S vůní perníku! Pojďte se s námi vydat za tajemstvím i historií pochoutky, která láká nejen k mlsání

12. prosinec 2024

V pořadu „S vůní perníku" se s etnografkou Hanou Macháčkovou zastavíme na Šolcově statku v Sobotce, i v dílnách řezbáře perníkových forem Aleše Vostřeze a perníkářky Dany Holmanové. Zavoní ovocné  dřevo z forem, ale hlavně med a koření. K poslechu voňavého vyprávění a tvorby vás zve redaktorka Vlaďka Wildová.

V rozhlasové Návštěvě "S vůní perníku" společně s etnografkou regionálního muzea v Jičíně Hanou Macháčkovou objevujeme tajemství výroby perníků - jak těch nejstarších, vytlačovaných do dřevěných forem, které se používají hlavně jako dekorace, tak i těch, jež lákají k mlsání díky znamenitému prolnutí medu a koření, kyprosti, ale také cukrovému zdobení.

Představíme vám perníkáře a řezbáře dřevěných perníkových forem Aleše Vostřeze z Hořic a perníkářku Danu Holmanovou, která v Třebihošti peče a zdobí klasické perníčky pro radost.

Čtěte také

Medové těsto bylo známé už ve starém Egyptě. Starověcí Řekové a Římané jedli při slavnostech sladký a voňavý chléb a obětovali jej i bohům.

Perník má své pojmenování od pepře, v latině „piper", a ten býval součástí perníkového koření. Perníkářů si lidé vážili: například pražský pernikář Jakub měl přídomek „artepiperista", tedy umělecký pernikář.

Původní receptura perníku se skládala z mouky, medu a pepře. V období renesance se dokonce pekly tak opepřené perníky, že bývaly pochoutkou k pivnímu moku: zvyšovaly žízeň a hosté toho pak vypili víc.

Čtěte také

V Čechách máme první zmínky o perníku a pernikářích ze 14. století, například z Turnova z roku 1335. K největšímu rozkvětu tohoto řemesla v našich zemích došlo ve druhé polovině 16. a 17. století.

Od konce 19. století jsou perníky vtlačované do forem stále víc nahrazovány výrobky vykrajovanými pomocí plechových tvořítek. Na jejich povrch byly nalepovány barvotiskové obrázky, staniol, ale i zrcátka. Domalování ještě zajistila cukrová poleva, často už barevná. A tak bylo zaděláno na kýč.

Perník jako lék na zažívání

K perníkářskému řemeslu patřilo i zacházení s vůněmi. Z cizokrajných koření se používala skořice, nové koření, kardamom, z domácích fenykl a anýz. Do těsta patřil také hřebíček a badyán. Domácí chuť a vůni propůjčoval perníkům výtažek z mateřídoušky, rozmarýnu, levandule, pelyňku, majoránky, routy i angeliky.

Čtěte také

Díky tomuto koření byl perník doporučován na zažívací potíže a prodával se i v lékárnách. Důležité bylo řádné zpracování a uležení těsta, ale i jeho výsledná podoba - zdobení.

Perník obsahuje koření, které svou energií rozproudí krev v žilách. V zimě nás prohřeje a navíc ochrání před viry a bakteriemi. Med má zase vysoký podíl nutričních hodnot. A sladká chuť, to je příjemný bonus. Není tedy až tak důležité, co je na povrchu perníku, ale co se skrývá uvnitř a co do jeho výroby vložil sám tvůrce. Tím se potvrzuje i půvabné úsloví: Medový perníček - do srdce chodníček.

Kráse českých paní celý svět se klaní…

Nejstarší středověké formy na perníky byly hliněné, pak od konce 15. století jsou nahrazovány dřevěnými formami s jednoduchým ornamentem.

Čtěte také

Bohatší zdobení přinesl vývoj v 17. a hlavně v 18. století. Součástí forem byly i rodové znaky, erby, kočáry, jezdci na koních i dámy v krinolínách. Vytvářeli je profesionální řezbáři a rytci.

Obliba perníku rostla, rozšířil se i do lidových vrstev, měl jednodušší dekor a motivy: srdce, ptactvo, rejtara, děťátko, rostliny. A ve všem byla symbolika. Přibývalo také nápisů láskyplných, obdivných i vlasteneckých. Později pak žel i barev a pouťovosti.

Podle etnografky Hany Macháčkové se ale zároveň stále k perníkářské tradici věrně vracíme. V naší rozhlasové Návštěvě tento trend reprezentují perníkářka Dana Holmanová a perníkář Aleš Vostřez. Ten navíc umně vyřezává další dřevěné formy z ovocného dřeva.

Věříme, že kdybychom v předvánočním čase nahlédli do vašich domácností, zklamaní určitě nebudeme. Prostá krása voňavých medových perníčků s bílým cukrovým zdobením žije a zdobí dál.

Spustit audio

Související