V Českém rozhlase Hradec Králové si budeme dnes povídat o japonském bojovém umění aikido, které má v krajské metropoli také svůj oddíl Aikido Hradec Králové. A protože oddíl slaví 25 let od svého založení, pozvali jsme jednak vedoucího oddílu Jaroslava Bitarovce spolu s jedním z jeho žáků, Oldřichem Tamášem.
Jak to tenkrát vlastně bylo před těmi 25 lety, když jste oddíl založili? A je to vůbec 25 let? Protože já jsem někde našel, že to bylo v roce 1992 a to by nevycházelo.
Je to rok 1992, ale to nebyl ještě oddíl. To jsme byli prostě jen parta karatistů a jen jsme si tak cvičili. Takže oddíl je až od roku 1993. Řekli jsme si, že založíme oddíl. To ovšem na ty oslavy také nevychází. Prostě jsme to loni nestihli. Byly přípravy na zkoušky a tak se to nestihlo. Takže jsme se rozhodli, že uděláme oslavu teď, hned na začátku nového roku.
Aikido chce soupeře zpacifikovat, ne zlikvidovat. To by nás mělo posouvat na naší cestě někam dál.
Jaroslav Bitarovec a Oldřich Tamáš, oddíl Aikido Hradec Králové
Takže loni to bylo 25 let a letos slavíte. To je krásné. Kdo tenkrát založil oddíl aikida v Hradci Králové?
Oddíl aikida v Hradci Králové založil v podstatě Miroslav Gebert, to byl náš trenér na karate. Jelo se na nějaké semináře, vyzkoušeli jsme, jak to vypadá. A docela se nám to zalíbilo. Rozhodli jsme se, že to zkusíme a cvičíme až dodnes.
Oda jste tedy dělali nejdříve karate?
Oba dva jsme dělali karate, ano. Tam jsme se potkali a tam to vše vzniklo. Přeci jen karate dříve bylo víc masovým sportem. Aikido tady v podstatě skoro nikdo neznal.
Jaký je rozdíl mezi aikidem a judem nebo karate? Judo je hodně známé díky Lukáši Krpálkovi. Tak co je aikido?
Aikido se velmi lišsí oproti předešlým bojovým uměním. Nezávodí se a nesoutěží. Ono z ostatních sportů vybralo spoustu důležitých věcí, je to koncentrát účinných záležitostí, pák, možná úderů, náznaků, obran. Aikido vytvořilo koncentrát, který má soupeře pacifikovat, ale nemá ho zranit, nemá ho zlikvidovat. Má mu dát šanci rozmyslet si, co udělal a přejít možná na druhou stranu.
Jestli nevíte, co je kendó, tak my vám to povíme. Dokonce s čerstvým držitelem stříbrné medaile z letošního mistrovství Evropy v kendó Martinem Fritzem, kterého vítáme ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové.
Takže když to je nesoutěžní, tak nejsou žádné soutěže, žádné poháry, žádné medaile? Nic takového v aikidu není?
Ne, vůbec nic takového tam není. Je tam jen, že chci být lepší, chci to umět, chci jít kousek dál a nemusím mít stres z toho, že je někdo lepší, někdo mě přepere, někdo má víc pohárů, někdo má víc medailí, někdo je o kousek dál v nějaké soutěži. Dělám to pro sebe, dělám to pro rozvoj své osobnosti. A když rozvíjím svoji osobnost, rozvíjím celou společnost.
To je tedy filozofie aikida. Jak to ale vysvětlujete malým klukům, protože v těch je možná taková přirozená soutěživost, ne? To zdravé nadšení, že chci vyhrát, chci být lepší.
Určitě to v těch dětech je, ale zase ne všichni mohou dělat vrcholový sport. Prostě plno dětí na to pohybově třeba nemá. Ale byla by škoda, aby se úplně nehýbaly. Tedy pro ně to může být i dobrá cesta. On si to vesmír sám tak nějak třídí. Buď k nám jdou děti, které nechtějí závodit, chtějí se jen pohybovat a hýbat se, nebo to berou jako doplněk. Mají nějaký závodní koníček, tenis, šachy, cokoliv a vidí, že by se ještě rády rozvíjeli tím svým směrem.
Tím duchovním směrem.
Možná. Ony to neberou jako duchovní směr. Ony to cítí. To dítě to ví, aniž by to dokázalo nějak pojmenovat. Můžeme třeba říct, že ještě loni k nám chodil bratr Kateřiny Siniakové Daniel. A teď se tam za mnou stavoval, že by chtěl alespoň v pátky chodit. Ale je to právě kvůli časové náročnosti, nemá tolik času kvůli tenisu.
Takže takový doplňkový sport, už jsem to pochopil. A ještě jeden rozdíl je viditelný. Kluci na karate a judo mají bílá kimona a vy máte černé sukně. Je to tak?
My máme také bílá kimona. A od nějakého stupně je hakama, černá kalhotová sukně.
Mě vždy zajímalo, co máte pod tím.
Normálně kalhoty od kimona. I trenky.
