Dagmar Ruščáková: Uvězněná

Hm. Co teď? Existuje sice spousta trapnějších situací, než zůstat zamčená na záchodě v budově kempu, ale v daný moment to moc velká útěcha nebyla. Všude byl klid, protože v jídelně právě probíhala jedna z přednášek, které tvořily teoretickou nadstavbu výcvikového tábora psovodů záchranářských psů.
Oceňuju tu ironii - záchranář ztracený na záchodě! Znovu zkouším otočit klíčem, ale je mi jasné, že je to k ničemu. Přesně tak, jak jsem si to představovala na tisících veřejných toalet, kterými jsem doteď na všech svých cestách prošla.
Kolikrát mě napadlo, jak je dobře, že jsou mobily, že člověk může decentně přivolat pomoc. Přestože mám v kapse ten svůj, zdráhám se ho použít. Představuju si, jak zajímavě by zněly odpovědi mé kamarádky pro lidi, kteří právě hledají rozptýlení v pauze mezi proudem plynoucích vědomostí. Humor smečky psovodů nebývá snadné unést!
Ve chvíli, kdy se po sté dívám na ten nešťastný klíč, vrazí do místnosti skupinka rozesmátých holčiček. Mám nápad. Děvčata, vycepovaná táborovým životem a rodinnými záchranářskými tendencemi, se ničemu nediví. Házím klíč ven, mezerou mezi dveřmi a stropem, ten zvenku hladce zapadne do zámku a dveře se otvírají. Uf, to je úleva!
Žádná z nich se dokonce ani nechichotá, jsou hrdé, že se jim podařilo mě vysvobodit. Ta nejstarší mě dokonce utěšuje: „Nic si z toho nedělejte, ono to zlobí už dlouho!" Děkuju jim, a zatímco odnáším klíč správci kempu, přemýšlím o tom, jak se vychovává vlastním příkladem.Ty holky byly prostě jedničky!