Kendó není sport. Je to umění, jehož cílem je rozvoj osobnosti, říká královéhradecký samuraj

Tak co to vlastně to kendó je? Kdyby náhodou někdo úplně nevěděl, že to je jedno z prastarých japonských bojových umění.
Ano, tak jak říkáte. Jedná se o japonské bojové umění s mečem, které bylo oficiálně založeno na začátku 20. století v Japonsku. A bylo vlastně transformováno z prastarého bojového umění meče kendžucu.

Takže vy jste vlastně takový samuraj v podstatě.
Trošku. Ale kendó je třeba vnímát trochu i jako životní styl. Není to jen sport. Je to vlastně umění. A cílem kenda je rozvoj osobnosti.

A jak jste se k tomuto umění dostal? V Hradci Králové se hodně věnují judu či aikido. Ale kendó a vaše cesta k němu?
Já jsem se k tomu dostal náhodou v první třídě na základní škole, když mi bylo 6 let. Na základní škole se otevřel nový dětský oddíl kendó, který byl veden japonským učitelem, který tady žil asi 2,5 roku a kendó vyučoval. Jako většinu dětí mě přihlásili rodiče. A já jsem u toho zůstal až dodnes.

A jak to přesně vypadá? Je to hlavně o tom meči?
Ano. Máme na sobě kabát a kalhotovou suknici, té se říká hakama a kabátu se říká kikogi. Potom máme výzbroj, která se skládá z přilbice, z chrániče na trup, z chrániče na stehna a boky, rukavice, no a potom nejdůležitější součástí je právě ten bambusový meč šinai.

Kendó |foto: CC BY-ND 2.0

Máte suknici, to mají v aikido taky. Vo máte pod tím, je to jako u těch skotských sukní?
Jak kdy. A za jakých podmínek.

Máte blízko díky tomu i k Japonsku jako takovému?
Určitě. Do Japonska létám pravidelně už od svého dětství především za trénováním, za učením se kendó. Ale není to jen o tom, samozřejmě to je o přátelích, které jsem si tam našel za tu dobu. A také o cestování a samozřejmě skvělém jídle.

Vy jste v Japonsku našel spoustu přátel a dokonce i manželku, můžeme to říci, ne?
Ano, můžete. Před 8 lety jsme se potkali v místě, kde pravidelně trénuji, tak na jednom tréninku.

Japonsko, to byla pro vás láska na první pohled? Když jste tam byl poprvé jako malý kluk.
První návštěva v těch 12 letech, to bylo asi nejúžasnější pro to dítě. Takže to ve mně zanechalo velmi dobré dojmy a chtěl jsem se tam určitě ještě jednou podívat.

A čím vás ta země tak okouzlila?
Určitě kulturou a přístupem lidí k cizincům. Přátelství, nádherná architektura, příroda. A pak to jídlo, jak jsem zmiňoval.

S mikrofonem na závody Kendó |foto: Ivana Veselková

Tak pojďme na to jídlo. Co vám v Japonsku nejvíc chutná?
Japonská kuchyně je velmi rozmanitá, můžeme tam najít spoustu ingrediencí. Většinou jsou to mořské plody, rýže, nějaké nudle, a mně se strašně líbí to jejich stolování. Není to jeden talíř, kde máte hlavní jídlo a přílohu. Ale máte třeba šest, sedm malinkých talířků a různou zeleninu, ryby, maso. Člověk si může vybrat, je to hezčí. To tradiční stolování je jako obřad, můžeme to tak říct.

Jak mluvíte doma s manželkou? Česky nebo japonsky.
S manželkou se snažím mluvit česky i japonsky. Trochu se domluvím. Mluvení to není zase tak těžké, gramatika, si myslím, je jednodušší než čeština. Složitější je spíš čtení a psaní.

Když vy se učíte japonsky, tak manželka se učí také česky?
To je možná pro mě jednodušší se učit asi japonštinu. Ale zase v podmínkách, kde žije teď manželka, má tu češtinu pořád kolem sebe, tak možná pro ni to je jednodušší.

Jak byste popřál našim posluchačům japonsky dobré ráno?
Ohayo gozaimas.

Kolik vlastně lidí se u nás věnuje tomuto sportu? Jakou máme členskou základnu?
Členská základna v České republice je asi 300 až 400 cvičenců. Náš sportovní klub v Hradci Králové se jmenuje Nozomi Dojo. A v oddíle se kendu věnuje asi 50 až 60 lidí.

Čerstvý držitel stříbrné medaile z letošního mistrovství Evropy v kendó Martin Fritz ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Radek Pulkrábek

Jak často se tomu člověk musí věnovat, aby byl tak dobrý jako vy?
Nejdůležitější je pravidelný trénink. A čím více, tím lépe. Takže minimálně třikrát v týdnu a potom nějaké soustředění o víkendech, výjezdy do zahraničí a za těmi nejlepšími, nejlépe do Japonska.

Tam se člověk naučí nejen těm technickým záležitostem, jako jsou techniky a vazy. Ale i té morálce, soustředění, cílevědomosti, protože o tom je kendó, viďte?
Ano. Kendó není hlavně o tom porazit soupeře, ale spíš rozvíjet sama sebe. Kendó klade důraz na hierarchii, na disciplínu a potom etiketu. Aby se člověk naučil sebeovládání. To jsou praktické věci, které se určitě hodí i v životě.

Jak je to přímo v Japonsku s výukou tohoto bojového sportu? Po druhé světové válce jej prý zakázali.
Ano, po druhé světové válce byl zákaz všech bojových umění. V 50. letech se to opět mohlo cvičit a bylo to zavedeno do povinné školní docházky. A také jako povinný výcvik policistů nebo císařské stráže.

Takže každý školák tam umí kendó?
Ne úplně každý, oni mají na výběr. Judo, kendo, mohou si vybrat mezi těmi bojovými uměními.

Jak vypadá ten samotný zápas? V judu se to odehrává na tatami, jak u vás?
U nás se to odehrává v tělocvičně, kde je dřevěná podlaha, nejlépe odpružená. Zápas je většinou na dva platné zásahy v rámci limitu pěti minut. Pokud vyprší časový limit, tak se vyhrává na jeden platný zásah. A platným zásahem se rozumí zásah nebo sek nebo bodnutí správnou částí meče na správnou zásahovou plochu soupeře za vysokého nasazení, správného postoje a kontrolou celé té situace.

Jsou tam také nějaké stupně vyspělosti, jako jsou třeba v judo barevné pásky?
Ano, technické stupně také máme. Bohužel u nás to není vidět jako v jiných bojových uměních. Máme kjú stupně, to jsou žákovské, nebo dan stupně, to jsou mistrovské. Já mám čtvrtý dan.

Co vás čeká teď v nejbližší době? Vracíte se do Japonska, pojedete i letos?
Letos bohužel ne, ale další cestu máme plánovanou na příští rok.