i těžší zkoušky, to znamená třeba postřelování Na Rokytnicku v zimě roku 1939-40 prokazatelně působil zkušební oddíl, který se zabýval vývojem podkaliberních střel. Název Röchling vychází z názvu továrny v Německu, kde firma pro německou wehrmacht vyvíjela speciální střely, které byly schopny probíjet velmi silné vrstvy nejen betonu, ale i třeba skály, nebo dalšího materiálu. Je to princip, který se dnes běžně používá u zbraní.
Röchling máte i ve vašem muzeu. Je to tak?
Je to věc ryze náhody, protože nikoho by asi nenapadlo, že zkušební oddíl vystřelil jednu střelu nikoliv do objektu, ale do zemního násypu těsně vedle objektu. Je dnes evidentní, že zřejmě zkoušeli ten násyp na levém křídle dělostřeleckého srubu prostřelit a jestli to na druhé straně vyletí. Aby si zjistili průchod tím zemním násypem. Ta střela téměř vylezla "ze země", ale nevylezla úplně. Tam jsme ji úplně náhodně při rekonstrukci opevnění našli.
Jak to bylo dál s Haničkou? Co se dělo potom po válce?
Tak první část válečné doby Němci využívali opevnění ke zkouškám. V druhé polovině z povahy věci, víme všichni, měli trošku jiné starosti. Válka skončila, opevnění začínalo pomaličku zarůstat do různých porostů. To znamená i ty pozemky se měnily. Československá lidová armáda začala připravovat určité projekty, které velmi často vyzněly naprázdno, protože byl nedostatek peněz v 50. letech. Peníze na ty projekty chyběly, nebo se měnily koncepce. A tak se dostaneme do období let 1968-69, kdy se v naší republice otevírají dvě muzea. A to je Hanička s Dobrošovem. To jsou věci, které jsou takové trošku ikonické. Ohromné množství lidí se tam valilo. U Haničky ta situace skončila na podzim roku 1975. 25. října byl vydán pokyn federálního ministerstva vnitra objekt uzavřít.
Proč? Už tenkrát věděli, že tam budou chtít vybudovat atomový kryt?
Zcela nepochybně. Protože z archivů máme vytaháno, že speciální akce se plánovaly i na objektech tvrzí Adam, Horka i Bouda. To znamená, jen se plynule měnilo to zaměření nebo cíl. Ale vědělo se, že to bude. Ve finále se to z Králicka nakonec přesunulo na Haničku a na 20 let se objekt zcela uzavřel, i jeho okolí, pro turisty. Říkalo se tomu zklidňování, odklonila se turistická červená trasa a další věci.
Pro koho měl ten atomový bunkr být? Pro pohlaváry?
To je také taková věc, kterou musíme denně vyvracet a vysvětlovat návštěvníkům. Že žádní papaláši, v tom pravém slova smyslu, tam nebyli. Byl to objekt pro jednotku, která nesla název Kahan. Byla to speciální složka Federálního ministerstva vnitra, která se zabývala zahraniční nelegální rozvědkou. To znamená spojením a řízením agentů sítí rozvědky v době válečného stavu, nebo nějaké bezpečnostní krize. Pracovistě pro pracovníky rozvědky, nejen federálního ministerstva vnitra, ale i krajských správ Sborů národní bezpečnosti.
Zase na druhou stranu právě výstavba toho krytu možná v tom dobrém slova smyslu poznamenala pevnost, kde jsou dnes k vidění velice moderní sociální zařízení, toalety a tak dále. Jak to vidíte vy?
Já to vidím jako jeden z vedoucích muzeí. Znamená to pestrost jednotlivých muzeí, která jsou v podstatě stejná, pokud bychom to vyprázdnili do železobetonu, tak jsou všechna skoro stejná. Tu pestrost vidím právě v tom, že když půjdeme od Stachelbergu směrem na východ, tak si prohlédnete velmi výrazně rozestavěnou tvrz. Výrazně rozestavěnou, hodně dokončenou pevnost uvidíte na Dobrošově. Na Haničce, dokončenou, přestavěnou. Na Boudě uvidíte tvrz, která je velmi zachovalá, minimální zásahy. Návštěvník si může obrázek sám udělat.
Letos to bude 80 let od dostavění, takže kulaté 80. narozeniny, jestli se to tak dá říct. Budete oslavovat.
Snažíme se samozřejmě v tom našem malém počtu, já plus jeden údržbář, ty expozice oživovat. Letos jsme dělali velkou vitrínu v hlavní expozici, která je věnována veliteli tvrze Jaroslavu Mikuláši Novákovi a problematice firmy Zbrojovka Janeček. V tom podzemí je interaktivita důležitá. Ozvučení, různé kontrolky, různé věci typu falešný jogurt v kanceláři na stole. Obraz prezidenta Gustava Husáka a podobné věci. Je potřeba tu dobu navozovat a s tím pak lidé musí myšlenkově pracovat.
Jak hluboko se člověk u vás dostane do podzemí, jak hluboké to tam je? Stachelberg, to je jako obrácený dvanáctipatrový panelák do země. Jak je to na Haničce?
U nás je to asi nejmělčeji založená tvrz. My se pohybujeme v hloubkách mezi 20 a maximálně 36 metry pod terénem. Tedy tak velké hloubky nedosahujeme. Ale zase z hlediska provádění turistů je to praktické. Když máte vést výpravu a jdete do země a pak máte vystoupat třeba 50 metrů, tak je to docela fyzicky náročné.
Kdy otvíráte? Sezóna bude od května?
Začínáme v souladu s návštěvní dobou, to znamená v úterý 1. května. Bude otevřené i občerstvení, na které už si návštěvníci zvykli. Budeme se snažit, abychom letošní sezonu využili maximálně. Je to sezona rozjezdu nového projektu, přestavby dělostřeleckého srubu, parkoviště Na Panském poli. Tedy dalšího zlepšení služeb návštěvníkům. Na Haničku přichází desítky tisíc lidí, aniž by do ní všichni vstoupili. Prochází, podívají a jedou, projíždějí na kolech, jdou pěšky, v zimě na běžkách. Hanička je velmi výrazné centrum, co se týče turistického ruchu.
Říká vedoucí pevnostního muzea Hanička Pavel Minář. A vy se určitě za tím velkým kusem naší historie přijeďte do Orlických hor podívat. Protože bychom si měli pamatovat, abychom nemuseli některé věci znovu zažívat.
Související
-
Stachelberg, největší dělostřelecká tvrz v Čechách. Jako dvanáctipatrový panelák otočený do země
Dělostřelecká tvrz Stachelberg na Trutnovsku letos poprvé otevře brány o měsíc dříve než je běžné. První letošní návštěvníky přivítá už na Velký pátek 30. března.
-
Pojďte se podívat do nepřístupného podzemí pevnosti Dobrošov....
Není to tak dávno, co jsme si povídali o pevnosti Dobrošov a představili jsme vám tuto součást našeho prvorepublikového obranného opevnění podél česko-polské hranic...
-
Zoologové počítali v podzemí pohraniční tvrze Hanička v...
Podzemí pohraniční tvrze Hanička v Orlických horách včera procházela skupina zoologů z Agentury ochrany přírody. Právě podzemí desítky metrů pod povrchem země nabíz...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
