Dagmar Ruščáková: Přiblížení na přistání

Vždycky si říkám, že už to musím jednou vysvětlit, ale obvykle jen zabručím a spím dál. A myslím na zahájení přiblížení na přistání. Jak zrovna tohle souvisí s předčasným usínáním? Vysvětlím.
Představte si, že sedíte v letícím letadle, něco si čtete nebo pospáváte. Najednou to cinkne, na displeji nad vámi se ukáže piktogram naznačující, že je třeba si zapnout bezpečnostní pásy, protože letadlo zahajuje přiblížení na přistání. Pokud letíte poprvé, začnete si honem schovávat věci do příručního zavazadla, pilně si postavíte opěradlo sedadla, upevníte stolek a jste připraveni vystupovat.
Jenže ouha. Kromě toho, že se maličko změnil zvuk motorů, se vlastně nic neděje. Pět minut, deset minut, teprve potom projde kolem letuška a kontroluje, jestli jste udělali to, co už dávno máte hotovo.Letadlo stále pomalu klesá.Letiště je však pořádv nedohlednu a vy si musíte připomenout, že o rychlé klesání rozhodně nestojíte. Prostě od onoho prvního cinknutí po dosednutí na dráhu je to pořádný kus cesty.
A s regulérním spaním je to stejné. Začnu usínat, ale místo spánku najednou musím vstát, zapnout myčku, vypustit psa na zahradu a jít s ním, protože starý pán by bez mého dohledu neopustil zápraží. Potom se jdu umýt, převléct, zkontroluju, jestli jsou naložená kamna a zavřený dům.
Co myslíte, chce se mi ještě růžově spát? Správně, nechce. Plně probuzena lezu do postele a musím znovu zahájit přiblížení na přistání… eh, chci říct, že se musím znovu uspat. Chápete už, proč je tak krásné usnout v křesle?