Dagmar Ruščáková: O dřevu a ohni

8. únor 2015

Je to zábava ji získávat. Někdy se loupe lépe, jindy hůř, ale ta radost, když se mi povede uloupnout pěkný velký kus! Je jemná, i proto se ráda kroutí a divím se, že se jejích něžných barev už dávno nechytli módní návrháři. Ale nejlepší je, že tak snadno a rychle hoří. Nemohu si koupit nic, co by ji nahradilo!

A o čem to vlastně mluvím? Inu o březové kůře. Topíme březovými poleny, která ukládáme do velkého kovového zásobníku na chodbě. Prohlížet polena a „lovit" kousky kůry na zatápění je jedna z mých čistých, byť možná kapku dětinských, radostí.
Někdy se z polena odlomí celá kůra, často ale loupu jen tu jemnou vrchní vrstvu. Nebylo by to ono, kdybych chtěla z kůry něco vyrábět, ale na zátop není nic lepšího. Kůru - jemnou svrchní, celou pevnou i naštípané třísky skladuju v košíku na bylinky. Pro moji hlavu zasněnou tak vzniká další kvalita - kůra a dřevo uložené v tradičním proutěném košíku. Žádné umělotiny!
Přitom patřím k lidem, kteří výhody moderního světa oceňují, mám ráda pohodlí a bezpečnost, kterou většina dnešních výrobků zaručuje. Jenže oheň, z něho pocházející světlo ateplo... víte, v tom jeněco tak prapodstatného, důležitého a v dnešní době i jakýmsi způsobem osvěžujícího, že si tento rituál chráním a pěstuju v jeho původní podobě a jednoduchosti.
Dám do vyčištěných kamen chumáč jemně naloupané březové kůry, obstavím ho hraničkou voňavých březových třísek a zapálím. Potom kamna zavřu, za chvilku přiložím první polena a těším se hravým praskáním, slibujícím našemu Domu teplo a pohodlí.
Jsem ráda, že tyhle prazážitky ještě z moderního světa nevymizely. Ani by neměly, protože člověk by nikdy neměl zapomenout, jak obtížné je přežít, pokud je odkázán jen na to, co sám umí. A jak moc závisíme jeden na druhém. Když nic jiného, tak to pomáhá vidět většinu našich problémů ve střízlivější perspektivě.

Spustit audio