Aby šlo v psychoterapii něco udělat, tak se dítě musí cítit v bezpečí, říká etoped Michal Klapal

Od covidu jsme již pár let zpátky, ale situace s nárůstem depresí u dětí stále trvá.
Žel bohu ta situace trvá. Generace dětí, která byla zasažena covidem v různých fázích vývojové linie, postupně dorůstá. Jak jsme se s těmi dětmi potkávali v době, kdy čelily různým omezením, ať už ve školách nebo celoplošně či celospolečensky, i v rodinách, tak to, co prožívaly, zanechalo stopu.

Když přicházíme ve chvíli, kdy problém začíná být cítit na každém kroku, v každé větě, tak už v podstatě jen hasíme požár.
Michal Klapal, etoped, psychoterapeut a krizový intervent

A nemuselo to být znát právě v tu chvíli. Ale tím, jak ty děti dozrávají a dorůstají, tak určitý dluh v tom prožitku, určité přeskočení některých fází tam je. Je to možné a očekávané. A pokud si vzpomeneme na různá doporučení kolegů psychologů z té doby, tak už tenkrát zaznívaly hlasy, které říkaly, že tohle nás bude dohánět ještě poměrně dlouhou dobu. A ta předpověď se bohužel plní do puntíku.

Čtěte také

Rodiče by měli dítěti nabídnout doprovod a pomoc na jejich cestě. Doporučení školního psychologa

Vy nejste jen psychoterapeut, ale pracujete i jako etoped. Můžeme vysvětlit tento pojem?
Etopedie je de facto subdisciplína speciální pedagogiky. Vystudoval jsem speciální pedagogiku a s etopedií se setkáme výhradně v České republice. V zahraničí to, co dělá etoped u nás, známe pod pojmem behaviorální patologie. S etopedií se můžeme potkat především v systému speciálního školství, čili v ústavní péči, jako jsou dětské diagnostické či výchovné ústavy a dětské domovy se školou.

Dětská duše je velmi složitá, zvláště v období puberty se to dost těžko rozklíčovává, jestli se už jedná o nějaký psychický problém, nebo jsou to jen projevy puberty, že se s námi dítě nebaví a má svůj svět. Odborníků je ale málo, čekací doby v poradnách jsou velmi dlouhé. A je hodně nepříjemné, když rodiče neví, na koho se obrátit a nikdo je nepřijme.
Je to přesně tak, jak říkáte. Když přicházíme ve chvíli, kdy problém začíná být cítit na každém kroku, v každé větě, tak už v podstatě jen hasíme požár. A to, co vy jste nazvala preventivní schůzkou nebo preventivní konzultací, je něco, co se dá jedině doporučit.

Jedno z pravidel, které dítěti říkáme, budeme si povídat jen o tom, o čem si povídat půjde. Nebudeme ho do ničeho nutit.
Michal Klapal, etoped, psychoterapeut a krizový intervent

A co se týká signálů, ty jsou opravdu individuální, situační. Jen těžko budeme hledat nějakou jednotící čáru, která by řekla, tady pozor, tady už je to na péči odborníka nebo na nějaké poradenství. K čemu my vedeme rodiče, aby to sledovali. Protože jak rodiče, tak i učitelé ve školách tuhle možnost mají. Na rozdíl od nás v ambulanci mohou sledovat vývoj dítěte.

Čtěte také

Děti nemají zkušenosti s filtrováním informací. Pomozte jim zvládat nebezpečí internetu

Rozdíly v jeho chování, rozdíly a projevy v jeho prožívání. A tohle, když se začne měnit, tak samozřejmě nemůžeme nějak zjednodušeně a zkratkovitě říci, že se jedná o duševní nemoc nebo počínající duševní nemoc. Může to být klidně projev vývojové krize, která patří do tohoto období. Ale je určitě na místě tyto signály sledovat a velmi citlivě odčítat.

A kdy už by to mohl být nějaký problém, to je něco, čeho si učitelé a rodiče mohou všimnout na prvním místě. A pak je výsostně vhodné jít se o takových věcech poradit. Děkujeme rodičům, kteří se přicházejí preventivně poradit.

