„Člověk má povinnost postavit se totalitě.“ Hanu Truncovou nezlomilo ani 9 let komunistického vězení
Hana Truncová, rozená Johnová, prožila padesátá léta minulého století za mřížemi. Tyto roky ji nezlomily ani nepřevychovaly. V myšlenkách se tehdy vracela hlavně ke svému krásnému dětství v Teplicích.
Za obdivuhodnou devadesátišestiletou ženou s pevnou vůlí a smyslem pro humor jsme se vydali do Hořic, kde od roku 2006 žije.
Při návštěvě v Pečovatelském domě v Hořicích nám Hana Truncová předala i své zamyšlení „Tři sta let ... mého života“.
Čtěte také
Tady jsou některé citace z něj:
„Na otázku, jak jsem reagovala, co jsem cítila 17. listopadu 1989, jsem odpovídala: zpočátku jsem ničemu nerozuměla, nevěřila, že by se v této ateistické komunistické zemi mohlo vůbec něco politicky změnit. Je třeba si uvědomit, že od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 uplynulo 41 let. To je jeden produktivní život, pokud odmyslíme dětství i seniorský věk."
„Tak jako každý život, tak i ten můj má několik etap, které do sebe nezapadaly, jelikož mé myšlení nebylo v souladu s donuceným životem. Divila jsem se, jak lidé kolem mne, ve vlastní zemi, odsouhlasili zákony proti lidským právům.“
Hana Truncová miluje svět, miluje svůj život, proto má stále co rozdávat: energii, lásku k bližnímu, úsměvy.
Ale odpouštění s výhradami, tam se prý zatím nedopracovala, ač je věřící katolička. Nikdo, kdo jí ublížil, se zatím totiž neomluvil.
Květiny miluje od dětství
V útulném, světlém bytě Hany Truncové v Hořicích nikdy nechybí čerstvé květiny.
Na kulatém stolku věští jaro sněženky, o kousek dál rozjasňuje zorný úhel kytice žlutých tulipánů.
Udržovaný balkon zdobí teď přes zimu různobarevné vřesy a pohled tímto směrem vyvolává pocit, jako by byl balkon přirozeným pokračováním obývacího pokoje.
Optimismus usměvavé obyvatelky dává prostoru křídla
Hostitelka přináší svou proslulou filtrovanou vodu s čerstvými malinami, připíjíme na zdraví a otevíráme květinovou kapitolu.
„Květiny kolem mě rostly už od dětství. Na naší zahradě od stromečkových růží až po bílé, hodně vonící převislé karafiáty, cibuloviny a také barevné letničky i drobné skalničky. S přibývajícím věkem jsem začala plnit vázy, stalo se to mojí doménou. Jednoho dne kolem mne veškeré kvítí zmizelo na dlouho. Přitom pohled na květinu povzbuzuje, potěší, dává vnitřní sílu. To k oné době za zlatou mříží totality nepatřilo,“ vzpomíná Hana Truncová.
A pak vypráví své příběhy o víc než skromných vězeňských setkáních s rostlinami.
Když byla po devíti letech v lednu 1960 podmíněně propuštěna, tak jí dobrá duše rodiny Luisa přinesla větvičku bílého šeříku!
„Bylo to v době, kdy jsem neměla zhola nic a vrátila jsem se domů ve vypůjčených šatech. A z tohoto malého květinového luxusu jsem krátce duševně žila. Pamatuji, že se zahradníkům s přísností zakázalo pěstování okrasných květin, půda měla sloužit pouze zelenině. Generace vyrůstající ve druhé polovině minulého století postrádaly ve svém dětství dnešní květinářství plná barev a vůní, ve kterých velice ráda nakupuji.“
Rozumí si s moderními technologiemi
Jeden z kuchyňských koutů u paní Truncové patří počítači. Jeho majitelka i v 96 letech bez problémů a čile komunikuje se světem, posílá fotografie a vyhledává informace, které potřebuje.
Čtěte také
„Nemám televizi a ani ji nechci. Proč bych měla poslouchat jednu špatnou zprávu za druhou? Co chci vědět, to se dozvím na internetu.“
Postupně se také dozvídáme, že je Hana Truncová sympatizantkou a spolupracovnicí projektu Mene Tekel, členkou Konfederace politických vězňů ČR a donedávna ochotně jezdila za školáky i dospělými, aby jim předala své osobní zkušenosti s totalitou.
Přispívá do Krušnohorských novin, které vycházejí v regionu jejího rodiště, píše vzpomínky a zamyšlení. V roce 2019 převzala bývalá politická vězeňkyně a bojovnice za svobodu čestné občanství Hořic.
Hana Johnová (Truncová)
se narodila v roce 1924 v Teplicích v živnostenské rodině. Absolvovala obchodní akademii, od června roku 1945 byla na půl úvazku zaměstnaná ve stavitelské firmě, mimoto pomáhala svému otci s administrativou v živnosti. Později začala pracovat v teplických Císařských lázních, kde byla v červnu roku 1951 zatčena a v listopadu téhož roku odsouzena za napomáhání přechodu přes hranice a nedovolené tisknutí letáků k třináctiletému trestu odnětí svobody podle zákona č. 231/1948 Sb. za velezradu a špionáž, ke ztrátě občanských práv, k propadnutí celého majetku a peněžitému trestu. Prošla věznicemi Ústí nad Labem, Litoměřicemi, Pankrácí, Pracovním útvarem (PÚ) Kladno, PÚ Jilemnice, PÚ Varnsdorf a věznicí Pardubice. Byla podmínečně propuštěna v roce 1960. Od roku 2006 žije v Hořicích.
Vším, co dělá, jen potvrzuje, že i po strastech, kterými prošla, si umí užívat života. Je stále velkou optimistkou plnou lidskosti a pokory.
„Člověk má povinnost postavit se totalitě,“ dodává usměvavá a noblesní dáma, která dostala do vínku pevnou vůli a nezlomný charakter.
Související
-
Nejrozsáhlejší veřejně přístupná pamětnická databáze v Evropě má teď studio i v Hradci Králové
Projekt Paměť národa - Post Bellum shromažďuje příběhy lidí, kterým život nějak ovlivnily různé hostorické události. Paměť národa buduje a spravuje organizace Post Bellum.
-
Děti se učí novinařinu a oživují vzpomínky broumovských pamětníků. Projekt Příběhy našich sousedů
V úterý 20. března 2018 se od 16 hodin v sále Dřevník broumovského kláštera uskuteční slavnostní prezentace projektu Příběhy našich sousedů.
-
Náchodští studenti si sáhnou na dějiny z blízka. Natočí pro Post Bellum pamětnické zpovědi
Dva týmy dobrovolníků z náchodské Obchodní akademie se pustily do audiovizuálního mapování pamětnických zpovědí pro organizaci Post Bellum.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