Pracoval jako bankovní ředitel. Od roku 1989 dělá čínské bojové umění wu-šu. Dnes je Jan Turneber světově uznávaný trenér taj-či a má jako jediný Čech právo rozhodovat na mezinárodních soutěžích.
Oldy, ty jsi byl vždy takový samuraj od pohledu. Jak dlouho děláš aikido?
Dělám ho šest let. Začal jsem paradoxně díky dceři, která začala ještě ve školce. Chodil jsem tam, vodil jsem ji tam, Jardu jsem samozřejmě znal. Tak nakonec manželka říkala, že bychom mohli to zkusit také. A ze všech jsem tam zůstal jen já.
A šlo mu to, pane Bitarovče?
Začátky byly těžké.
Oldřich Tamáš doplňuje: Já myslím, že začátky jsou pořád.
Je to jiné, než karate. Občas to lidem trošku dělá problémy, ty pády, ale snaží se.
Kde se tohle bojové umění vzalo? Vychází samozřejmě z prastarých bojových japonských umění. Ale kdo přišel s tou fází nesportovní?
Závody v tom nejsou, opravdu. Morihei Uešiba, zakladatel aikida, prošel hodně bojovými umění. Takže je to cesta. On dal dohromady soubor technik a vyloženě si nepřál, aby v tom byly závody. Člověk, který pochopil podstatu budo, by neměl soutěžit. Protože tam je hnací motor, že vždy chci být lepší jak ten druhý a nepochopíte onu podstatu. Nejde o to někomu ublížit, ale mělo by nás to posouvat někam dál.
Také jste se přímo potkali s japonskými mistry. Povedlo se vám do Hradce Králové dostat několik těchto mistrů.
Do Hradce jezdili Koji Yoshida a Ushiro Shishiya, ten jezdí do Čech stále, ale teď jezdí většinou do Plzně nebo do Hořic. Protože tam jsou přijatelnější podmínky v tělocvičně.
Díky hradeckému klubu aikida se tento sport dostal i do ostatních měst. Vy jste zmínil Hořice, ale v Hradci Králové to všechno tenkrát začalo.
Ano, v Hradci Králové. Východní Čechy byly jedny z prvních nebo možná první. Díky nám vznikly oddíly v Jaroměři, Pardubicích, České Třebové, Hořicích. Na základě Hořic vznikl potom také oddíl v Jičíně.
Asi se nedá spočítat, kolik jste aikidistů vychovali za těch 25 let.
Úplně to se nedá. Zhruba myslím, nějakých 23 lidí udělalo stupeň dan. Nevím, jestli pokračovali dále, už je potom člověk třeba nikdy viděl. Ale já bych to odhadoval kolem tisícovky lidí. Dohromady s dětmi mohlo oddílem projít.
Možná bychom měli vysvětlit, co to znamená dan, protože ne každý to ví.
Dan je mistrovský stupeň. Jsou žákovské stupně, kyu od šestky, jede to pozpátku, Šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, a pak mistrovské stupně jedna, dva, tři, čtyři.
Vy máte kolik danů?
Já mám čtvrtý dan.
A Oldřich Tamáš: Já mám třetí kyu. Mám před sebou ještě dlouhou cestu.
Čtěte takéAikido Hradec Králové
Co vás čeká v nejbližší době? Protože můžeme pozvat i ty, kteří by třeba chtěli rozšířit vaše řady.
Tréninky jsou pondělí, středa, pátek od 20 hodin, může přijít kdokoliv. Děti trénují v úterý a ve čtvrtek od 17 hodin. Ve čtvrtek je také od 19 hodin náborový trénink. To znamená, to je úplně nejlepší. Kdo se chce přijít podívat a začít cvičit, tak ve čtvrtek. Samozřejmě máme klasické nábory na začátku školního roku, ale kdokoliv chce přijít a rozmyslí se v polovině roku, tak se nemusí bát, že mu ujel vlak. U nás se dá začínat prakticky vždy. Tam se člověk zařadí, my se mu věnujeme a není vůbec problém, že neumí kotoul nebo něco jiného, co z aikida už umí ostatní. Skutečně dá začínat kdykoliv.
Děkujeme za pozvání. Ať se tedy aikidu v Hradci Králové co nejvíc daří.
A teď navíc v sobotu 2. února máme výroční seminář, kde budou cvičit děti, a pak přijedou kolegové, čtvrtí dani z Hořic a ze Žďáru, Radek Šípek a Jacek Dobeš. Tak jste zváni, přijďte se třeba jen podívat nebo i něco zkusit. Na Eliščině nábřeží v sokolovně od 10. hodin.
Někdo vás přepadl, ocitli jste se u dopravní nehody, jste ve stresu, nevíte co si počít. Bc. Petr Moučka, instruktor a autor systému reálné sebeobrany SORUDO, vám v...
kpt. Bc. Rudolf Kotrč a instruktor Krav Maga por. Mgr. Ondřej Moravčík z oddělení prevence Policie ČR v rozhlasové kavárně.
Instruktor Krav Maga kpt. Bc. Rudolf Kotrč v naší radioporadně na téma: Jak se nestát snadnou obětí? Sebeobrana a prevence nebezpečných situací.
Václav Žmolík, moderátor
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
