Vzdělání jako revoluce. To je budoucnost Indie. Projekt Adopce na dálku očima Evy Zálešákové

Projekt Adopce na dálku hradecké diecézní Charity umožňuje chudým indickým dětem získat kvalitní vzdělání. Je to běh na dlouhou trať. Důležitým mezníkem je ukončení 10. ročníku základní školy. Dokončené základní vzdělání žákům dává slušné možnosti budoucího uplatnění.

Vždycky snila o Africe a nakonec se podívala do Indie. Novinářka a také naše rozhlasová kolegyně Eva Zálešáková. Jsem rád, že jsi se v pořádku vrátila z té Indie, ale jak to bylo s tou Afrikou, říkal jsem to správně?
Bylo to tak. Je to pravda. Já jsem celý život snila o tom, že se podívám do Afriky. A tajně jsem doufala, že tam někde za těmi zelenými pahorky africkými se objeví vousatá tvář Papa Hemingwaye. Ale všechno bylo jinak.

Tak nám to všechno prosím vysvětli.
Už je to dost dlouho, kdy celý projekt Adopce na dálku začal. Bylo to v roce 2000 a tenkrát Diecézní katolická charita Hradec Králové začala spolupracovat s městem Belgaum v indickém státě Karnátaka s panem biskupem Bernardem Morasem, který potom povýšil, stal se arcibiskupem a přešel do hlavního města toho státu, do Bangalore a tam dodnes působí. Ta spolupráce se rozšířila, takže my jsme měli teď možnost pobývat jak v diecézi Bangalore, tak v diecézi Belgaum a viděli jsme věci, které samozřejmě běžný turista neuvidí. Já jsem na vlastní kůži zažila to, o čem člověk slyší vyprávět nebo vidí ve filmech, ty opojně vonící květinové věnce, které člověku zavěsí kolem krku, okuřování, obřadní zapalování svícnů. Prostě Indie se vším všudy. Musím říci, se svými plusy i minusy.

Eva Zálešákové ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Jak na tebe působila Indie na první pohled, když jste tedy přiletěli, vystoupili z letadla?
Barevně. Indie je úžasně barevná, nádherná. Ona kvete všemi možnými barvami, které si člověk umí představit, takže rád přehlédne i třeba ty hory odpadků a nepořádku. Protože ta barevnost to všechno zastíní. A my jsme navíc přistáli na mezinárodním letišti v hlavním státě Bangalore, a to je prostě civilizace. Bangalore má 8,5 milionu obyvatel.

Takže západní město.
Západní město, kde sídlí velké světové firmy, kde sídlí velký počet podniků, které se zabývají rozvojem IT technologií. Takže to byla opravdu civilizace. Ale potom na druhou stranu jsme se měli možnost dostat i do těch míst, kde právě Češi podporují školní vzdělání dětí v rámci projektu Adopce na dálku.

Projekt Adopce na dálku očima Evy Zálešákové |foto: Eva Zálešáková

A to je venkov.
A tam jsme viděli, jak může vypadat bída. Je to něco nepředstavitelného. Ale co je ještě méně pro nás představitelné, to je skutečné bažení těch dětí po školním vzdělání. To opravdu tady našim školákům vysvětlit moc dobře nejde. Ty děti jsou schopné pro základní vzdělání obětovat cokoliv. Protože vědí, že bez něj by se prostě nepostavily plnohodnotně do života. To mě fascinovalo. Když jsem viděla děvčata a chlapce, kteří žijí na celoročním internátu jenom proto, aby mohli chodit do školy, protože z té své vesnice by do školy nedošli. Ne všude fungují školní autobusy, mnohde děti chodí tři, ale také patnáct kilometrů pěšky denně tam a zpátky. Za monzunových dešťů to prostě ty děti neujdou.

A to vzdělání tedy oni chápou tak, že se jim bude potom lépe žít?
Ono to tak skutečně je. Proto také vláda podporuje vzdělání, které je tam povinné. A proto také ty děti a samozřejmě i jejich rodiče touží po tom, aby se děti mohly vzdělávat. Tam se chodí povinně už do mateřské školy a potom děti mají dohromady základního vzdělání deset tříd. A to je opravdu povinné. Když někdo nenaplní těch deset tříd, tak ho to handicapuje v tom, že si třeba nemůže udělat řidičský průkaz, což je docela komplikace. A tady zase pomáhají Češi. Tady pomáhá Tříkrálová sbírka, protože část výtěžku jde na vzdělání chlapců, kteří neukončili z jakýchkoliv důvodů základní školu. Nebo jsme hovořili s děvčaty, která se díky naší Tříkrálové sbírce vyučila švadlenami. A můžu říci, že to byla setkání, to byly momenty, kdy jsem byla na Čechy hodně pyšná.

Projekt Adopce na dálku očima Evy Zálešákové |foto: Eva Zálešáková

Měla jsi také tu tečku, jak se dělá indickým ženám na čele?
Měla jsem tu tečku, Jakube, několikrát. Protože to je součást obřadu vítání, kdy dostaneš na sebe omamně vonící květinové věnce a na čelo tečku. Dokonce jsem dostala při jedné velmi slavností příležitosti i sárí. Lépe řečeno byla jsem oblečena do sárí, což rozhodně není záležitost jednoduchá, ani se v tom tedy Evropance moc pohodlně nepohybuje. Ale oni to kolem vás omotají, těch šest metrů hedvábí. Tak je to samozřejmě zážitek.

