Dagmar Ruščáková: Rodný dům

17. červen 2012

Tak jsem si usmyslela, že budu mít rodný dům. Zní to divně, že? Zkusím to vysvětlit. Termín rodný dům v sobě obsahuje - i když tomu skutečnost vůbec nemusí odpovídat - jisté hodnoty. Především to jsou kořeny, které pomáhají člověku přestát všelijaké bouře v životě, kdy se jednomu potácí půda pod nohama tak, že vlastně neví, čí je.

Rodný dům by v sobě také měl obsahovat minimálně ozvěny lásky, té rodinné, plné jistoty, láskyplné vroucnosti, pospolitosti a bezpečí. Vždyť láska rodičů, pokud je skutečně bezvýhradná, jak by měla být, je jediná, kterou v životě dostaneme jen tak, protože to jsme my. Taková hodnota umí posvětit i místa, která by zrovna v katalogu realitních kanceláří nezářila.
Rodné domy se však ztrácejí. Přísně vzato už skoro nejsou - rodíme se většinou v porodnicích, sem tam v sanitkách a jen výjimečně doma. I logicky vzato jich ubývá. Hodně lidí bydlí v bytech, často jen pronajatých, které se nedědí. Lidé se stěhují, byty se vyklízejí a kvality rodného domu mizí v zapomnění. Něco o tom vím. Za svůj život jsem už bydlela v sedmi bytech a třech domech, a to v pěti různých zemích.
A tak jsem se rozhodla, že náš Dům bude naším rodným domem, i když se vlastně každý z nás narodil někde jinde. Dům je vlídný, veliká zahrada v krásné krajině nám umožnila konečně zapustit kořeny, vedle živoucích členů rodiny tu máme i památky na ty, kdo nás už opustili. Takže až se bude v létě ženit náš syn, pojede na svatbu z rodného domu. A basta.

Spustit audio