To, že si všímají, jak se děti projevují, jak se mění struktura jejich chování, jejich reaktivita a podobně, je vlastně zárukou dobrých vztahů a dobrého rodičovství. Nejhorší zkušenosti máme s rodiči, kteří si těchto věcí nevšimnou a dostanou se k nám, řekněme, až na poslední chvíli. Nebo dokonce na doporučení úřadů, jako je orgán sociálněprávní ochrany dítěte a podobně.

Čtěte také

Škola připravuje naše děti na budoucnost. Klíčová bude jejich schopnost zvládat a přijímat změny

Jak ale taková preventivní schůzka s odborníkem, může působit na dítě?
To je otázka, kterou si klademe od začátku. A osvědčuje se bezpečná strategie, jednat v takovém případě jak s dítětem, tak s rodiči úplně otevřeně a na rovinu. My se potřebujeme na začátku poměrně rychle a dobře zorientovat v tom, kdo s tou myšlenkou přišel, kdo je držitel problému, jestli dítě vědělo, že jdou na takovou schůzku, co o té schůzce vědělo, s jakou představou pracuje.

A tam může nastat několik situací, které pak kalibrují dobu takového rozhovoru. A podle toho my s tím i pracujeme. Ideální je, když dítě ví, kam dorazilo, ví, z jakého důvodu tam je. Mám vždy radost, když přichází rodič s dítětem a ty věci mají nastavené, projednané a předjednané, mají to pojmenované.

Tam už se jen domlouváme, jakou to bude mít podobu, pro koho máme pracovat, co by mělo být dobrým výsledkem spolupráce. A pakliže máme pracovat pro dítě, tak pak tu konzultaci začínáme znovu jen s tím dítětem, kde ono především potřebuje slyšet, že s námi mluvit může, ale také nemusí.

Jsem vždy rád, pokud se podaří dojít během prvního setkání k tomu, že vůbec může být nějaké druhé setkání. Když to dítě tomu dá šanci.
Michal Klapal, etoped, psychoterapeut a krizový intervent

A já se tady vracím k pojmu, který už jsem použil, a to je bezpečí. Aby vůbec šlo v psychoterapii něco udělat, tak se to dítě musí cítit v bezpečí. Proto my si i domlouváme určitá pravidla naší práce na začátku. A jedno z těch pravidel, které tomu dítěti opakovaně říkáme, budeme si povídat jen o tom, o čem si povídat půjde. Aby vědělo, že z něj nebudeme nic tahat, že ho nebudeme do ničeho nutit.

Že to, co nám řekne, bude čistě jeho rozhodnutí a jeho volba. Může se svobodně rozhodnout, že s námi o některých věcech mluvit nebude, nebo že nebude mluvit vůbec. Pak je to v pořádku, my mu to potvrdíme a staneme se největšími podporovateli tohoto dítěte, protože chceme, aby se cítilo být přijato a v bezpečí.

Čtěte také

Sebepoškozování dětí. Vychováváme generaci sněhových vloček, příliš umetáme cestu, říká psycholog

Druhou podmínkou, kterou tam dávám aspoň já za sebe, tady nechci mluvit za kolegy, ale já takto pracuji, je, aby to dítě vědělo, že věci, které mezi námi proběhnou a zazní, také mezi námi zůstanou. Pochopitelně musím vždy myslet na zákonné výjimky. A to si s každým dítětem také pojmenujeme, aby vědělo, v jakých případech si věci pro sebe nechat nemůžu.

To vše si musíme na začátku vyjasnit. A jsem vždy velmi rád, pokud se podaří dojít během prvního setkání k tomu, že vůbec může být nějaké druhé setkání. Když to dítě tomu dá šanci. My se domlouváme na tom, že to spolu prostě zkusíme a uvidíme, jak mu v tom je. Uvidíme, jak mu ty věci, které tam budeme spolu dělat, pomáhají. Apodle toho se budeme domlouvat dál.

Celou radioporadnu s etopedem, psychoterapeutem a krizovým interventem Michalem Klapalem z IBSTERA institutu dětské terapie v Hradci Králové si můžete poslechnout v našem audioarchivu.