Pojďme k dalším zážitkům. To setkání s místními lidmi bylo asi hlavně na venkově, ale co Bangalore, hlavní město státu Karnátaka?
To je opravdu velkoměsto. Je to jedno z nejrychleji vůbec se rozvíjejících měst na jihu Indie. Mají tam nové, nádherné, obrovské mezinárodní letiště, dva roky tam funguje metro, které se stále dál staví. Mimochodem teď se má stavět jedna stanice metra přímo pod arcibiskupským domem. Je to město, které má spoustu přívlastků. Třeba se mu říká město zahrad, což je pravda. Také se mu říká indické Silicon Valley, protože firmy zabývající se IT technologiemi jsou tam opravdu soustředěny ve velkém. Také se mu ovšem říká indický Vatikán, protože tam sídlí přes sto padesát církví, kongregací, řádů a vyznání. Mně se zdálo, že docela mírumilovně vedle sebe tam ti lidé žijí. Nedaleko od arcibiskupského domu, kde jsme bydleli, byla mešita. Takže jsme asi čtyřikrát nebo pětkrát denně slyšeli zpěv muezínů, které nás v pět ráno budilo a v jedenáct večer ukládalo do postelí. Je to město, které ač má osm a půl milionu obyvatel, je malé samo o sobě, potřebovalo by se rozrůstat. Jde to už víceméně jenom do výšky, a to znamená, že by se musely bourat staré čtvrti. A to je hlavně politický problém.

Předškolní příprava - projekt Adopce na dálku|foto: Diecézní charita Hradec Králové

Jak je odtamtud daleko na venkov, kde je i ta naše česká škola a kostel svatého Josefa?
Hlavně to je ve vedlejší diecézi, není to v diecézi Bangalore, ale Belgaum. My jsme jeli z Bangalore do Belgaum nočním vlakem asi šest set kilometrů, to byl tedy zážitek. To je na samostatné povídání cesta indickým vlakem.

Já si představuji indický vlak přeplněný lidmi, kde cestují s domácími zvířaty.
My jsme jeli tedy lůžkovým vozem a byla jsem v tom vlaku, nebyla jsem na střeše, to tě musím ujistit. Ale i tak to byl zážitek. Ale máš pravdu, že Mansapur, to je něco, na co se nedá zapomenout. To je vesnice v diecézi Belgaum, kde je ta pomoc česká zhmotněna jakoby na několikrát, kde stojí kostel postavený z českých příspěvků, z výtěžků sbírky Hledáme tisíc Josefů.

Projekt Adopce na dálku v chudých oblastech Indie:
http://adopce.hk.caritas.cz/

To byla myšlenka pana faráře Suchára.
Ano, monsignore Suchár tenkrát vrátil z Indie s tím, že je tam rozpadající se kostel svatého Josefa ve farnosti svatého Josefa, on je Josef, takže kdyby tisíc Josefů dalo tisíc korun, bude milion korun a za to by se tam ten vesnický kostel postavil.

A to se povedlo.
To se povedlo. Je to samozřejmě kostel svatého Josefa. A vznikl požadavek na školu. Když už je kostel, tak ještě škola. Tak když pomohli Josefové, co kdyby se Marie také přidaly?

Takže tisíc Marií.
Tisíc Marií bylo málo, ale když tisíc Marií našlo ještě své známé a příbuzné, tak ta škola stojí. Je nádherná, má úžasnou paní ředitelku řádovou sestru Adrianu, která na mě udělala veliký dojem. Ta škola je nádherná, protože je vysoká. Není moc škol vysokých v Indii. Ono nebylo víc pozemku, takže škola musela nahoru. Je to taková rozhledna mezi kokosovými palmami.

Projekt Adopce na dálku v Indiii|foto: Marie Mandová

A ty třídy tam vypadají klasicky jako tady u nás?
Ano, musím říci, že to je velice moderní škola, moderně vybavená, s klasickými školními lavicemi, s úžasnými dětmi, které o polední přestávce vyjdou na chodbu a tam si sednou na dlaždice, vyndají si svačiny a lahvičky s pitím a posvačí. Mimochodem hodně dětí i dospělých tam chodí bosky a ten dotek s těmi teplými dlaždicemi i v různých chrámech a svatyních je velmi příjemný.

A vzdělání si ty děti už od malička neuvěřitelně považují.
Ono se dokonce mluví o vzdělání jako o revoluci v Indii. Prostě když ty děti dostanou kvalitní vzdělání, pokud možno samozřejmě v angličtině, tak to je budoucnost Indie.

Eva Zálešákové ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Na závěr se zeptám na jeden jediný zážitek, který se ti vybaví, když se řekne Indie?
Oči. Tmavé velké oči nádherných indických dětí, které byly u vytržení z mých plavých vlasů a neustále mě chytaly za ruce a chtěly pochovat a hladily mě po vlasech. Ty oči nejsou jen tmavé a velké, mně přišly jasnozřivé. Jako že vidí člověku až do duše. Ty děti uvidím do konce života na mé ruce.

Moc děkuji Evě Zálešákoví za její vyprávění o Indii. A tak se rozloučíme indicky?
Indicky. Takovým výrazem obdivu a úcty je namasté.