Vůně jsou nejsilnějším spouštěčem vzpomínek. A v domě, kde bydlí i knihy, je prostě cítíte

Spisovatelka, původní profesí zdravotní sestra, u které jsme se zastavili na sváteční návštěvě, se za vším vždycky snaží najít něco pozitivního, i na tom, co na první pohled vypadá špatně. A je radost si s ní povídat.

Životní optimistka Hana Marie Körnerová si už od dětství tzv. psala do šuplíku. Nejdřív se z ní ale stala zdravotní sestřička, která mj. jezdila i se záchrannou službou. A teprve v roce 1993 opravdová spisovatelka, to když vyšla její historicko-romantická sága Pán hor.

Při psaní jí dnes dělají společnost její psi a kočky, rozptýlení obstarávají děti a vnoučata. A teď i stavební a jiné peripetie při zabydlování v bělohradském domku.

Hana Marie Körnerová na besedě v bílinské knihovně|foto: Knihovna Bílina

„Můj tatínek byl řídící učitel, knihovník, kulturní referent, muzikant a ochotnický herec, scénárista a režisér v obci Počaply na břehu Labe. Vyrostla jsem ve škole v knihovně, kterou jsme měli přímo v domě. Když mě chtěl tatínek potrestat, tak mi zakázal číst," usmívá se paní Hana, pro které jsou knihy, potažmo i jejich vůně. v životě hodně důležité.

Touha psát vlastní příběhy ji provázela prakticky od chvíle, kdy se naučila číst. Tvrdí, že knihy mají velice zvláštní vůni.

„Když přijdete do domu, kde bydlí i knihy, tak je tam prostě cítíte. V dnešních moderních interiérech už moc knihoven nevidíte a pro mě to tam je pusté. Já tu knihovnu potřebuji a čím jsou knihy starší, tím víc se mi líbí a tím líp i voní," dodává.

Babička jako od Boženy Němcové

„Vychovávala mě babička Körnerová, a ta se také starala o domácnost, protože maminka byla nemocná. Tehdy mě obklopovaly vůně dobrot, které vařila, nejen ve svátečním čase. Vážně vypadala jako Marie Kurandová z filmu Babička. Metr dlouhé bílé vlasy, které nosila stočené do ruličky kolem hlavy, na šatech měla sváteční zástěru a na ní ještě praktickou zástěru, jak z filmu," líčí spisovatelka důležitou osobnost svého dětství a mládí.

Uzené, francouzské sýry, řízek a vůně jehličí

Tatínek Hany Marie Körnerové neměl rád ryby, do úst by nevzal ani sardinku. Proto vůně ryby ke spisovatelčině svátečnímu času nepatří.

„Pochutnáváme si na vepřovém řízku, klobásách a bramborovém salátu, rybu má na talíři jenom můj manžel. A když si chci během roku na něčem opravdu pochutnat, tak to je uzené a francouzské sýry," svěřuje se spisovatelka, ve které už od dětství vyvolává pozitivní emoce vůně jehličí.

Spisovatelka H. M. Körnerová na besedě v libáňské knihovně|foto: Knihovna Libáň

Je to vzpomínka na dobu, kdy k nim lesníci přicházeli s čerstvě uříznutým vánočním stromkem pro pana řídícího, ale i na dvacet devět let prožitých v Hřídelci v blízkosti lesa.

„Žili jsme u lesa nad potokem, kde se snoubila vůně vody se svěžím dechem jehličí a listí, pak ještě doplněná o sníh, který přece taky ve vzduchu mrazivě voní. Psalo se mi tam úžasně! A když mi hořel termín, tak jsem spřádala příběhy i na Štědrý den," usmívá se.

Všechno se mi hodilo. V psaní i v životě

Vůně kávy už ji neprovází, „Přesedlala" na earl grey s bergamotem, který je pro ni tím pravým.

„Už mám dokafováno, to víte, ve zdravotnictví deset smrťáků denně, to už ne. Ve zdravotnictví jsem se ocitla víceméně náhodou, protože gymnázium jsem z politických důvodů studovat nemohla. Ale nelituji toho, protože mám silný samaritánský komplex, takže jsem byla na svém místě. Pracovala jsem na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Všechno se mi hodilo. V psaní i v životě," říká autorka bezmála tří desítek knih.

Polovinu z nich vyndala z letitého šuplíku a nabídla nakladatelství až po roce 1989. Následný úspěch ságy Pán hor byl pro tehdy těžce nemocnou autorku velkou vzpruhou a nábojem, který ji doslova „vykopl" vzhůru.

Spisovatelka H. M. Körnerová v Lázních Bělohradě|foto: Vladislava Wildová

Příběhy dál vypráví moc ráda, jak ty dobrodružné, tak historicko-romantické. Skutečnou romantikou pro ni vždycky byli Tři mušketýři, a to, co se dnes označuje jako romantické, nemá prý se skutečnou romantikou nic společného. Bývá to jen přiblble zamilované, ale v moc hezkém prostředí. Podle Hany Marie Körnerové romantika v sobě zahrnuje odvahu, hrdost, čest, intriky, souboje, přátelství a lásku.

„Ať máte sebelepší kariéru, tak to, co vám na konci života zbude, je rodina. A když si v ní vztahy pěstujete, máte se rádi a scházíte se, to se nedá ničím nahradit ani zaplatit, to je nejhezčí dárek. Přeji proto na prahu nového roku všem, aby se setkávali se svými blízkými a aby jim bylo zrovna tak dobře jako je nám," vzkazuje Hana Marie Körnerová.

Pohladí psa Dášenku z útulku a kočkám, které si v nově renovovaném bělohradském domku zvykají a užívají „penzi", doplní misky s jídlem. A na cestu nám předá svoje oblíbené a léty ověřené úsloví, že štěstí přeje připraveným.